Alice Hauptová: Lékařka těla i duše

Za svými pacienty vidí nejen lékařské diagnózy, ale především životní příběhy. Lékařka Alice Hauptová se zabývá celostní medicínou, oborem, který léčí člověka komplexně a v kontextu jeho životní situace. „Naprostá většina nemocí vyplývá z psychické zátěže. Z nefungujících vztahů, nejen partnerských, ale i vztahu mezi rodiči a dětmi,“ říká.
Alice Hauptová: Lékařka těla i duše
1.5.2015 5:00 |

Máte atestace z interny a nefrologie, proč právě tyto dvě specializace?

To je asi ironie osudu, protože ani internu, ani nefrologii jsem původně dělat nechtěla. Na medicínu jsem šla proto, abych mohla dělat klasického rodinného lékaře a pomáhat lidem. Ale když jsem přišla do praxe a viděla, že praktici jenom sedí za stolem a předepisují prášky, vypisují žádanky a rozesílají pacienty k dalším odborníkům, došlo mi, že tohle není medicína, která by mě zajímala a bavila. Chtěla jsem se starat o lidi a poznávat jejich životní příběhy, protože to s jejich zdravotním stavem velice úzce souvisí.

Což se vám jako lékařce, která se věnuje celostní medicíně, povedlo.

K tomu právě mířím. Nakonec jsem se dostala k práci, o které jsem snila. I když mám na vizitce napsáno internistka, starám se o lidi jako praktik. S tím rozdílem, že mě zajímá nejen stav jejich těla, ale i duše.

Je to tak, že celostního lékaře většinou vyhledá člověk, který už absolvoval hromadu vyšetření, ale jeho problém se stále nevyřešil?

Skutečně to tak často bývá. Já postupuju tak, že nejprve pomocí důkladného vyšetření vyloučím nemoc těla a pak se po malých krůčcích dostávám k pravému jádru obtíží. V tom musím být hodně citlivá. Je totiž otázka, jestli si pacient připustí, že jeho problém je někde jinde, že je důsledkem náročné životní situace, ve které se nachází. Řada lidí chce, abychom jim našli nějakou nemoc a oni se mohli léčit. Protože v tu chvíli nastupuje lékař, který má za jejich zdravotní stav zodpovědnost – a oni jsou z obliga. Většina lidí není ochotna ve svém životě něco měnit. Jsou spokojení, když od lékaře odcházejí s předpisem na prášky.

Jak s takovými pacienty pracujete?

Ty zaťaté poznám. Pokud cítím, že jsou přesvědčeni o svojí pravdě, respektuju to a postupuju jako klasický lékař. Naučila jsem se neplýtvat energií na místech, kde to nemá smysl. Ale pokud cítím, že je pacient ochotný se sebou něco dělat, začnu si s ním povídat a pátrám po skutečné příčině jeho obtíží. Jsem otevřená i alternativám, ale prosazuju to, aby součástí léčby byl jak, řekněme, konzervativní lékařský přístup, tak odborníci na alternativní medicínu. Těmi odborníky myslím lidi, kteří mají medicínské vzdělání, ale k tomu absolvovali i studium nějakého alternativního směru. V Česku jsou tyto přístupy bohužel často v opozici. Já spolupracuji výhradně s lidmi, které znám, a na ně dávám doporučení.

Například?

Jedna pacientka měla bolesti v zádech, chodila na fyzioterapii, kde jí nepomohli. Volal mi její lékař, který měl podezření, že tam bude další vnitřní nemoc. Poslal ji za mnou, já ji vyšetřila a nic jsem nenašla. Ale povídaly jsme si, zjistila jsem, že je to paní rok před důchodem, že pracuje jako magistra v lékárně, nosí těžké věci. Lékaři jí doporučovali operaci, protože měla počínající výhřez ploténky a postižený nerv v páteři. Říkali jí, že bez operace brzy přestane chodit. Té paní se do operace páteře nechtělo, a tak jsme hledaly jinou cestu. Zkusily jsme akupunkturu u lékaře, který splňuje to, o čem jsem mluvila před chvílí – k akupunktuře má klasické medicínské vzdělání. Paní k němu pravidelně chodila, odešla do důchodu a zlepšila se natolik, že na operaci vůbec nemusí.

Když k vám přijdu do ordinace s tím, že mě dlouhodobě trápí třeba migréna, jak budete postupovat?

Nejprve vás pošlu na neurologické vyšetření a pak si s vámi budu povídat. Už jen z toho, jak pacient přijde do ordinace, z jeho výrazu a způsobu komunikace, lze leccos vyčíst. Věnuju se medicíně přes dvacet let, dá se říct, že obvykle odhadnu, zda jde o somatický, nebo psychický problém. Ale i při potvrzeném somatickém nálezu zvažuju, jestli klasicky předepsat léky, anebo s pacientem začít pracovat komplexně a motivovat ho k tomu, aby ve svém životě změnil to, co jeho potíže způsobuje.

Pohovor u vás vypadá jinak než u praktika?

Jistě, i když ta první část je podobná, primárně pátrám po somatických příčinách obtíží. Moje výhoda je, že si na pacienta můžu udělat čas, což praktik přece jen nemůže. Když už se s pacientem poznáme blíž, mohu se zeptat i na to, jaké má vztahy v rodině, jak funguje v práci, co ho momentálně nejvíc vysiluje a trápí…

Není tohle už krok k psychoterapii? Vždyť vy se snažíte přiblížit k pacientově duši.

Určitě. Naprostá většina nemocí vyplývá z psychické zátěže. Z nefungujících vztahů, nejen partnerských, ale i vztahu mezi rodiči a dětmi. Rodinné vazby se ve zdravotním stavu velmi jasně odrážejí a je to vidět také například v tom, že se lidé podvědomě bojí rodinné genetické zátěže. Přicházejí s tím, že jim v padesáti letech umřela maminka anebo otec na nějakou nemoc, a chtějí vědět, jak pravděpodobné je, že ji budou mít taky. Podvědomě toho strašáka vnímají a to se na jejich zdraví může skutečně projevit. Mým úkolem je zbavit je toho strachu.

Jak se na našem zdraví podepisuje doba, ve které žijeme? Jsou ty řeči o zběsilém pracovním tempu reálné, anebo si to jen namlouváme?

Myslím, že jsou reálné, pracujeme opravdu hodně a jsme zahlceni vjemy a informacemi, které ne každý dokáže třídit. Hlavy lidí jsou přetížené informacemi, to je oproti ještě nedávné minulosti obrovský rozdíl. Je to spojené s technologickým rozvojem, s tím, že všichni musíme být neustále on-line a reagovat na kdejakou nepodstatnou věc. Pokud si chce někdo zachovat takzvaně čistou hlavu, musí se naučit oddělovat podstatné věci od nepodstatných, což není nic jednoduchého.

Patříte k těm, kteří vidí v technologiích rizika?

Rozhodně nejsem zpátečnický odpůrce technologického pokroku. Ale pokud se ptáte na internet, to je skutečně velký zdroj balastu, který zahlcuje mozek zbytečnostmi. V ordinaci se setkávám s lidmi, kteří rovnou přijdou s diagnózou, kterou si stanovili podle toho, co našli na internetu, i když s jejich reálným zdravotním stavem nemá nic společného. A jsou zatvrzele přesvědčeni o své pravdě.

Co kromě zrychleného pracovního tempa v současnosti vnímáte jako největší rizika pro naše zdraví?

Kvalita zdraví populace obecně klesá. Souvisí to s nekvalitním imunitním systémem, který je způsobený životosprávou: nedostatkem pohybu, stravováním, nekvalitními potravinami, k tomu přičtěte vysokou míru stresu a životní prostředí, ve kterém žijeme. Když je v nepořádku imunitní systém, člověka skolí i banální onemocnění. Mladší generace má daleko horší základ, než měly předešlé generace.

Ale co dělat? S kvalitou ovzduší toho moc nenaděláme, totéž s potravinami v obchodech…

Jistě, ale to by nás nemělo přimět k rezignaci, naopak. Každý jsme zodpovědný za své zdraví a je na nás, co pro něj uděláme. Základem je pravidelný pohyb, střídmé stravování, a pokud možno psychická pohoda. To jsou obecné rady, které každý zná. Pak je to otázka vnitřní motivace a tu si musí každý nalézt sám v sobě.

Hodně lidí řekne, že zkrátka nemá čas…

Přesně. To je mantra dneška. Je zajímavé pak sledovat, na co ti lidé čas mají. Místo toho, aby našli hodinku denně jen pro sebe, prošli se v přírodě, zacvičili si, přečetli si knížku, ten čas vyplácají na úplné zbytečnosti. Kdo pro sebe chce něco udělat, vždycky si to nějak zařídí. A naopak.

Co lidi obvykle motivuje?

Bohužel to často bývá až výskyt nějakého vážného onemocnění. Teprve pak se leknou a začnou pro sebe a pro svoje zdraví něco dělat. Klasický příklad je onkologická diagnóza.

Lékař Jan Hnízdil říká, že čtyřicet procent pacientů má potíže, ale objektivní nález chybí. Jak je to možné?

To, jak zdraví nebo nemocní se cítíme, je otázka pocitů. S těmi chodíme k lékaři. Ale pocity se těžko diagnostikují. Když vám pacient tvrdí, že nemůže dýchat, že mu buší srdce nebo že ho bolí žaludek, a vy objektivní nález nezjistíte, je jisté, že ten problém je psychický. Pracuje se s ním mnohem déle, ale lze jej vyřešit. Když s pacientem navážete delší kontakt, vnímáte to, co říká, ale i to, co neříká, většinou se pravé příčiny doberete. Krásně je to vidět i na takzvané časové ose. Pacient zaznamená na časovou osu, kdy byl jak nemocný, a pak napíše, co se v té době dělo v jeho osobním životě. To se vám pak krásně ukáže, jak se ty dvě časové osy protnou, jak spolu souvisí zdraví a to, co prožíváme.

Jak je pro vás důležitá rodinná anamnéza?

To je velmi důležitá součást mojí práce. Když se dozvím, s čím se léčili rodiče, které choroby se v rodině objevily, je to pro mě vodítko, z něhož můžu vycházet.

Jsou geny pro zdraví zásadní?

Jsou podstatné, ale hodně se toho dá ovlivnit životosprávou. Pokud měli oba rodiče vysoký krevní tlak už ve čtyřiceti, je pravděpodobné, že ho bude mít i jejich potomek. Takže se s ním budu bavit o prevenci a rizicích. Každý máme nějaké geny, ale nemusíme je brát jako rozdané karty, skutečně s tím lze hodně pracovat.

Dnes se běžně nemoci přecházejí, uléháme teprve ve chvíli, kdy je opravdu zle. Škodíme tak svému zdraví?

To bezesporu. Správně by měl být člověk, který prodělá třeba obyčejnou angínu, ještě týden po uzdravení doma v klidovém režimu. Myslíte si, že má dneska někdo možnost se takhle doléčit? Všichni se co nejdřív vrátí do práce, protože si takzvaně nemůžou dovolit zůstat doma. A pak tu angínu prodělají za rok ještě třeba třikrát – a to už je pro imunitní systém skutečně velký zápřah. Kdyby se důsledně doléčili, už by tu angínu a další nemoci vůbec dostat nemuseli.

Ještě jednou ocituji Jana Hnízdila. Říká, že zdraví je schopnost zvládat problémy každodenního života. Je to tak?

Já bych tam ještě dodala „s pocitem pohody“. To je podle mě důležité. Mám ráda charakteristiku Bohumily Baštecké a Petra Goldtmana. Zdraví je podle nich spojením čtyř hlavních oblastí: těla, osobnosti, vztahů a ducha. To by měl mít na paměti každý lékař.


MUDr. ALICE HAUPTOVÁ

Vystudovala všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě UK v Praze, má atestaci z interní medicíny a nefrologie. Pracuje v lékařském centru Respimed v Praze. Je rozvedená, má třináctiletou dceru. Zabývá se celostní medicínou neboli psychosomatikou, což je komplexní medicínský obor pečující o pacienta v kontextu jeho životní situace. Psychosomatickou léčbu vyhledávají například lidé s chronickými potížemi, pro které nemá klasická medicína žádné vysvětlení. Lékař psychosomatik se snaží nalézt pravou příčinu obtíží například v nefungujících vztazích nebo dlouhodobé enormní psychické zátěži.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Libuše Procházková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění