Blanka Matragi: Nejsem anorektik a po nikom anorexii nežádám!

Pokračování rozhovoru se slavnou módní návrhářkou Blankou Matragi.
Blanka Matragi: Nejsem anorektik a po nikom anorexii nežádám!
11.1.2012 8:00 |

<<< První část rozhovoru

Máte recept i na špatnou náladu?

U mě na každou špatnou náladu funguje sport. Jdu si zacvičit nebo zabruslit, pustím walkmana a najednou během pár minut je to všechno pryč. Mám ráda hudbu kombinovanou s pohybem a líbí se mi vydávat ze sebe energii takovým způsobem, kdy musíte překonat bolest při cvičení nebo se alespoň trochu fyzicky trápit.

Tvorba je také trápení, bolí a je to dřina, proto je potřeba vykompenzovat ji dřinou fyzickou. Tak dlouho se rvu s tím, abych udělala nějaký pohyb, až se to nakonec povede, což je pro mě ohromná satisfakce. Já jsem do čtyřiceti let prakticky vůbec necvičila, jenom jsem pořád tvořila. Jenže najednou jsem zjistila, že svaly vás přestanou poslouchat, když jim nedáte zabrat.

Vidíte. Někde jsem četla, že talent je hlavně o vůli překonávat překážky.

Ano, to je ono! Velké sebezapření a vůle! Spousta lidí se dnes tváří, že úspěch přichází tak nějak samozřejmě, proto ho mnozí ani nedokážou pořádně docenit. To mě mrzí. Mně vždycky vyhrknou slzy, když se třeba dívám v televizi na vítězství nějakého našeho sportovce. Tuším, kolik je za tím úsilí, a že to rozhodně nebylo zadarmo.

Zrovna nedávno mi kdosi říkal, že nějaký Čech teď vyhrál velkou sumu peněz v pokeru. Ale nenechte se mýlit, ani takové vítězství není o tom, že se prostě naučíte mastit karty a hotovo… I to je o velké dřině.

Po vaší podzimní přehlídce v Praze se psalo o tom, že jste kritizovala modelky za to, že se nevejdou do požadované velikosti. Je to pravda?

Jsem ráda, že se konečně můžu bránit! Nejsem anorektik a po nikom anorexii nežádám. Celou přehlídku jsem odzkoušela sama na sobě, tedy na standardní konfekční velikosti 38, žádná 34, jak psali v novinách. Bohužel když na přehlídku přišla Miss Sokolová, nádherná žena, kterou jsem sama pozvala, vybrané šaty nedopnula. Měla v pase dvaasedmdesát na rozdíl od mých osmašedesáti.

Mohla bych být babička všech modelek, přesto jsem nikdy nepoužila slovo „tlustý“. Snažím se být na svoje modelky milá. Pro spoustu z nich je spolupráce se mnou školou života, ale za to pochopitelně žádám profesionalitu. Moje modely nejsou pro anorektičky, ale když na dvou modelkách prasknou zipy a šaty se musí na poslední chvíli přešívat, přiznávám, že jsem rozladěná.

Proč musejí být modelky štíhlé?

Modelky nemusí být anorektické, ale jejich postavy by měly odpovídat tomu, že nabízejí – a potažmo prodávají – něco, co má za cíl člověka oslovit nebo řekněme ještě lépe okouzlit. Vizuální dojem není pouze o štíhlosti. Je to symbióza štíhlosti, kultivovanosti, projevu, která dohromady tvoří jakousi ženskou auru.

Napadne vás někdy, že šaty jsou vlastně strašně pomíjivá věc?

Napadlo mě to mnohokrát. Pomíjivost mi nevadí, ale nelíbí se mi názory, že šaty jsou jenom povrch a že nezáleží na tom, co si kdo vezme na sebe, ani to, že spousta návrhářů neumí jít s dobou a reflektovat dnešní svět, který je o úplně jiných požadavcích než před deseti lety.

Dnešní doba je především ohromná výzva. Já sama jsem si dala za cíl převálcovat masovost, takže třeba v mé nové sportovní kolekci najdete legíny s podpisem. A víte, co napsali novináři tady v Česku? „Takto si Matragi představuje tepláky…šílené!“ Ale vždyť dneska i tepláky mohou být designové a dávno v nich nemusíte chodit jenom cvičit. Já když jsem v těch svých legínách včera vyšla z Obecního domu, k tomu hedvábnou šálu a obrovskou tašku, tři cizinky se mě zeptaly, kde jsem to koupila. A to jsem šla v teniskách! Přesně tak to je – nejde o pomíjivost, ale jak si s ní dokážete poradit.

V Česku vás nedávno podvedl investor při realizaci Matragi Centra na Staromětském náměstí. Jaké ponaučení jste si z toho vzala?

Ta zkušenost je pro mě velmi bolestná. Trápilo mě to víc než rok. Dokonce jsem si myslela, že sem snad přestanu jezdit, když člověk naráží na samou nepoctivost a neupřímnost. Detaily jsem rozebrala ve své knize, takže jen řeknu, že jsem ztratila spoustu kamarádů a hrozně mě mrzí, jak je v Česku nesmírně rozšířená závist a lhostejnost, které v Libanonu skoro neexistují. Tam ještě dnes platí dohoda uzavřená podáním ruky. Tady neplatí ani dohody psané na papíře.

Nakonec jsem na Česko nezanevřela jenom proto, že jsem si uvědomila, že každá bolest v sobě zároveň nese zkušenost a z té nakonec můžu vytěžit. Vždyť mě i tolik nenáviděná doba totality dala hrozně moc. Naučila mě rvát se se životem, z ničeho udělat hodně… dobrá škola života.

Dnes je všechno mnohem snazší, což svádí mladé lidi k lenosti a pohodlnosti. Já jsem vychovaná velmi přísnou dobou, ale možná právě to mě nasměrovalo k tomu, že nikdy nejsem s ničím stoprocentně spokojená. A zřejmě i v tom je částečná pointa mého úspěchu.

Co se týká šatů, máte něco, co byste nikdy nevzala na sebe?

Nemám ráda umělotiny a zřejmě nikdy bych si neoblékla neopren, byť je to úžasný materiál. Nikdy bych netvořila módu z vojenských motivů. Prakticky celý život jsem prožila ve válkách, proto jsem proti používání military motivů v módě. Pro mě osobně evokují něco, na co bych ráda zapomněla.

Čeho si nejvíc vážíte sama na sobě?

Vůle. Také své bojovné povahy a disciplinovanosti. A přístupu k profesionalitě. Že jsem za každou cenu profesionálka a že jsem v té profesionalitě čestná. Nemám v ní za každou cenu kalkul a na mé tvorbě je to znát.

<<< ZPĚT na první část rozhovoru

Autor článku: Jana Benešovská
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění