Čarodějka

Trh s českými autory publikujícími e-booky se příjemně rozrůstá a nás zaujala česká spisovatelka, která jako první z Čech publikovala svůj román Čarodějka na internetovém portále Amazon. Zde je malá ochutnávka :
Čarodějka
12.12.2011 0:01 |

Předmluva

Hustý déšť bubnoval do předního skla tmavého volkswagenu, který se řítil potemnělou ulicí. Jeho unavená řidička si promnula oči a poťukávala prsty do rytmu hudby o černý kožený kryt dřevěného volantu. Vypadalo to, že i stěrače, neúspěšně zachycující částečné množství valící se vody, tančí do rytmu písničky Poker Face od Lady GaGa.

Tina se už viděla zabalená v peřinách ve vyhřáté posteli, ale ještě ji čekal poslední patnáctiminutový úsek, který ji dělil od té sladké blaženosti. Přidala tedy plyn a přecvakla na další píseň na starém CD přehrávači. Silný vítr, který zlověstně hvízdal, jí ztěžoval řízení a neúnavně tlačil auto ke straně. Dívka se snažila volantem vůz vyrovnávat, ale bylo to čím dál těžší. Déšť se na ni valil ze všech stran a začal vyplňovat každou skulinu na silnici a tvořit hluboké louže. Stromy na okrajích silnice se mohutnou silou větru nebezpečně nakláněly a jejich padající listy brzdily stěrače v jejich práci. Pouliční lampy nesvítily a Tina v duchu zoufale poprosila o trochu světla.

V momentě, kdy oblohu rozčísla ostrá záře a blesk osvítil poslední úsek cesty, starý volkswagen vjel do louže, změnil směr a plnou rychlostí narazil do posledního stromu ve stromořadí.

  1. 1-

První ranní paprsky slunečního světla prozářily stroze zařízený pokoj, kterému vévodila mohutná dřevěná postel s čistě bílými pokrývkami. Dubová židle zastupující noční stolek na sobě nesla stopy čerstvě zasychajícího vosku, který ukapával z už notně ohořelé svíce. Na posteli, zakrytá několika pokrývkami, se skrývala útlá postava dívky, která spala klidným, avšak velmi hlubokým spánkem. Z pootevřeného okna se dovnitř linula vůně květin, zpěv ptáků a vlahý vánek, který si pohrával s pramínky černých vlasů na dívčině čele. Dívka se zavrtěla, otočila na břicho a spala dál. Otevřely se dveře a postarší žena ve tmavém hábitu nahlédla do pokoje. Spočinula pohledem na spící dívce, zkontrolovala pravidelnost jejího dechu a uspokojena tím, co zjistila, dveře zase potichu zavřela a odešla. Zvuk koňského spřežení zastavujícího u brány náhle přilétl oknem do pokoje a dívka se začala pomalu probouzet. Otočila se na záda a promnula si oči. Zkoumala strop nad sebou, který se jí zdál neznámý. Rozhlížela se po pokoji, ale honem zase zavřela oči. Úporná bolest hlavy ji na okamžik zcela ochromila. Sáhla si na spánek a nahmatala několik boulí a slepené vlasy. Pomalu se posadila, ale žaludek se jí začal bouřit. Znovu si tedy lehla a podrážděně vzdychla.

Plátno na pokrývkách bylo hrubé, ale čisté a způsob, jakým bylo sešito a opracováno, se dívce zdál zvláštní. Překvapila samu sebe, že přemýšlí nad plátnem, a ne nad tím, kde se vlastně nachází. Bílá noční košile, která ji škrábala na hladké kůži, měla zvláštní střih a příjemně hřála. Dívka se snažila přinutit svůj mozek k aktivitě, chtěla se rozpomenout na to, kde je, ale měla pocit, jako by stála před uzavřenou bránou, od které neměla klíč. Vtíravé myšlenky, že tady něco nehraje, jí nešly nijak zaplašit.

Náhle se opět otevřely těžké dubové dveře a dovnitř vstoupila tatáž starší žena v tmavém hábitu a zvláštní pokrývce hlavy. Za ní dovnitř zvědavě nakukovaly dvě mladičké pomocnice, podobně oblečené, jen s jiným čepcem.
„Jak se cítíš, mé dítě?“ otázala se ta paní a dívka na ni jen nechápavě zírala.
„Umíš mluvit? Odkud jsi? Víš, jak ses tu vzala?“ Jedna otázka následovala druhou a dívka jen zmateně kroutila hlavou. Byl to zvláštní jazyk, kterým ta žena mluvila, tak známý, ale zároveň tak jiný. Zněl velmi cize.

„Říkala jsem, že nejspíš bude mít po té ráně do hlavy trable s pamětí,“ pokračovala ta paní směrem k dívkám a její pomocnice jen kývaly hlavami.

Pak se opět otočila zpět k dívce a zeptala se:
„Máš hlad nebo žízeň? Víš, z jakého jsi rodu? Vyslali bychom rychlého posla, aby předal zprávu o tvém nalezení.“

Dívka se natočila tak, aby na tu milou paní dobře viděla, a začala velmi pomalu vyslovovat: „Prosím, řekněte mi, kde to jsem a kdo jste vy.“

Zvláštní přízvuk té dívky ženu ujistil o tom, že nebude ze zdejšího kraje.
„Jsem Marie Kristina, abatyše, matka představená tohoto kláštera u opatství Canterbury. Sestry v lese sbíraly bylinky, když tě našly ležet polomrtvou pod mohutným stromem. Vypadala jsi jako po střetu s divokou zvěří. Celá od krve a v roztrhaném šatu. Obávaly jsme se o tvůj život, ale když jsme tě řádně omyly, zjistily jsme, že máš jen malou ránu na hlavě a pár pořádných boulí. Nevíme však, čí byla ta spousta krve na tvém těle. Pamatuješ si na něco?“

Dívka skousla ret, pak zavrtěla hlavou a natáhla ruku po poháru vody stojícím na malém dubovém stolku. Než ale stihla jedna z pomocnic udělat pár kroků, aby vodu podala, pohár se zakymácel, sotva znatelně se vznesl a upadl na zem. Všechny ženy ztuhly a vyděšeně se podívaly jedna na druhou. Pomocnice abatyše se ze strachu bleskurychle pokřižovaly, a aniž si to obě uvědomily, udělaly krok zpět ke dveřím.

První se vzpamatovala Marie Kristina a přerušila hrobové ticho rázným sprásknutím rukou.

„Věřím, že vše má své vysvětlení, třeba to je znamení, žes naší pacientce nepřinesla už dlouhou dobu čerstvou vodu, sestro!“ otočila se k mladé sestře Heleně a ta se zarděla, trochu poklonila a sotva slyšitelně odvětila: „Jistě matko, hned to napravím,“ a odběhla.

Abatyše si zkoumavě prohlížela pacientku a pak poslala i další sestru pryč z pokoje.
Osaměly.

Abatyše byla přesvědčená, že to, co viděla, mělo nějakou spojitost s touto tajemnou dívkou, nemohlo jí však ujít, že i ona sama byla překvapená chováním poháru. Rozhodla se tedy vyčkat věcí příštích. Zatím se na pacientku usmála, řekla pár povzbudivých slov, políbila ji na čelo a také se vzdálila. Cestou zašla do klášterní kuchyně, kde nařídila kuchařce připravit hustou polévku pro dívku, a okamžitě poslala pro dvě sestry, které s ní byly v pokoji.

Když se dostavily do přijímacího salónku, Marie Kristina jim uložila, aby pomlčely o tom, co viděly.

Dívka zatím ležela v posteli a přemýšlela. Vše okolo jí připadalo tak cizí a neznámé. V mysli si přehrávala rozhovor s abatyší a způsob, jakým vyslovovala některá slova. Občas jí její mluva připomínala spíše veselý zpěv. Nechápala však, jak je možné, že si navzájem rozuměly. Snažila se také vybavit si něco ze včerejšího dne, ale mozek nespolupracoval. Pokusila se pomalu posadit na posteli a tentokrát se jí to povedlo a i žaludek měla klidný. Po zaklepání vešla do místnosti sestra Helena a v rukou držela mísu voňavé kouřící polévky a silný krajíc chleba.

„Musíš mít hlad,“ řekla a ze skřínky u okna vytáhla malý stoleček, který postavila přes sedící dívku. Na něj položila polévku s chlebem a pobídla ji k jídlu. Pacientka neměla chuť, ale snažila se té hodné sestře udělat radost, a proto trochu ochutnala. Polévka byla výborná, a tak ji pomalu celou snědla.

Sestra Helena mezitím nezavřela pusu. Byla pravým opakem služebnice Boží. Veselá, upovídaná a raději než na motlitbách trávila čas v zahradě a povídáním si s pacienty. Vysvětlila dívce, že je v klášteře odmalička a že se naučila poznávat bylinky a míchat nejrůznější hojivé masti od matky představené. Povyprávěla o tom, jak se všechny sestry starají o nemocné a potřebné a občas i o raněné vojáky. Když uviděla, jak ji dívka se zájmem poslouchá, navrhla, že jakmile se bude cítit lépe, velmi ráda ji vezme na prohlídku kláštera. A pokud si nevzpomene, odkud pochází, může s nimi v klášteře zůstat a naučit se péči o nemocné. Pak si vzala prázdnou misku, odložila stoleček a odešla.

Pacientka se k radosti abatyše a sester rychle zotavovala a během tří dnů již byla k neudržení v posteli. Paměť se jí bohužel nevrátila, ale cítila, že ani před úrazem nebyla zvyklá polehávat v posteli a oddávat se nicnedělání.

Abatyše si bystrou dívku velmi oblíbila, a tak jí navrhla malou procházku po zahradě. Dívce zrůžověla líčka a na tváři se jí usadil šťastný úsměv. Posadila se na dřevěnou lavičku a pozorovala sestry při práci. Okopávaly záhonky všech možných druhů bylinek a koření, zalévaly zeleninu a vytrhávaly plevel okolo květin určených do váz u oltářů.

„Je tu krásně,“ vydechla a vychutnávala si příjemný chlad brzkého rána. „Matko, řekněte, jak dlouho tady mohu zůstat? Já… nevím, kam jít,“ hlas jí ztichl v očekávání odpovědi.

„Ale dítě, nikdo tě přece odsud nevyhání, jsi v Božím domě a ten je otevřen všem lidem dobrého srdce. Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Upravíme ti nějaké šaty, a pokud budeš dbát našich zvyků, můžeme tady všechny spokojeně žít a pomáhat.“

Dívka stiskla z vděčnosti abatyši ruku a prosebně vzhlédla: „Dejte mi nějakou práci, jsem už unavená z usilovného přemýšlení o své minulosti. Chtěla bych být užitečná.“

Abatyše po delším přemítání souhlasila, a tak se obě odebraly do provizorní nemocnice, která byla součástí starého křídla kláštera. Už od dveří je přivítal neskutečný puch, který se stupňoval, jak procházely uličkami plnými lůžek. Vlhké zdi kláštera, plíseň okolo oken, zpocená těla umírajících, pach krve, to vše připomínalo spíše peklo než nemocnici. Abatyše zahlédla úlek na dívčině obličeji, stiskla jí proto ruku a vedla dál. Došly až na samý konec místnosti, kde se zastavily u lůžka asi dvanáctiletého chlapce. Dívce se stáhlo hrdlo, když viděla dítě s do krve rozpraskanými rty zmítat se v horečkách. S otázkou v očích pohlédla na abatyši. Ta ale poklekla k chlapci a snažila se do něho dostat alespoň trochu chladivé vody. Chlapec sebou však házel, a tak mu aspoň pokropila rty a otřela vlhkým hadrem čelo.

„Tady je nás zapotřebí. Takových, jako je on, jsou v okolních vesnicích stovky. Nemáme pro ně místo, a i kdybychom měly, není nás dost, abychom zvládaly o ně pečovat. Pokud tvá nabídka stále platí a myslelas ji opravdu vážně, pak ji ráda přijmu a naučím tě vše potřebné. Pokud sis to ale rozmyslela, nebudu tě soudit.“ Dívka zavrtěla hlavou a usmála se. Udělala místo, aby abatyše mohla vstát, a sama si k chlapci sedla. Vzala do ruky pohár s vodou a snažila se zmítajícího chlapce uklidnit tím, že na něho potichu mluvila.

Chlapec se otočil za hlasem a nechal se pohladit. Abatyše moc dobře věděla, že by dívka nikdy nepřiznala, že dostala strach. Ani k ní samotné nepřicházely drahocenné zkušenosti lehce. Častokrát plakala a nevěděla, jak dál. Rozhodla se však, že si dívka svou vlastní cestu musí vybojovat sama, a proto se rozloučila s povzbuzujícími slovy a odešla.

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění