Cesty bez cíle: Poznejte krásy Bretaně, Lublaně a Toleda

Už patnáct let zdolávám autem cestu z Prahy do španělské Valencie a ještě kousek dál. Kdysi jsem frčela z bodu A do bodu B jen s nezbytným odpočinkem na parkovištích. Čím blíž jsem byla cíli, tím víc jsem zrychlovala. Byla jsem čerstvě zamilovaná do Španělska. Když po pár letech erotická fascinace ustoupila, naučila jsem se zastavovat. Ještě později jsem se začala vychylovat z přímé trasy. Dnes jsem ve stadiu, že cesta z Prahy do Valencie může klidně vést přes Polsko… a když na konci není Valencie, nic se neděje. Do svého druhého domova dojedu jindy. A stalo se mi, že jsem se začala zamilovávat znovu.
Cesty bez cíle: Poznejte krásy Bretaně, Lublaně a Toleda
23.6.2014 17:00 |

MA BRO (MŮJ KRAJ)

Další osudovou láskou se mi stala Bretaň. Pořád jsem nevěděla, co na té holce všichni mají. Francie je přece krásná od hlavy k patě, tak čím by tenhle její kousek mohl být o tolik vzrušivější… Vším, odpověděla jsem si po prvním setkání. Nejtrefněji ji pojmenoval František Kožík – Bretaň, dcera oceánu. Bretaň je pohled na světlo majáku při bouři na moři. Bretaň se stále děje a je pěkně drsnosrstá. Je to vášeň.

Kožík o ní píše, že je ostrovem na pevnině, s odlišným podnebím, rázem, stavbami, s uzavřenou duší. Je to země živlů, druidů, kouzel a v neposlední řadě také země balvanů a vztyčených kamenů, bloků, menhirů, dolmenů a megalitických staveb. Přesto je tu něco, co je zas tak důvěrně známé – a opět jsme doma: Prvním českým malířem, který se tu usadil, byl Josef Čermák, po něm se vraceli Bohuslav Reynek a Jan Zrzavý…

Bretaň Bretaň

Bretaň je fascinující po obvodu i zevnitř. Nemůžete se s její podstatou nikde minout. Někde se v tom větru ani nehne – v Carnaku s jeho menhiry ani o píď, někde, třeba na konci světa ve Finistere, fičí kolem, až se vám rozslzí oči. Fascinující jsou malé venkovské kostelíky a kaple, o kterých Flaubert napsal, že se „snaží udělat se menšími a ponížit se před bohem“.
A v Bretani si dejte ústřice. I když je nemáte rádi. Tady chutnají jinak.

Pro mě je místem bretonských návratů městečko Locronan. Velká životní láska Jana Zrzavého. Locronan je na první pohled fascinující tím, že tu středověk neskončil, shlukl se kolem kostela svatého Renana… a trvá. Tady jsem se na místním hřbitově poprvé ptala, proč jsou v mnohých otevřených hrobech položeny jen kříže.

Bretaň Bretaň

Odpovědí mi byl osud většiny bretonských místních rodin: Jsou to námořníci, kteří se nevrátili. V Locronanu se každých šest let pořádá pouť Grande Troménie. Po vzoru té, kterou vykonal kdysi svatý Renan. A kdo by dnes do pidiměstečka oblíbeného filmaři (točili tu Roman Polanski, Jean-Pierre Jeunet i Philippe de Broca) řekl, že se tu kdysi vyráběly plachty pro celé loďstvo Francie…

Saint-Malo je město, kde jsem si poprvé vyzkoušela, že příliv nelze předběhnout… a seznámila se s výjimečnou profesí hlídače přílivu. Při odlivu si vyšlápnete na okolní ostrůvky, když se ozve hlas v megafonu: „Okamžitě opusťte ostrovy!“ Je jen na vás, jak rychle tenhle hlas vezmete vážně. Doporučuji o něm nepochybovat.

Bretaň Bretaň


LEP SONČEN POPOLDAN (KRÁSNÉ SLUNEČNÍ ODPOLEDNE)

Slovinská Lublaň leží na jedné z možných cest, které vedou do oblíbených chorvatských destinací na Istrii. Tohle město je pro mě esencí slunečného nedělního odpoledne. Má v sobě směsici genius loci, veškerého uměleckého nadání, draka, parku, lidí, hradu, řeky a pršutu… Lublaň je vyskládaná do pocitu, jako když si nalijete skleničku dobrého červeného vína, sednete si na terasu s báječnou knihou a kolem chodí staří kamarádi a mávají na vás…

Lublani se někde přezdívá malá Praha. (Praha je stran lásky ta moje první a navždy největší.) Z mnoha průvodců jsem až následně odkryla i českou stopu v lublaňské architektuře: Protože město několikrát v historii zažilo obrovská zemětřesení, bylo nutno přestavovat. V šestnáctém století renesančně, po zemětřesení v roce 1895 neoklasicistně a secesně.

Lublaň Lublaň

V Čechách se tehdy konaly sbírky na její obnovu. Starosta Lublaně Ivan Hribar pozval české architekty Hráského, Hudce a další. A právě podle jejich plánů byla v následujících letech postavena řada honosných budov, třeba Národní dům – dnes Národní galerie – nápadně připomíná budovu pražského Rudolfina. Poslední zásadní meziválečný a poválečný zásah do urbanistiky města přinesl Jože Plečnik. A jsme doma!

V Lublani je nejlépe nejdřív dojít k řece, která plyne středem města, sednout si do jedné z desítek kaváren, dát si kraški pršut, víno (nebo pivo Union, které se tu vaří) a hledět. A pak jít, kam vás nohy ponesou. A až budete mít docouráno, je fajn poodejít z centra a sednout si kdekoli v parku Tivoli a otevřít si knížku… Splynete s mnoha Slovinci, kteří tráví dovolenou ve svém hlavním městě. A až dočtete, lze se vydat do Julských Alp či k Jaderskému moři…

Lublaň Lublaň

Nebo poodjeďte necelých sto kilometrů k malému kostelíku Svaté Trojice v Hrastovje. Tenhle výlet neleží na žádné trase z bodu A do bodu B, ale stojí za to, protože je připomenutím zrození člověka i jeho konečnosti. Je tu nejpřímočařejší freska Tance smrti, kterou jsem kdy viděla. Když požádáte tu hodnou paní, která tady je už spoustu let, ráda vám pustí českou nahrávku výkladu o tzv. bibli chudých, kterou tu namaloval na konci patnáctého století istrijský malíř Janez iz Kastva.

Lublaň Lublaň


ASUNTO DEL CORAZÓN (SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST)

Ať už se vydám kamkoli, stejně nakonec skončím ve Španělsku. Vzpomínám na dobu, kdy jsem hledala způsob, jak na něj. Chtěla jsem ho z gruntu poznat. Kousek po kousku. Po patnácti letech stále nejsem ani v půli své cesty…

Podle mého soudu je fajn začít se Španělskem v Toledu. Vrátit se v představách do doby, kdy tu žili v pohodě muslimové, židé a křesťané. Šlo to ještě za vlády Alfonsa X., ne nadarmo se mu říkalo Moudrý… Byla tu unikátní překladatelská škola, která překládala řecké texty a také neznámé vědecké texty z celého západního světa. A pak král Ferdinand a Isabela Kastilská skoncovali s náboženskou tolerancí. Židé a muslimové měli na vybranou, buď konvertovat ke křesťanství, nebo opustit zemi.

Korunu zániku duchovního bohatství a konci místní slávy nasadil Filip II., když odebral Toledu v roce 1561 status hlavního města. Město sto metrů nad řekou Tajo, bývalá obchodní křižovatka i duchovní centrum, jako by se za to shrbilo pevně do svých uliček. Dnes se nechá trochu prosit a rozmotávat!

Toledo Toledo

První, čeho jsem si v Toledu všimla, byly zmatené pohledy turistů s mapkou v ruce. Asi po dvou hodinách jsem měla spoustu známých z celého světa a jednoduché vysvětlení. Cestou z kopce a do kopce úzkými uličkami chybí opěrné body na horizontu a pro větší legraci je tu ještě spousta slepých uliček. Nezbývá než mít odvahu ztratit se.

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že nic podstatného neminete. Naopak, objevíte ještě spoustu dalších míst. Jen chronologie původního plánu může být notně zpřeházená. Navíc když si, umdleni chůzí nahoru a dolů, sednete kamkoli na roh do kavárny, můžete být užiteční dalším, kteří několikrát procházejí kolem vás. Buď tím, že jim dáte něco tapas, napít, nebo podle vás zdálky poznají, že tady už byli, a zkusí to jinudy.

Toledo Toledo

Důstojný vstup do města jsem zkusila až druhý den. Když projdete některou ze tří arabských bran, je vysoká pravděpodobnost, že narazíte na arabskou památku Mezquita de Cristo de la Luz. Mešita je opravdu jen kousek od bývalého sirotčince Santa Cruz, kde jsou neuvěřitelné obrazy El Greca. Dalšího El Greca najdete v Casa y Museo de El Greco, v domě, kde sice nikdy nebydlel, ale který je moc hezký. A jeho legendární obraz Pohřeb hraběte Orgaze je v kostela sv. Tomáše hned vedle. Mimochodem El Greca není nikdy dost – i hotel El Greco je překrásný…

Určitě nepřehlédnete Alcázar (bývalé sídlo vizigótských králů, později arabskou pevnost a následně španělské královské sídlo) a pověstnou toledskou pětilodní katedrálu s půdorysem latinského kříže. Pro úplnost představy o poklidném soužití už chybí jen židovská čtvrť „juderías“. Bývalo tu jedenáct synagog, dnes jsou tu jen dvě. V El Tránsito je krásné židovské muzeum.

Toledo Toledo


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Šárka Horáková Maixnerová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění