Co je pro vás zkouška odvahy?

Odvážné nemusejí být pouze veliké činy, které se nesmazatelně zapíšou do historie. Každý všední den si od nás může vyžádat menší či větší porci odvahy, abychom mohli překonat své osobní strachy. Lovíte podobné bobříky odvahy i vy?
Co je pro vás zkouška odvahy?
8.10.2015 17:00 |

Mám za sebou seskok padákem, hloubkové potápění v oceánu, chlapecký internát i vojnu. V těchto případech jsem odvahu nepotřeboval, šlo to i bez ní. Ale jinak ji potřebuji celkem často. Například když se mám svého syna zeptat, zda chce se mnou strávit víkend nebo když mám své přítelkyni říct, že zrovna pracuji a budu mít na ni čas až za pět minut… To mne stojí víc odvahy, než kdybych měl dát lední medvědici pusu na čumák.

Věnek Herynk, 42 let


Mám tak velký stres z toho, že by ke mně někdo přišel na návštěvu, že jsem už pár let nikoho nepozvala. Jednak se obávám, že by zůstali déle, než bych chtěla, a pak toho, že by nepřišli.

Daria Kubínová, 27 let


Esemeska, která přijde po šesté večer. Podívat se, kdo ji poslal, je pokaždé bobřík odvahy. Co když je to šéf, že jsem něco zapomněla nebo pokazila?

Dana Housková, 37 let


Pro mě by bylo fakt náročné zůstat v jedné místnosti s pobíhající myší, ale za skutečnou zkoušku odvahy bych to nepovažovala. To spíš různé vztahové věci. Postavit se mámě, respektive jí říci, že si už nebudeme hrát na to, že jí na mně a mojí rodině záleží. Což jsem udělala nedávno. Přemýšlela jsem o tom dlouho a nakonec si myslím, že to bylo správné rozhodnutí. A že k tomu nějaká odvaha potřeba byla. Odvahu ale potřebujete třeba i tehdy, když si jako samoživitelka řeknete o víc peněz v práci, protože je prostě potřebujete.

Radka Wallerová, 41 let


JÍT NA MAMOGRAF. BYLA JSEM NA NĚM PŘED DESETI LETY A OD TÉ DOBY NE, PŘÍŠERNĚ SE BOJÍM. CO KDYBY MI NĚCO NAŠLI?

Andrea Janečková, 48 let


Na gymnáziu se vzepřít veřejně obávané češtinářce, která před mlčící třídou nespravedlivě sprdávala mou spolužačku a já jsem věděla, že mě čeká to samé jako ji. Ještě teď si pamatuju ten strach, bolení břicha, odhodlávání se a pocit, že jestli to neudělám, jsem ubohej srab.

Pro mě jako matku více dětí na třídní schůzce před se vším souhlasícími rodiči říct, že mi ta škola v přírodě připadá zbytečně drahá. A strávit zbytek schůzky s pokořující aurou „socky“, než mi pár dalších rodičů po straně tiše projevilo vděčnost s tím, že si myslí to samé jako já, ale nechtělo se jim to říkat.

Naučit se řídit v 37 letech auto, a pak v něm vozit své čtyři děti a manžela s vědomím, že moje maminka se v autě zabila. Doteď je pro mě zkouškou odvahy zaparkovat podélně do nevelkého místa a vědět, že mě přitom pozoruje alespoň jeden muž. A je jedno, jestli je pobavený nebo se tváří pohrdavě – většinou stejně po několika neúspěšných pokusech zbaběle odjíždím jinam a po zádech mi teče pot.

Vůbec největší zkouškou odvahy je pro mě obhájit si před svým mužem, že někam chci jet, a to bez něj, či mu říct vůbec na něco závažnějšího NE. Tenze, která každé takové situaci předchází, je o to větší, že mnoho let jsem „ne“ prostě radši neříkala.

Veronika Bendová, 41 let


VYDRŽET SE ASPOŇ CHVÍLI DÍVAT NA PAVOUKA.

Jiřina Rojterová, 33 let


Účty. Účtenky. Vysvědčení. Zprávy od doktorů z roku 92. Potvrzení. Přiznání. Doporučený dopis od berňáku. Výpis ze stavebního spoření. Výkaz do důchodu. Očkovací průkaz. Výpis z katastru. To jsou mí malí ploší, ale o to záludnější bobříci. Tuším, že papíry o penězích nepatří k papírům od doktorů a papíry od dětí nepatří k mým papírům z práce. Čas od času seberu odvahu a pokusím se je roztřídit. Vyhodím účtenky od bot, co už nemám, nález z pohotovosti přiblížím k očkovacímu průkazu, ten divný papír, co prý na něj dostanu důchod, strčím do desek s dohodami z práce. Při té příležitosti na mě vypadne účet za zubní korunku a předpis z oční optiky. Aha, ty asi patří… kam?

Bojuji, ale většinou mi dojdou síly. Papíry z optiky strčím k papírům z pojišťovny – bohužel ne zdravotní. Uvědomím si, že jsem asi nezaplatila pojistku za pojištění domácnosti. Informací o nevyhovujícím prospěchu a chování syna mám tolik, že by si zasloužily samostatnou složku. V mém systému jsou ale rovnoměrně rozložené ve všech deskách, důtka z primy spolu se špatným prospěchem ze sexty leží u ověřené kopie úmrtního listu dědy a výpisu z účtu, který už nemám.

Připadám si jako Robinsonka od Marie Majerové. Pořád bojuji s papírovým drakem, sekám hlavy – razítko, potvrzení, odeslat, doložit, ověřit. Ale ony pořád dorůstají. Jdu hledat číslo účtu spořitelny. Snad nevadí, že to zaplatím se zpožděním. Bobříci neuloveni.

Michaela Púčiková, 45 let


Neutéct v tramvaji před někým z práce a zapříst s ním nezávazný hovor. Zatím vždycky dělám, že tam nejsem, ale jednou to dám!

Petra Jindrová, 52 let


OHRADIT SE AROGANTNÍMU LÉKAŘI.

Pavla Koutecká, 28 let


Mezi moje největší zkoušky odvahy patřila ta, když jsem umírala na anorexii a rozhodla jsem se, že začnu jíst. Dát do pusy jídlo, spolknout a všechno vydržet, to chce při téhle nemoci obrovské sebezapření a vypětí sil. Další zkouškou odvahy bylo, když mi několik let umírala maminka. V té době jsem musela v sobě probudit hodně odvahy.

Michala Jendruchová, 36 let


REKLAMOVAT JÍDLO V RESTAURACI.

Lenka Tréglová, 44 let


Odmítnout chlápka, který jeví takový zájem, až z toho mrazí, z důvodu, že jsem šťastně zadaná. Mohlo by to být totiž naposledy, kdy se mi něco takového stane. Ráno neprobíhat kolem zrcadla se sklopenýma očima, ale pěkně se v něm pozdravit. Chodit bez podprsenky. Přiznat věk dětí, některé jsou staré až hrůza. Přiznat na pracovním pohovoru, že nemám žádnou praxi. Jít s kamarádkami na skleničku s vědomím, že ráno brzy vstávám. Po této stránce jsem většinou odvaha sama.

Veronika Kafková, 41 let


Jít si vyzvednout svou dceru do školky vzápětí poté, co mi zavolali, že si pro ni mám přijít, protože má vši. Vyslechnout si přednášku paní učitelky a snést zvědavé pohledy ostatních maminek. A v nespolední řadě potom obvolat všechny kamarádky, s jejichž dětmi si moje dcera poslední dobou hrála.

Hana Kosáková, 37 let


Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Připravily: Monika Otmarová a Klára Olexová.

Autor článku: Monika Otmarová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění