Co si myslí cizinci o českých ženách?

Pokud francouzsky nemluvíte, nelamte si s tím hlavu. Nebudete potřebovat ani španělštinu či angličtinu, abyste se dozvěděli, jak se cizinci z našeho fotoprojektu ocitli v Čechách a co si myslí o českých ženách. Vyzpovídali jsme je my. Berte to jako jeden z našich narozeninových dárků.
Co si myslí cizinci o českých ženách?
5.12.2014 17:00 |

YOSMEL PENN (36)

Tanečník, Kubánec, v Česku žije 3 roky

„Proč jsem přijel?“ ptá se urostlý Kubánec, který se živí jako tanečník. „Asi je to můj osud, možná jsem tu i kvůli věcem z minulých životů, nebo mi to aspoň často tak připadá.“ Yosmel měl v roce 2011 v úmyslu emigrovat do Španělska, protože pro něj režim kubánského komunismu nebyl úplně pohodlným místem k životu.

„Cestou se to nějak zamotalo a já se ocitl v Praze. No, a teď jsem tady, a potkal jsem tu i ženu svého života.“ Praha mu učarovala, tvrdí, že je krásná a že tu má rád i zimu. Práci si našel vzápětí po svém příjezdu. Jeho kamarád, který měl kubánskou kapelu, jej představil majiteli klubu La Bodeguita. „Hned se ptal, jestli umím tančit, a já odpověděl, že jasně, že všechno. A nastoupil jsem. Nejsem sice profesionální tanečník, ale my na Kubě umíme tančit všichni.“

Na kurzech salsy o něco později potkal i svou krásnou ženu – která na něj během rozhovoru čekala s jejich úchvatnou desetiměsíční dcerou Jasmínou. A jak vidí Kubánec české ženy? „Jako mix dominance a čisté krásy,“ směje se, „ale mně tahle směs dokonale vyhovuje.“ Zároveň se ale nebojí zmínit, co mu na Češích vadí. „Pořád se k něčemu vyjadřují a hlavně k věcem, do kterých jim nic není. Ale chápu je, když vidí někoho takhle jiného, jako jsem třeba já…“

YOSMEL PENN YOSMEL PENN

GIANFRANCO COIZZA (42)

Majitel cateringové společnosti, Ital, v Čechách žije 14 let

V 90. létech se seznámil s Češkou, která tehdy stejně jako on studovala v Toskánsku literaturu. „Žili jsme v Čechách, pak v Itálii, nakonec jsme se rozešli, ona zůstala v mé rodné zemi a já začal žít v Praze,” směje se rodák ze Sardinie. První dojmy z metropole byly prý úžasné: “Praha byla super město pro život. Relativně levná a tehdy ještě naprosto tolerantní vůči všemu novému, nabízela spoustu možností. Bylo fascinující, jak lidé měli potřebu pouštět se do nových věcí,” vzpomíná Gianfranco.

Před pěti roky založil firmu zaměřenou na gastronomii a catering. “Naše rodina na Sardínii měla k jídlu vždy blízko. Táta obchodoval s gastronomickým sortimentem, někteří z naší rodiny vyrábějí sýry a pro mě jídlo vždycky bylo a je vášeň,” vypráví Gianfranco, jehož firma nenabízí jen středomořské speciality, ale díky jeho kolegům z Indonésie, Francie či Barbadosu se na jejich produkci odrážejí i další kulinářské vlivy.

Gianfranco žije v Praze se svou přítelkyní a ročním synem Eliasem Theodorem. Češky považuje ve srovnání s Italkami za více emancipované a samostatné. “Ale moje partnerka je původem ze Slovenska, kde jsou ženy trochu jiné. Emancipace tam sice je, potřeba kariéry také, ale zároveň nikdy nezapomenou být ženami, nechybí něha, smysl pro rodinu- a to mi vyhovuje, to je blízké mentalitě Italek,” přemýšlí. Co by podle něj měly Češky dělat jinak?

“Měly by se uvolnit… Hodně. Aby si uměly více vychutnat “obyčejný” život s přáteli, s rodinou… Měly by povolit v tom, aby nebyly tolik konzervativní, aby se nebály toužit po nových zážitcích, vybočit ze zajetých kolejí, nechat se překvapovat životem. To by Češkám, myslím, dost pomohlo a usnadnilo život.”

GIANFRANCO COIZZA GIANFRANCO COIZZA

NESTOR ALBIACH ROGER (22)

Útočník klubu FC Dukla Praha, Španěl, v Česku žije 2 roky

Dvaadvacetiletý fotbalový talent přijel do Prahy v lednu loňského roku. Do svého týmu jej totiž koupil FC Dukla. V Česku zůstane minimálně do roku 2015. „Pak mi končí kontrakt, tak uvidím, jak to dopadne,“ říká Nestor. „Fotbalisté v tomhle mají složitější život, nikdy nevědí, kde skončí příště. Ale do Španělska bych se vrátil rád,“ připouští.

Ačkoli je to s podivem, fešácký španělský fotbalista nemá přítelkyni. „Ani tady, ani doma ve Španělsku,“ přiznává. „Češky jsou ale opravdu moc krásné, mnohem hezčí než Španělky, vážně. Jsou jemnější, ženštější a každá tak jiná! Oproti Španělkám, které jsou jen jeden typ, hnědooké a černovlasé,“ směje se.

Nestora od českých holek zatím zřejmě zrazuje i minimální znalost češtiny, jazyková bariéra je zřejmá. Česky se začal učit po příchodu do klubu, ale nevydržel u učebnic dlouho. „Máte tak složitý jazyk… Moje čeština je prostě katastrofa,“ přiznává se smíchem.

NESTOR ALBIACH ROGER NESTOR ALBIACH ROGER

PAUL MATTHEWS (40)

Freelancer v reklamním průmyslu, Brit, v Česku žije 14 let

Paul přijel před čtrnácti lety do Ústí nad Labem a strávil tam šest měsíců. „Potřeboval jsem si tehdy trochu odpočinout a tohle bylo místo, kde to šlo,“ vzpomíná. „Pak jsem se rozhodl odstěhovat do Prahy.“ V Praze zakrátko rozjel kariéru v reklamním průmyslu, pracoval v několika obřích agenturách jako třeba Leo Burnett. Dnes se reklamě věnuje na volné noze. „Jaké jsou české ženy? V Češkách je nějaká zvláštní tenze, i když ji neumím přesně pojmenovat,“ zamýšlí se.

Když se sem přistěhoval, třicátnice podle něj byly spíš postarší paní. „Ty dnešní mají drive, odvahu, jsou mnohem otevřenější, ale to souvisí s jejich zázemím. Dnešní mladá generace žen už nemá zkušenost s restriktivním režimem, není zakomplexovaná, nemá předsudky,“ vyjmenovává.

„Ženy se za ta léta úplně proměnily a svoboda na tom má největší podíl. Každá další generace má větší a lepší energii, přestáváte být negativní, do budoucna se díváte optimisticky, s nadějí.“ Změnu pozoruje nejen v celkovém životním stylu, v lepším oblékání, ale také v nově nabytém sebevědomí.

„Znáte už svou cenu a nestydíte se ji prezentovat. A taky vypadáte velmi žensky, mnohem víc než před lety.“ Paul se svou českou ženou vychovává sedmiletou dceru a na plány na přesun nemyslí. „Je nám tady dobře, jsme tu doma. A taky přiznávám, že přestěhovat se by znamenalo začínat někde jinde zase z bodu nula a k tomu nemáme žádný důvod.“

PAUL MATTHEWS PAUL MATTHEWS

LUIS FRANCO REYES (38)

Freelance muzikant, Mexičan, v Česku žije 10 let

„Před deseti lety mě na pláži oslovil člověk, kterému se líbila hudba, kterou jsme hráli, a pozval nás do Prahy,“ vzpomíná. „Po dvou letech, kdy jsme se tady nepřetržitě živili hudbou, se tři z nás rozhodli, že už zůstaneme.“ Na první dojem si pamatuje velmi zřetelně. „Asi bych na světě nenašel dvě rozdílněji působící místa než Praha a Mexiko. Ale přijeli jsme naštěstí v létě, a tak to bylo celé trochu snazší,“ vzpomíná.

Dnes Prahu označuje jako svůj druhý domov a oceňuje i jisté pohodlí života v Česku. „V Mexiku je všechno mnohem těžší, není tam tolik příležitostí k uplatnění, a to nejen pro muzikanty. Těch je tam opravdu hodně a prostředí je velmi soutěživé. Mexiko je navíc velmi špatně spravované, má velkou nezaměstnanost, ta trocha pracovních příležitostí uživí jen velmi malou skupinku.“

Tady má oproti českým hudebníkům výhodu: karibskou hudbu nemůže hrát nikdo lépe než ten, který s ní vyrůstal. Luis říká, že jeho rodina vnímá jeho přesun do Evropy jako výhru. „Rozhodně byli přesvědčeni, že jdu za lepším a měli pravdu,“potvrzuje. Když se Luise zeptám na české ženy, rozzáří se.

„Máte víc svobody. V Mexiku je stále mnoho tabu třeba kolem sexu, moc tomu nepomáhá ani náboženské založení,“ srovnává. „Moje partnerka je Češka, taky hudebnice. Zpíváme a hrajeme spolu. Je velmi talentovaná, má obrovské hudební zkušenosti, i když je o dost mladší než já, je jí dvacet osm. Ale asi je to ta pravá,“ uzavírá.

LUIS FRANCO REYES LUIS FRANCO REYES


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Michala Komrsková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění