Dagmar Havlová: Říkám, co chci

„Vyvolávám spoustu emocí, i když se o to nijak nesnažím,“ řekla mi Dagmar Havlová. Není divu. Vyzařuje z ní krása, ženskost a humor, ale chvílemi i smutek a deziluze. Vpodvečer jsme si v její útulné pracovně povídaly o divadle, o ženském sebevědomí i o příležitostech, které nezmeškala.
Dagmar Havlová: Říkám, co chci
3.5.2016 17:00 |

Vaším poznávacím znamením vždy byl velký, široký, upřímný úsměv. V poslední době ho na oficiálních akcích, jichž se účastníte, moc často nevídáme. Co vás dnes rozesměje?

Na těch oficiálních akcích není čemu se smát. Ne že by mě ten úsměv přešel, směju se moc ráda a naplno, pořád je proč se smát. Dnes mě rozesmějí moje vnučky, ale i hloupí lidé.

Jak se vám žije bez Václava Havla?

Zvykám si, ale vím, že si stejně nikdy nezvyknu. Každý není nahraditelný. To už dneska vím. V prvních měsících po smrti manžela nastalo velké prázdno a temnota. Snažila jsem se ho zaplnit prací, charitou, staráním se o vnučky, péčí o dům, ale často jsem cítila, že jsou to jen náhražky a prostředky, které mi pomáhají žít dál. Nějakým způsobem jsem s ním ve spojení stále. Ani smrt nás nerozdělí je úsloví, které úplně chápu, platí doslova.

Jak vypadá jeden váš typický den?

Nevím, jestli má smysl rušit obecně vžité a bulvárem utvořené představy, že můj život je samá zábava a radovánky. Že utrácím nesmyslné peníze za blbosti a můj den je vyplněn především návštěvou kadeřníka, kosmetického salonu, různých masáží, návštěvou butiků, že je vyplněn opulentními večeřemi a společenskými akcemi. Prostě takový život od radosti k radosti, od slavnosti ke slavnosti. Že je to jinak, že jsem normální pracující ženská, která musí ve svém životě plnit více úloh, než bývá zvykem, to nechme „na pak“. To mi stejně málokdo uvěří.

Když máte volný čas, jak ho strávíte?

Volného času mám velmi málo. Stále mám potřebu se něčím zaměstnávat. Někdy mě volno zaskočí a překvapí, takže chvíli váhám, jak s tou vzácnou chvilkou naložit. Někdy váhám tak dlouho, že ji promarním. Většinou si vezmu knížku, pracuji na zahradě, učím se, jdu s pejskem na procházku, nebo uklízím.

Co se učíte?

Nové role, a také angličtinu a francouzštinu, se kterou jsem začala asi před rokem.

Chtěla byste se naučit něco úplně nového, co jste ještě nikdy nezkusila?

Chtěla bych se naučit pořádně malovat. Maluju oleje, začala jsem s tím v Lánech, když mi bylo znemožněno hrát a potřebovala jsem se kreativně vyjádřit. Tady ostatně visí jeden z mých výtvorů (ukazuje na malířský stojan s portrétem ve své pracovně). Děti z nadace mi koupily k narozeninám stojan a tohle jsem malovala v roce 2006: pokus o samoobraz. Nejdřív jsem chtěla malovat Vaška, ale on mi nevydržel sedět, a tak jsem se rozhodla pro autoportrét. Je tam všechno podstatné, jak se sama vidím. Maluju cokoli, i abstrakce. Také maluju na kameny. K mým oblíbeným patří kámen zvláštního kubistického tvaru, který jsem dostala od Václava. Zachytila jsem na něj své pocity a vždycky, když se na něj podívám, vychází z něho takový zvláštní smutek a beznaděj. Zatímco ostatní kameny jsou jinak barevně komponované, působí na mě jinak.

Kdybyste si měla zvolit jinou kariéru než herectví, bylo by to tedy malířství?

Chtěla bych studovat psychologii a historii. Když jsem kdekoli ve světě, moc mě baví navštěvovat galerie a historická místa. Něco si o tom přečtu, v knize si to podtrhám a potom to místo vyhledám. Nedávno jsem si znovu přečetla Hemingwayův Pohyblivý svátek a když jsem loni zjara trávila čtrnáct dnů v Paříži, chodila jsem na místa, o kterých v něm píše, bylo to moc krásné. Takový čas pro sebe bych teď chtěla mít, z toho čerpám klid a rovnováhu.

Kariéru jste začínala jako výrazná komediální herečka. Jakou roli dnes hraje humor ve vašem životě?

Humor je pro mě kořením života a lék proti tomu, aby se člověk bral příliš vážně. Právě proto, že jsem se dokázala nebrat moc vážně, jsem mohla hrát komické role, v nichž jsem se nebála být směšná, dělat si sama ze sebe legraci a vzbuzovat smích. Což je u mladé ženy a herečky obzvlášť ojedinělá vlastnost. Bylo mi jedno, jak v rolích vypadám. Velmi brzy jsem začala hrát maminky. Už ve věku, kdy ostatní herečky tyto role odmítaly, protože na to prostě byly příliš mladé. Já jsem dítě tehdy už měla, tak mi to nepřišlo zatěžko být maminkou. Často se stávalo, že mě potom v civilu, když jsem se namalovala a načesala, lidé těžko poznávali. Ten rozdíl byl patrný.

Kdybyste potkala sama sebe ve svých osmnácti letech, co byste svému mladšímu já poradila?

Kdysi, když jsem ještě chtěla točit, jsem natočila příběh z televizního cyklu Bakaláři, který se jmenoval Husa. Měla jsem tu holku, která ležela ochrnutá, a přesto dodávala naději svým humorem lidem okolo sebe, hrozně ráda. Lidem se má postava tak zapsala do srdcí, že jej nejen vyhlásili nejoblíbenějším bakalářským příběhem, ale její nadějné „vydržať“ se po léta stalo heslem, které si v těžkých chvílích říkají. Tak bych si z legendární Husy vypůjčila „vydržať“ a přidala bych: „Bude hůř.“

Odkud jste v různých fázích života čerpala sebevědomí?

K sebevědomí bych dodala adjektivum „zdravé“. Znám pár lidí s hypertrofovaným sebevědomím a ti jsou dost nesnesitelní. Myslím si, že ke zdravému sebevědomí mi položili základy rodiče už v dětství. Žádná přehnaná chvála ani žádné podceňování. Tak akorát… Později mé sebevědomí čerpalo z toho, že jsem něco dokázala, že se mi něco podařilo. Když o vás víc lidí říká, že se vám to či ono povedlo, že jste úspěšná, tak o sobě pochybujete méně, vašemu sebevědomí to pomáhá a posiluje to víru v sebe sama.

Pochvala a pozitivní reakce okolí pro vás jako pro mladou herečku jistě byla velmi důležitá. Jak jste se od toho později dokázala oprostit a prosadit si svou někdy i bez této pozitivní motivace?

Abych si prosadila svou, k tomu žádnou pozitivní motivaci a pochvalu nepotřebuji. A myslím, že jsem ji nepotřebovala ani v mládí. Říkali o mně, že jsem svéhlavá a mám vždycky poslední slovo. Asi měli pravdu. Jako herečka jsem závislá na ostatních, na týmu a potlesku, který je vyjádřením pozitivních emocí. Pokud lidé tleskají, vnímám to jako formu pochvaly. Vnímám tak i různá ocenění: dostala jsem TýTý od diváků nejen jako nejoblíbenější herečka, mimořádně mě překvapilo celkové vítězství v TýTý. V divadle jsem tentýž rok dostala cenu Augusta za Rebeku. Nečekala jsem to a byla jsem velmi zaskočená. Je to tím, že mě nikdo dlouho nepochválil, ačkoli přistupuji k životu i lidem s pozitivním naladěním a ochotou pomoci těm, co to potřebují. Vidíte, vlastně za mou charitativní činnost jsem dostala v roce 2013 cenu od asociace American Friends of the Czech Republic v Americe. Od krále Husajna I. Jordánského jsem dokonce dostala Velkou stuhu Řádu renesance za mou péči o manžela. Tím, že se tím příliš nechlubím, neznamená, že mi lidé nefandí. To jsou přece pochvaly jako hrom.

V souvislosti s natáčením filmu Odcházení jste kdysi řekla: „Vašek vždycky udělá, co chce.“ Umíte taky udělat, co chcete?

To jsem uměla vždycky. Jím, co chci. Oblékám se, jak chci. Říkám, co chci. Občas si tím způsobuji problémy, a i když nejsem už tak kritická k odlišnostem v trápení druhého člověka, narůstá počet mých nepřátel, ale jsem taková a jiná už nebudu.

Když jste se před rokem po derniéře hry Rebeka klaněla, plakala jste, zdálo se, že konec berete hodně emotivně. Jste emotivní, nebo spíš racionální typ?

To jste mě asi neviděla po Královně Kristýně, kdy jsem se nedobrovolně a v plném tvůrčím rozkvětu musela vzdát všeho, co jsem do té doby s filigránskou pečlivostí vybudovala. Brečeli kolegové i diváci se mnou. Neviděla jste asi ani Cyrana. Má Roxana na konci pláče nad Cyranem i nad sebou, ale já plakala i nad Vaškem. Jsem typ herce, který nic neošidí. Vždy hraji s plným nasazením, a tedy s pravými slzami. Předstírání mě ponižuje. Vždy je něco, co mi lze promítnout z mého života do postavy. Něco, co mě hluboce zasáhlo, a z čeho jsem se pořádně nevyplakala, a to byl i případ Rebeky.

Jste jedna z mála žen ve vysokém postavení, ze které vyzařuje přirozená ženskost. Jak jste si ji dokázala udržet?

Myslím, že žena má zůstat ženou. Žena je nositelka života a mrzí mě, když se muži k nám jako k ženám nechovají. Když mám příležitost, tak je to i učím. Pro mě byla vzorem ženskosti Jiřina Jirásková, ta se skutečně uměla chovat jako žena. Na představení přišla vždycky upravená. Já jsem spíš samaritán, typ pečující, nikdy jsem nebyla přehnaně obskakovaná. Byla jsem vychovávaná jako kluk. Nevadí mi mužské práce, vrtám do zdi, přitloukám… Přesto mě ženy často neměly rády. Vzbuzuju hodně emocí, na rozdíl od ostatních prvních dam, přestože se o to nijak zvlášť nesnažím.

Máte nějaký osobní recept, jak se doopravdy mít ráda? Užíváte si třeba péči o svůj zevnějšek, módu?

Já zase sebe tak neprožívám. Pokud nemám nějakou sledovanou společenskou akci, chodím zásadně naprosto nenalíčená, ve starém oblečení. Nikdy jsem například neměla vizážistu ani stylistu, neuznávám to.

Čím jste v poslední době nejvíc překvapila sama sebe? Dozvěděla jste se o sobě něco, co jste předtím netušila?

Obden se o sobě dozvídám něco, co jsem předtím netušila. Stačí otevřít stránky bulvárů. Mají ze mě docela slušný výdělek. Ovšem nejvíc jsem sama sebe překvapila, že je mi to jedno. Vyloženě dehonestující články dostávají rovnou právníci, aniž bych je četla. Další překvapení je, že dovedu odložit činnost „na pak“. To u mě dosud nebylo možné. Zvlášť na Hradě jsem se tak snažila pomoci, že jsem nad dopisy a vyřizováním potřeb lidí seděla často do rána. Víkendy, svátky. Připomínám, že se jedná o dobu, kdy v Čechách nebyla zřízena funkce ombudsmana a vykonávala ji částečně prezidentská kancelář. Protože jsem zhruba třicet dopisů, které jsem denně dostávala, nemohla kvůli jiným povinnostem vyřizovat pravidelně, pracovala jsem nárazově třeba až do ranních hodin. Později jsem byla vděčná za pomoc malého kolektivu, který mi byl přidělen. Je za ně vděčná i paní Zemanová, která to zmínila ve svém rozhovoru. Nyní už bych to nejen nezvládla, ale ani nedělala. Věnovala bych ten čas raději sobě, dceři, studiu jazyků a četbě!

Máte nějaké tajné osobní rituály, které vám dělají radost?

Chodím na procházky s pejskem a pozoruji jeho zvířecí rituály, které probíhají v přesném sledu. I já mám své rituály, ale kosti zatím nezahrabávám. Jeden rituál vám prozradím. Před složitými představeními a náročnými rolemi, jako byly Marie Stuartovna, Roxana, Čechovova Raněvská, Ibsenova Rebeka, mám jeden rituál. Modlím se vzadu za jevištěm, než na něj vstoupím.

VIZE 97 má své stránky na Facebooku. Zajímá fenomén moderních technologií a sociálních sítí i vás?

Můj vztah k moderním technologiím je vlažný. Jsem v tomto směru poměrně konzervativní. E-mail nepoužívám. I tak mi vezmou esemesky minimálně 2 hodiny času denně. To neznamená, že nevím, jak sociální sítě fungují. Občas si něco vyhledám. Obecně si myslím, že by internet měl sloužit k získávání informací. Nikoli k přátelení se. Mě lákají jiné formy přátelství.

Naučila jste se díky práci ve vaší nadaci delegovat úkoly na svůj tým?

Ano. Naučila. V nadaci už netrávím dlouhé noci a víkendy. Vzpomínám si, že jsem tam vysedávala i o vánočních svátcích. Začínám si víc vážit svého času.

Kam ráda chodíte, když chcete být sama?

Když vám to prozradím, už to místo samoty nebude. Hned zítra bude za každým druhým stromem paparazzi.

Kdybyste měla poradit něco do života svým dvěma vnučkám, co by to bylo?

Řekla bych jim, že je důležité, aby vždy za každých okolností zůstaly samy sebou. Aby s postupujícím věkem nezradily své ideály. Řekla bych jim, že v životě je čeká mnoho křivd a ústrků, ale že často nespravedlivá kritika znamená závist, a že všechno to házení klacků pod nohy může znamenat, že jsou vpředu a že jim je co závidět. Řekla bych jim, že máloco v životě stojí výš než láska, a že jenom jednou v životě kolem nich běží bílý kůň. A taky bych jim řekla, že na tohle všechno musejí stejně přijít samy.

Co bylo tím bílým koněm pro vás?

Určitě jím byla skutečnost, že jsem vyhrála konkurz na Holky z porcelánu. Že se mi narodila Ninuška, protože nevím, jestli bych později našla čas a odvahu mít dítě. Měla jsem ji poměrně brzy, ještě v době studií. Vroucí láska s Václavem. Takže moji bílí koně byli asi tři.

Kdybyste vyprávěla svůj životní příběh jako filmový scénář, jaký žánr byste si vybrala?

Nejlépe můj život reflektuje tragikomedie. Občas bych dala přívlastek absurdní, romantická, osudová, výjimečná. Ano, asi absurdní, romantická, osudová tragikomedie. Myslíte, že by potom na ten film někdo přišel?


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Barbora Šťastná
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění