Eva Jiřičná: Doma nemám obrazy, ale orchideje a palmy

Eva Jiřičná je světoznámá architektka a autorka řady kulturních center, mostů i soukromých rezidencí. Její recept na design šťastného domova je ale prostý: Měli bychom se častěji scházet u jídelního stolu a naučit se vyhazovat všechno, co nepotřebujeme.
Eva Jiřičná: Doma nemám obrazy, ale orchideje a palmy
15.1.2016 17:00 |

Může architektura domova ovlivnit rodinný život lidí, kteří ten dům nebo byt obývají?

Prostor určitě do velké míry ovlivňuje, jak se lidé cítí a snášejí mezi sebou. Určuje ho několik stěn, podlaha, strop. A další věci, jako osvětlení, vytápění. Já se například vždycky snažím bydlet někde nahoře, mám ráda výhled. Ale někdo chce zase bydlet v blízkosti zahrady. A potom je důležité také to, co si tam lidé s sebou přinesou: zařízení, knihovny, obrazy, květiny…

Je nějaký architektonický prvek, který může napomoci tomu, aby rodina trávila čas společně?

Já si pořád myslím, že tím základním elementem je jídelní stůl, protože lidé se většinou potkávají u jídla. Ale nemusí jít o stůl navržený architektem, může to být třeba jen kus překližky nebo staré dveře na nějaké podložce. Jde spíš o jeho funkci než o estetiku – a potom také o to, aby rodina měla potřebu tu funkci naplňovat svým způsobem života. Jednou při návštěvě Číny jsem přijížděla do Šanghaje po nově zkonstruované silnici, která je na úrovni asi pěti metrů nad zemí, takže se můžete dívat přímo do oken bytů.

Bylo to asi v sedm hodin večer a prakticky v každém bytě seděla celá rodina pohromadě, buď na zemi, nebo u velmi primitivního stolu. Byli to lidé ze zničených vesnic, přestěhovaní do malých bytů, lidé, kteří nemají vůbec žádné peníze. A všichni seděli kolem něčeho na zemi a jedli. Bylo strašně dojemné vidět, že všichni v tu samou dobu dělali totéž. I když neměli skoro žádný nábytek, seděli na zemi nebo na nějakých primitivních sedačkách u něčeho, co sloužilo jako stůl, i když to byla jenom dřevěná deska nebo nějaké papírové krabice. Myslím, že pokud je potřeba setkávání v rodině živá a udržuje se, jídelní stůl v jejím životě hraje ohromnou roli.

Jakou chybu podle vás dělají Češi při zařizování svých domovů nejčastěji?

Už sedmačtyřicet let tady nežiju, ale nejhorší podle mě je, když lidé nedovedou vyhodit věci, které už nepotřebují. V době mých studií, když jsme se spolužáky chodili z jednoho bytu do druhého, byl všude ten problém, že všude bylo moc nábytku, moc starých knih, šatů, krabic. Věcí, které se dědily a skladovaly a kterých se nikdo nedokázal zbavit.

To ale není jen česká specialita…

To máte pravdu, Angličani jsou v tom absolutní přeborníci. Nevyhodí nic, ani staré noviny.

A vy umíte vyhazovat staré nepotřebné věci?

Přála bych si to umět ještě trochu líp. Za tu dobu, co jsem v Londýně, jsme pracovali pro spoustu různých módních návrhářů. Mám například blůzu z módního domu Yves Saint Laurent, kterou jsem dostala asi v roce 1973. A to už je teď historický kus, takže pokud ji nedám muzeu, nechám si ji. Ráda bych ji nějakému muzeu darovala, ale to zabere čas, než si lidé z muzea přijdou ten kousek prohlédnout, a ten zatím nemám. Pár takových objektů na vyhození teoreticky mám, ale jinak opravdu nic neskladuju, všechno vyhodím!

Jak vypadá váš domov?

Bydlím pod střechou v domě z roku 1822. To podkroví bylo přestavěné na byt někdy v osmdesátých letech, velmi neodborně. Když jsem se tam nastěhovala, doufala jsem, že mi povolí zvětšit okna. To se mi ale nepodařilo, protože mezitím se změnil vlastník budovy. Přesto tam mám jeden obývací prostor, ve kterém je skleněný stůl, aby nebyl moc vidět. (směje se) Pak skleněná skříň, ve které jsou všechny možné talíře, a potom pohovka, kterou jsem taky sama navrhla. Mám jen jeden malý úložný prostor, ve kterém jsou police, šaty a tak dále. A to je všechno – žádné obrazy, nic. Ale mám hodně orchidejí a palmy.

Když cestujete, o květiny se vám někdo stará?

Ony jsou ty moje květiny dost vychované, týden to vydrží, a delší dobu většinou necestuju. Palmy vydrží i čtrnáct dní. Ve výjimečných případech se mi o ně stará moje neteř nebo paní, která mi chodí uklízet.

Co potřebujete, abyste se i na cestách cítila jako doma?

Mimo domov se nepotřebuju cítit jako doma. Nemám ráda, když hotely ve svých reklamách říkají, že vám pomohou cítit se jako doma. Já přece cestuju proto, abych nebyla doma! Nechci se mimo domov cítit jako doma, ráda se přiučím nové věci a chci se dozvědět, jak to vypadá jinde. Nechci, aby to všude vypadalo jako u mě doma, nesdílím tuto představu a vůbec po tom netoužím.

Pořád ještě ráda navrhujete skleněná schodiště?

Ta schodiště nevznikla proto, že jsme za každou cenu toužili dělat právě skleněná schodiště, ale abychom dostali světlo do suterénů, protože sklo krásně přenáší denní světlo. No, a teď ho chtějí všichni.

Stává se vám při práci na soukromých zakázkách, že po vás klienti chtějí něco, o čem víte, že by se v tom necítili dobře, a musíte jim to rozmlouvat?

Pořád! To je historie každého projektu, že klient má úplně „jasnou“ představu, co chce, a potom se člověk začne ptát a zjistí, že ta představa je falešná. A teď záleží na diplomacii, jakým způsobem se dojde k tomu, že ten klient sám začne chtít něco, co má smysl. Někdo třeba říká: „Chci bílý dům.“ A co to znamená? Bílé stěny? Kolik bílých stěn? Nakonec se ukáže, že když byl malý, jezdil na prázdniny někam, kde stál bílý dům. Ta bílá barva je asociace s něčím, co se mu líbilo jako dítěti. Nakonec ji vůbec nepostrádá a rozhodne se naopak pro prosklené stěny, protože tam má nádherný výhled. Lidé se často vyjadřují tímto způsobem.

Anebo někdo řekne: „Nemám rád kov.“ Ale co to znamená „nemám rád kov“? Bojí se chladu? Jeden z mých klientů tohle tvrdil, ale nakonec si sám vybral velké množství kovu. Původně si neuvědomil, že kovový materiál může vypadat různě. Vydedukovat, proč lidé něco chtějí, je nejdůležitější bod úvodního procesu poznávání. Člověk se postupně s věkem naučí, jakým způsobem klást otázky. Jeden můj profesor říkal: „Důležitá je otázka. Když je otázka, odpověď se najde.“

V Česku se poslední dobou hodně mluví o veřejném prostoru. Obyvatelé měst dříve trávili volný čas ve svých bytech nebo na chalupě, v poslední době ale stále více času trávíme na náměstích, na farmářských trzích, v parcích… Myslíte, že tomuto trendu začne vycházet vstříc i architektura?

Architektura je jen jedním z elementů, které veřejný prostor pomáhají vytvářet. Takový společný prostor často vzniká tam, kde okolní architektura už existuje. Například pražská Náplavka, to je skvělý veřejný prostor, který v posledních pár letech začal žít. Jde o to, aby se ono místo otevřelo pro setkávání lidí, aby se tam něco dělo, ať už trhy, večírky, představení nebo výstavy. Cokoli, při čem dochází k setkávání a společnému užívání toho prostoru. A může jít o velmi rozmanitá místa: vnitřní dvory vnitrobloků, části měst, které byly zcela nevyužívané a teď dostávají novou náplň.

Dobrým příkladem je třeba Karlín, kde takové nové příležitosti vznikly paradoxně díky katastrofě, která ho postihla. Je ovšem pravda, že Česká republika takovými místy prozatím neoplývá. Dřív tuto roli hrály například vesnické návsi. Když teď na Moravě projíždím vesnicemi, mnohdy se tam neděje nic, lidé se málo stýkají. A podobné je to třeba i na pražském Starém Městě…

Stačí se podívat z okna. Půvabné Anenské náměstí vypadá jako parkoviště. (Sešly jsme se v ateliéru AI Design, pražské architektonické kanceláři Evy Jiřičné; pozn. red.)

Ano! Protože tu taky žádná parkoviště nejsou. A taky se příliš dovoluje dojet autům do středu města. V Londýně se za to musí platit, takže aut v centru ubylo.

Existují různé žebříčky nejšťastnějších měst světa. Často v nich figuruje Kodaň, Sydney nebo Rio de Janeiro. Jaké město je nejšťastnější podle vás?

Nevím, jestli můžu použít superlativ, ale kdybych měla jmenovat jen jedno, byla by to Barcelona. Byla jsem tam začátkem 70. let, potom znovu v 80. letech a v poslední době hned několikrát. To město prožilo velkou proměnu, obzvlášť pokud jde o veřejné prostory. Barcelona měla několik skvělých starostů, kteří ji opravdu oživili. Stačí pozvednout myšlení lidí, přesvědčit je, že z každého dvorku ve vnitrobloku se dá něco udělat: zasadit keř, instalovat prolézačku pro děti. Nejdůležitější je odtáhnout lidi od televize a ukázat jim, že mohou udělat něco pro sebe i pro své přátele. Jakmile s tím začne jeden, další tam přidá něco jiného. Ovšem nestane se to přes noc – ale Náplavka je příkladem toho, že je to možné.

Máte osobně v Londýně nějaké místo, kde ráda trávíte čas?

Mám tu kliku, že bydlím v něčem, čemu se říká „malé Benátky“. Jsou tam bloky domů se zahradou uprostřed, všichni obyvatelé bytů se skládají na zahradníka. V blízkosti našeho domu jsou také kanály, podél nichž se upravily takzvané královské cesty, takže jakmile je jen trochu slušnější počasí, chodím podél kanálů běhat.

Stalo se vám někdy, že vám ze sentimentálních důvodů přirostlo k srdci nějaké místo, které je z architektonického hlediska hrozné?

Sentiment je strašně silná lidská stránka, myslím, že nám pomůže zavřít oči nad mnoha nepovedenými situacemi. Anebo naopak člověka vybičuje k činnosti. Zrovna jsem si vzpomněla, jak Kaplický chodil po Praze a narazil na kubistický sloup osvětlení u Františkánské zahrady, u kterého mu tatínek kdysi vysvětloval, jak pracovali kubističtí architekti. A ten sloupek se začínal rozpadat, opadávala z něj omítka. Hrozně se rozčílil, že ho Praha nechala zchátrat, psal dopisy na všechny strany a bojoval za něj, až dosáhl toho, že ten sloupek nechali opravit.

Vy sama míváte takové architektonicky sentimentální momenty?

Já nejsem moc sentimentální člověk. Pokud přijedu do Zlína, odkud jsme se odstěhovali, když mi byly čtyři roky, a vidím, že v domečku, ve kterém jsem vyrůstala, udělali ze sklepa garáž a zničili předzahrádku, nemám sentimentální pocit, ale vztek, že to město dovolí. Devastace něčeho, co bylo dobré, mě rozčiluje a mám pocit, že člověk proti tomu má bojovat. Zrovna nedávno se mi ale přihodila taková zvláštní věc. Dostala se mi do rukou fotografie Zlína, na níž město hoří po náletu v roce 1944. Šokovalo mě, že se naprosto shoduje s mou dětskou vzpomínkou. Když začal nálet, utíkaly jsme s maminkou nahoru k lesu a odtamtud jsme se dívaly do míst, kde padaly bomby a šlehaly plameny. Dodnes mě to občas budí ze spaní.

A krátce po té události jste se tedy ze Zlína odstěhovali?

Poté, co byla Baťova továrna vybombardována, se vedení fabriky rozhodlo poslat architekty Cubra, Pokorného a mého tatínka do zámečku v Hostavicích u Prahy, kde měli připravovat plán na obnovu Zlína. Všichni jsme tam bydleli v jednom patře se společnou kuchyní. Neměli jsme žádný příděl uhlí ani dřeva, takže jsme každý den chodili do parku a sbírali větvičky a šišky, kterými jsme pak v krbu v kuchyni večer na chvíli zatopili. Jinak tam byla příšerná zima. V květnu se tatínek s Pokorným a Cubrem vydali pěšky do Prahy pomáhat na barikádách, načež zámeček obsadili ruští vojáci s lokálními děvčaty.

Moje maminka s paní Pokornou se na jednu noc zabarikádovaly v kuchyni a druhý den ráno se obě ženy rozhodly, že půjdou do Prahy taky. Maminka sebrala jednu tašku, paní Pokorná druhou, a šly jsme. Později jsme dostali byt na Letné, který byl úplně prázdný, neměli jsme vůbec nic. Za pár let, po nástupu komunistů, jsme se ovšem stěhovali znovu, protože někdo na Ministerstvu vnitra se rozhodl, že se mu ten byt líbí. Přijeli vojáci, zapečetili dveře a bylo. Takže jsme začínali zase od nuly. A přece nemůžu říct, že jsem neměla hezké dětství. Rodiče všechno zvládali s humorem, nikdy si nepostěžovali.

Tak to asi dává smysl, že se tak snadno vzdáváte starých věcí, když jste to už v dětství zažila několikrát?

Možná. I když jsem se v životě rozváděla, vždycky jsem odešla s jednou taškou. Knihy nevyhodím, ale jinak se zbavím všeho. Nic nesbírám.


Prof. Ing. arch. EVA JIŘIČNÁ

Architektka českého původu žije od roku 1968 ve Velké Británii, má vlastní architektonické studio v Praze (AI Design) i v Londýně (Eva Jiricna Architects). Je autorkou interiérů mnoha londýnských a newyorských butiků, navrhuje lávky a mosty (Londýn, Kent), přestavby knihoven a hotelů. Podle jejího návrhu vzniklo Kongresové centrum ve Zlíně i Nová Oranžerie v Královské zahradě na Hradčanech. Nyní pracuje na novostavbě domu v pražské Revoluční ulici.


Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Barbora Šťastná
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění