Ida Kelarová: Zpívat umí každý

Ida Kelarová neučí lidi zpívat. Tvrdí, že to už všichni umíme, jenom si někteří z nás nevěří. Účastníkům svých workshopů pomáhá najít jejich pravdivý, autentický hlas a s jeho pomocí znovu objevit potlačované emoce: radost, smutek i hněv.
Ida Kelarová: Zpívat umí každý
15.4.2016 17:00 |

Chtěla jste původně být profesionální zpěvačkou?

Nikdy jsem si nemyslela, že budu zpívat. Měla jsem už jako děcko takový hluboký chraplák. U nás v rodině bylo jasné, že zpěvačka je Iva (Idina sestra Iva Bittová, pozn. red.), protože ta má takový krásný, čistý, vysoký hlas.

A jak jste se tedy dostala k tomu, že pomáháte zpívat jiným lidem?

Velký přerod jsem zažila ve chvíli, kdy jsem odešla z bývalého Československa. Pracovala jsem tenkrát v Divadle Na provázku, kde jsem vedla živelný, svobodný, nezodpovědný život. Nevěděla jsem nic o realitě mimo svůj svět. A pak jsem se přestěhovala za manželem do Walesu, kde mě čekal obrovský šok. Nikoho jsem tam neznala, bylo mi smutno každý den, dalo by se říct, že jsem každý den měla sbalený kufr, že se vrátím domů. A do toho jsem dostala od mámy dopis, že zemřel můj táta. On zemřel už někdy v listopadu a dopis přišel až v lednu. Máma věděla, že kdybych se to dozvěděla včas, sednu na letadlo a přiletím. Myslela to dobře, byla jsem zrovna v jiném stavu. Ale pro mě to bylo něco strašného. Táta byl mou nejsilnější inspirací i vzorem, učil mě lásce k hudbě. Tři měsíce jsem skoro bez přestávky plakala. Neměla jsem to s kým sdílet, připadala jsem si jako cvok.

Jak reagovalo vaše okolí?

Dívali se na mě divně: „Ona zase brečí…“ Pochopila jsem, že Angličani se sice pořád usmívají a říkají „lovely, lovely“, ale plakat tam není dovoleno. Mají to tak, že když někdo pláče, je něco špatně. Můj táta byl Rom, brával mě ke své rodině, kde každý dával své emoce otevřeně najevo. U nich to bylo naopak: právě když nebrečíš, je s tebou něco špatně. To byla moje největší životní škola. Byl to pravý opak světa, ve kterém jsem se ocitla. Tenkrát mi to všechno ještě nedocházelo, až dnes mi to celé dává smysl. Romové mě učili žít svobodně, což nás ve škole nikdo neučí.

Co jste udělala?

Poprvé a zatím naposledy v životě jsem šla k doktorovi. Byl to ten nejhorší, ale možná vlastně nejlepší doktor, jakého jsem kdy potkala. Chtěla jsem se mu jen vypovídat. A on hned říká: „Hm, hm, to je deprese.“ A já na to: „To není deprese, to je smutek.“ Jenže on už mi psal recept na léky. A já zase: „Počkejte, nepřišla jsem si pro prášky. Jen cítím obrovský smutek, o který se potřebuju podělit.“ Ale najednou jsem se ocitla na ulici se dvěma igelitkami plnými tabletek. V tu chvíli se uvnitř mě stalo něco silného. Uvědomila jsem si, že to všechno budu muset zvládnout sama. Příšerně jsem se naštvala, obě ty tašky jsem hodila do popelnice, postavila jsem se na vlastní nohy a vykročila jsem. Od té doby jsem k žádnému doktorovi nikdy nešla. Dají vám diagnózu, i když vám v podstatě nic není, jen je vám smutno.

A jak jste se tedy dostala ke zpěvu?

V tom období mi přišlo pozvání na vystoupení na festival do Cardiffu. Já jsem nikdy v životě sama nekoncertovala, jen na „Provázku“ jsem občas něco zazpívala v rámci divadelního představení. Ale byla jsem velký machr a odpověděla jsem: „No jasně.“ Od toho dne jsem nespala, říkala jsem si: „Co jsem jim to slíbila, co tam proboha budu dělat?“ Každou noc jsem vymýšlela výmluvu, proč to zrušit. A pak asi tři dny před koncertem mi volali, že je vyprodáno. Pochopila jsem, že budu muset jet. Sama tomu dnes nevěřím, ale neměla jsem vůbec nic připraveného. Věděla jsem jen, že umím hrát na klavír a nějakou tu písničku dám.

Jak to dopadlo?

Klepala se mi kolena i ruce, ale v okamžiku, kdy jsem se posadila ke klavíru, se něco stalo. Jako by do mě vjela nějaká obrovská síla shůry a začala jsem zpívat. Vůbec jsem nevěděla, že takový hlas v sobě mám. Vylezlo ze mě cosi… Hodinu a půl jsem se nezastavila, zpívala jsem a zpívala o duši, všechny písničky, které jsem si pamatovala z dětství. Bylo to jako výbuch nakumulovaných emocí, které se přetvořily v něco úžasného. Komolila jsem texty, nepřemýšlela jsem nad tím, a když jsem skončila, lidi pískali, dupali a volali bravo! Ani sama před sebou jsem si nedokázala vysvětlit, co se vlastně stalo. Když jsem přijela zpátky do Walesu, zdálo se mi, jako by to ani nebyla pravda. Tenkrát mi došlo, co mi vždy říkal táta, hudba je jazyk, kterému všichni rozumí,a když budeš dělat muziku, potom šťastně umřeš.

Jak vás napadlo předávat tenhle zážitek v rámci workshopů?

Přestěhovali jsme se s manželem do Kodaně, bydleli jsme poblíž bohémské čtvrti Christianie, přes kterou jsem vozila svou dceru Nikolku na kole do školky. Pořád ve mně narůstaly vzpomínky na život u babičky, u Romů, na vůni ohňů na zahradě, volnost a svobodu. Tak jsem se jednou nadechla, šla jsem do prvního klubu – jmenoval se Moonfisher – a nabídla jim, že uspořádám koncert, že secvičím vystoupení s místními ženami. V pátek večer se dostavilo čtyřicet Dánek, takové „herdekbaby“, a já jsem do nich za víkend nahustila všechny možné české, moravské i cikánské písničky. A přišli i muzikanti, kteří je doprovodili. Hrozně je to oslovilo, publika se to dotklo a úplně bylo vidět, že se v nich něco probudilo. Potom mi začali volat i další lidé, že chtějí, abych je učila zpívat. Já tenkrát vůbec nechápala, jak to myslí. Prostě zazpívám a je to, ne? Nadechnete se a zazpíváte. A oni: „Ale přece nás musíte naučit, jak se nadechnout.“

Měla jste nějakou metodu?

Sama jsem netušila, co vlastně dělám. Šla jsem na to intuitivně. A dnes vím, že jsem dělala dobře, i když někdo by si řekl, že jsem úplný cvok a že jsem hodně riskovala. Nevěděla jsem nic o psychologii, o hlase ani o žádných terapiích. Něco jsem lidi učila a zároveň jsem se učila od nich. Potřebovala jsem se sblížit sama se sebou, se svými emocemi, abych byla schopná jim předat něco, čemu jsem vlastně rozuměla jen podvědomě. Na dva roky jsem se naprosto ponořila do práce a pomalu, pomalinku se mi ta práce začala otevírat. Najednou jsem viděla, kolik masek na sobě lidé nosí. Zdáli se mi tak pozitivní, než mi došlo, že je to jen navenek. Všechno pomalu začalo dávat smysl.

Neměla jste žádného učitele ani guru?

Byla jsem v tom sama. Šla jsem za svým vnitřním hlasem a věděla jsem, že jdu správnou cestou. Nedokázala bych tenkrát kloudně vysvětlit, oč vlastně jde.

A teď už to víte?

Ano, teď už to vím. Za lidským hlasem se skrývá celý náš vnitřní svět. Když lidem pomáhám najít jejich skutečný hlas, pomáhám jim vlastně dostat se do kontaktu s jejich autentickými emocemi. Vnitřní, pravdivý hlas je dole, uvnitř v těle. Na tom je to celé založené.

Co tedy vlastně na svých workshopech děláte?

Někdy lidi přijdou a říkají: „My jsme se sem přišli naučit zpívat, vy to prý naučíte každého.“ Já říkám, že nikoho zpívat neučím, protože každý zpívat umí. Ale ne každý si věří, že umí zpívat. O tom to je. Lidi ke mně přijdou třeba v pátek a už v neděli zpívají tak, že nejen oni sami, ale i já jsem překvapená, jak krásný mají hlas. Stává se, že přijdou i profesionální zpěváci, kteří na workshopu zjistí, že hlas, který celý život používali, nebyl jejich. Prostě se najdou. To je krása.

A jak se stane, že se zpěv propojí s emocemi?

Existují dva druhy hlasu. Hlavový, který se hodně používá v akademickém zpěvu, ale i v životě. Říkám mu „mister voice“. Má všechno pod kontrolou, je to obrovský spekulant, který dokáže ze lži udělat pravdu. Dokáže zařídit, abychom fungovali, ne žili, ale přežívali. A je silný podle toho, jaký prostor mu dáte. Váš skutečný, pravdivý hlas, ten je dole, uvnitř těla, a nikdy se nemýlí. Často ho nechceme slyšet, protože říká nepohodlné věci a v našem světě je nepraktický. A tak slábne a slábne. Ale právě v něm jsme my sami, v celé své autenticitě. Nalezení pravdivého hlasu je vlastně cesta shora dolů. Během ní se otevírá celý svět traumat a bolestí, které do sebe člověk pozavíral. Ani si je nepřipustí, protože „mister voice“ je umlčí. Po lidech chci, aby v sobě otevřeli ten smutek, když zpívají smutnou píseň, vyzpívali ho, darovali ho celému vesmíru, přetvořili temnotu v něco krásného. Smutek je energie, která patří k životu, potřebujeme ho cítit a prožít. Když to neuděláme, může se za pár let stát, že budeme psychoterapeutům platit za slzy. Už se to v podstatě děje.

Platí to samé i o radosti?

Jistě. Dnes, když někdo pláče, tak si každý od něj pomalu odsedne, ale i když se příliš radujete, lidi se na vás dívají, jako byste se zbláznila. Všichni se snažíme být cool, mít emoce pod kontrolou. Ale když si nedovolíme radovat se nebo plakat, jak skončíme?

Jaké písničky na vašich workshopech znějí nejčastěji?

Používám hodně romské písně, protože romská harmonie, zmenšené akordy, půltóny a čtvrttóny, to vám úplně zaleze do nervů a na lidi silně emocionálně působí. I díky tomu, že nerozumí, o čem zpívají, se dostanou rychleji k sobě. Jinak by přemýšleli o textu a nedostali by se dolů.

Jak vlastně tolik lidí dospěje k přesvědčení, že neumějí zpívat?

Lidi si neuvědomují, jakou sílu má strach. Když paní učitelka řekne, Pepíčku, ty nezpívej, protože zpíváš falešně, má sílu v něm zpívání zarazit navždy. Účastníci mých workshopů třeba třicet nebo padesát let žili v tom, co jim učitelka kdy řekla. Zavřeli pusu a už ji neotevřeli. Až po letech pak zjistí, o co přišli. To se u nás děje neustále, učitelé, kteří dovedou být k dětem otevření, jsou výjimkou. Současný vzdělávací systém tvořivost úplně zabíjí. Proto také jezdíme i po školách, zaměřujeme se na různé cílové skupiny.

Pracujete také s romskými dětmi.

U nich je to jinak, jsou svobodnější, temperamentnější, k emocím mají blíž, ale zase nejsou od rodičů vedeny k tomu, aby se učily. Nemají sny, nemají zodpovědnost. Těm říkám, musíte studovat a zařídíte si lepší život, než mají vaši rodiče, ale nezapomeňte, že jste Romové. Zajímavé je, že s romskými dětmi můžu jít v hudbě do stejné hloubky jako s dospělými. Osmiletý kluk vám zazpívá tak bolavě, jako by tu bolest znal, i když ji nikdy nezažil. Zatímco jeho neromský vrstevník zazpívá akorát Skákal pes. Proto si myslím, že je tak důležité, aby nevznikaly oddělené romské a neromské školy, aby děti mohly vyrůstat společně a učit se od sebe navzájem.

Máte od účastníků svých workshopů zprávy, jak se jejich život odvíjí dál?

Z workshopu odcházejí v jisté euforii, která nemůže vydržet věčně. Stává se mi, že někdo třeba po patnácti letech přijede znovu na kurz a řekne: „Ido, tenkrát před lety jsi mi změnila život.“ U bližších lidí, které potkávám častěji a můžu je sledovat, vidím změny opravdu podstatné a trvalé. Jednou ročně nabízím workshop v temnotě, kde lidé tráví několik dnů v úplné tmě, a tam se dějí největší změny. Nemají kam před sebou utéct, mohou se vykřičet, vybrečet, vyzpívat. Právě tady jsem se poučila nejvíc o hněvu, který se bojíme dávat najevo. Potlačený hněv je největší zabiják, který vás vyžírá zevnitř. A co se děje po takovém dni, kdy lidi ze sebe dostanou kila hněvu? Ty proměny by měl vidět každý doktor. Lidi to mění do hloubky, což může být i riskantní. Když se vrátí domů, už nic neuvidí tak jako dřív. Člověk na to musí být připravený a rozhodnutý do toho jít, protože to se nedá ošidit. Zrovna jsem takový workshop v temnotě skončila, bylo to hluboké a silné.

Může být takové sebeotevření i nebezpečné?

Není to nebezpečné, jen to bolí. Když se člověk otevře, je zranitelný, ale když zůstanete uzavření, doopravdy nežijete. Když se zavřu, říkám ne, když se otevřu, říkám ano. Pak už si nemůžu vybírat, co ano a co ne, a samozřejmě to znamená, že cítím i bolest. Ale stojí to za to.

Jde tedy jen o to uvěřit, že umím zpívat, a půjde to?

Jde o to, uvědomit si, že tu sílu máte. Někdo si říká: „Jo, Kelarová tu sílu má, ale já ne.“ Jenže tu obrovskou sílu máme všichni, jen já ji používám a někdo jiný ne. Pak už jde jenom o to, jak s ní nakládáte. Někdo používá veškerou energii na to, aby emoce udržel uvnitř, a tlačí je tam, aniž by si to uvědomoval. A druhý typ osobnosti kolem sebe střílí a neuvědomuje si, že zraňuje všechny okolo. Tyhle dva typy jsem našla ve svých rodičích. A díky tomu jsem našla i třetí cestu – emoce ze sebe vyzpívat. Vědomě s nimi pracuji jako s tvořivou silou. Nezabíjím tím ani sebe, ani všechny okolo. Najít sám sebe, svůj pravdivý hlas, svou podstatu, je veliký dar.


IDA KELAROVÁ

Zpěvačka, muzikantka, organizátorka hlasových dílen a zakladatelka mezinárodní Školy pro lidský hlas. Narodila se v roce 1956 v Bruntálu, studovala hru na klavír a violoncello na Janáčkově konzervatoři v Brně. V letech 1975–1982 působila v Divadle Na provázku, poté odešla do Velké Británie. Roku 1984 v Kodani uspořádala svůj první hlasový workshop. Od té doby během následujících 30 let se její hlasové dílny kromě České republiky konaly také ve Velké Británii, Norsku, Švédsku, Nizozemsku, Španělsku, Francii, Belgii, Německu a mnoha dalších evropských zemích, dále i v Mongolsku a Izraeli. Účastní se řady hudebních festivalů a svou činností podporuje mimo jiné i rozvoj romských dětí. Více informací najdete na stránkách kelarova.com.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Barbora Šťastná
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění