Iveta Clarke: Můj novozélandský deník - část I.

Iveta Clarke se se svým mužem vydala na Nový Zéland, aby si dopřáli velkou, tříměsíční dávku dobrodružství. To největší dobrodružství však nakonec mělo jinou podobu, než čekali: naučili se dívat na svět kolem sebe s úžasem a zvědavostí.
Iveta Clarke: Můj novozélandský deník - část I.
4.8.2015 17:00 |

„Potřebujeme nový impulz!“ prohlásil můj muž na konci naší víkendové rozpravy o tom, jak naložit s další etapou našeho manželství. Mluvím o té etapě, kdy se dospělé děti odstěhují z domova, kdy prožíváte druhou, časově méně náročnou kariéru, jste jakžtakž zdraví a ještě při síle a do života se vám vkrádá podezřelá a podivně prázdná pohoda hraničící se zaběhlou rutinou.

Tahle věta otevřela prostor k diskusi o tom, co vlastně považujeme za dostatečnou injekci energie, která dodá našim životům potřebný nový šmrnc a šťávu. Nebudu vás napínat. Rozhodli jsme se, že odjedeme sami dva někam na druhý konec světa. Dopřejeme si několikaměsíční dávku dobrodružství, poznáme nové lidi, zažijeme nové věci a kdoví, možná tam budeme moci být i užiteční. A když už je řeč o druhém konci světa, zkuste si pootočit glóbusem o 180 stupňů. Tam, v ploše modrého oceánu, leží osamocený Nový Zéland.

ZÁŽITKY SE NEZAŘIZUJÍ, ZÁŽITKY SE STANOU

„Co tam vlastně hledáte?“ ptají se mě kamarádi i rodina poté, co všem sděluji náš záměr. Inu, těžko říci. Po dlouhém přesýpání myšlenek o potřebném a žádoucím cíli můj mozek destiluje to správné slovní spojení: společné zážitky. Teď, s odstupem doby, se nad tou definicí trochu usmívám, protože už vím, že zážitek je vlastně naše hluboká otevřenost k externím impulzům a vědomý otisk situací, pocitů a setkání, který nasycuje naši toužící duši. Zážitek nezařídí externí prostředí, zážitek si dovolíme mít. Dovolíme, aby se nám stal. A tak jsem na druhé straně světa nakonec objevila zázrak prožívání všedního dne optikou úžasu, zvědavosti a nadšení ze setkání s přírodou, živly, lidmi i zvířaty. Když se totiž dobře díváte, zážitek čeká doslova na každém kroku…

MUŽSKÉ MOŘE A ŽENSKÝ OCEÁN

Konečně jsme zde. Posvátná špička Severního ostrova. Vydáváme se z kopce po úzké stezce, která nabízí dechberoucí pohled do okolní krajiny. Po naší levici, na západní straně, vidíme divoké pobřeží Tasmanova moře. Bílé duny a hustý zelený tropický porost kontrastují kýčovitě s jeho tmavě modrou hladinou. Vpravo, na východě, se kopec svažuje dolů, sráz je porostlý zakrslými keři a přes kamenné útesy ústí do nablýskaného Pacifiku.

Na linii horizontu, na útesu před námi se tyčí bílá budova majáku. Nevím, jak přesně popsat, co se v člověku odehraje, když se před vámi otevře ten pohled. V hloubce před majákem se potkávají dvě moře. Podle maorské legendy se Tasmanovo moře – mužská energie – setkává s vodami Pacifiku – ženskou energií, aby vytvářely nový život. Odtud odcházejí duše zemřelých do země předků, zde se loučí s dosavadním světem živých, klesají pod hladinu a vydávají se na dalekou cestu domů. Posvátnost místa vás obklopí, prostoupí a zcela pohltí. Obrovská masa vody kolem žije vlastní energií a mísí se v neustálém pohybu.

Stojím tam a najednou vím, že tohle je samý konec světa. Po tváři mi stékají slzy a cítím někde uvnitř, přímo uprostřed svého těla, hlubokou pokoru.

Maorové, původní polynéští obyvatelé Nového Zélandu, se dokázali začlenit do společnosti bílých a přitom si uchovat svoji tvář. Maorové, původní polynéští obyvatelé Nového Zélandu, se dokázali začlenit do společnosti bílých a přitom si uchovat svoji tvář.

TVÁŘÍ V TVÁŘ, NOS NA NOS

Sedm mladých, mírně obézních Maorů vbíhá do prostranství před typickou maorskou stavbou zvanou whare runanga. Jsou oblečeni velmi střídmě, v rouškách z bambusu a palmového listí. Ženy mají přes rameno sepnutý kožich. Na silných krcích se jim na šňůrách houpají těžké šperky ze zeleného kamene, v rukou nástroje, které nahánějí strach – palice a oštěpy, vše krásně vyřezané a zdobené perletí. Obličej i paže mají pokryté kruhovým a spirálovitým tetováním.

Jejich úvodní ceremoniál, haka, je emoční divadlo, jež nemá obdoby v žádném lidovém projevu, který jsem kdy viděla. Halekají z plných plic v sdíleném rytmu, dupají nohama, koulejí divoce očima v přímém pohledu někam skrze nás a vyplazují jazyky až někam ke klíční kosti. Jejich náčelník si vybírá mého muže jako zástupce naší bělošské skupiny. Oba muži udělají několik kroků k sobě a téměř si dýchají vzájemně do obličeje.

Můj muž pak trochu ustoupí a beze slova položí před Maora na zem zelenou snítku kapradiny. Jako na povel celá skupina válečníků pochvalně zamručí. Můj muž i náčelník dál stojí tváří v tvář. Jejich oblečení i rozdílnost výrazů navzájem silně kontrastují. K mému údivu se můj muž pak nadechne, udělá krůček vpřed a začne mluvit svým hlubokým klidným hlasem. Ujišťuje náčelníka, že přicházíme se zvědavostí a pokorou. Chceme pochopit jejich způsob. Chceme mír. To zneužívané slovo peace má na všechny kolem magický vliv.

Na Novém Zélandu vás čekají dlouhé, často liduprázdné pláže, průzračná moře i překrásná příroda. Na Novém Zélandu vás čekají dlouhé, často liduprázdné pláže, průzračná moře i překrásná příroda.

Najednou všichni ztichnou, vše je jakoby měkčí a plné klidu. Oba muži se na sebe beze slova ještě chvilku dívají. Pak udělají krok. A ještě jeden. Teď stojí těsně u sebe, jako by se chtěli obejmout. Místo toho jen nakloní hlavy k sobě a dotknou se vzájemně čelem. Při tom pohybu si hledí do očí. A pak spojí svoje nosy, a aniž by přerušili oční kontakt, oba hlasitě vydechnou. Stojím jen dva metry od nich a pozoruji celou scénu jako přes zpomalenou kameru.

Cítím, jak mě mrazí a jak skupina turistů za mnou zatajila dech. Je to okamžik nedýchání a pak společného výdechu. Je to to nejintimnější a nejmírumilovnější gesto, jakého jsem kdy byla svědkem mezi dvěma muži.


Pokračování příště…


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Iveta Clarke
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění