Iveta Clarke: Můj novozélandský deník - část II.

Iveta Clarke se se svým mužem vydala na Nový Zéland, aby si dopřáli velkou, tříměsíční dávku dobrodružství. To největší dobrodružství však nakonec mělo jinou podobu, než čekali: naučili se dívat na svět kolem sebe s úžasem a zvědavostí.
Iveta Clarke: Můj novozélandský deník - část II.
5.8.2015 17:00 |

…pokračování:

MÁ MLADOU DUŠI

Chci teď psát o svém muži. Za posledních pár týdnů máme tisíc příležitostí spolu jinak mluvit, být a žít. Užíváme si každý okamžik stonásobně a vzájemně se překvapujeme. Jako v ten moment, kdy on vezme rozeklanou suchou větev, položí si ji na temeno hlavy a ohnutý se začne šourat pod oknem našeho obytného fordu, kde já zrovna vařím oběd. Čeká, kdy začnu ječet, že se mi pod oknem prochází dvanácterák. Nemůžu pochopit, kam chodí na ty dětinské nápady, ve svých letech, ale to je celý on.

Má mladou duši. Na všem najde něco pozitivního. Vaří snídaně, myje nádobí, řídí bravurně po všech cestách a stará se o auto - náš dům a hrad, i o mé – třeba nevyslovené – potřeby. A při tom všem nikdy neopomene ocenit každý vklad, který do koktejlu téhle naší zkušenosti přináším já. Jo, máme i napjaté momenty, a že jich pár bylo, v tomhle našem obytném prostoru 3×4 metry, kde spolu trávíme každou vteřinu už celých šedesát dní.

Učíme se ale oba pochopit, že s našimi náladovými blues téměř nikdy nemá co dělat ten druhý, a že je to jen figura toho druhého, kterou využijeme jako cestičku z naší vlastní mizérie. Takže teď připíjím svému muži, který rozkvétá a zraje touhle zkušeností, a já, inspirovaná jeho příkladem, si dovoluji nechat leccos plavat, nebrat se tak vážně a cítit se šťastná, hravá a mladá na duši. Na tvoje zdraví, kámo!

„VON JE CHYTÁ, JÁ JE SMAŽIM.“

Waikawa na mapě vypadá důležitě. Ve skutečnosti je to ale jen pár rybářských domků, kostelík a oprýskaný přívěs zaparkovaný na náměstí. Jde o místní atrakci – zde se prodává smažená ryba a hranolky takové kvality, že je nepřehlédli ani v průvodci Lonely Planet. Navzdory publicitě tu není živáčka. Majitelka přívěsu očividně sází na jednoduchost. Několik komerčních fritéz, oprýskaná lednice, dva vařiče, rychlovarná konvice a moderní stroj na výrobu ovocné zmrzliny.

Jmenuje se Kerri, a zatímco nám připravuje naši rybu a brambůrky, dáváme se do řeči. Jsem zvědavá a zasypávám ji otázkami. Kerri se nebrání a očividně vítá příležitost ke konverzaci. Má dlouhé, špatně obarvené světlé vlasy s tmavými odrosty a na sobě černé legíny a vytahaný svetr. Vybledlá jizva na její tváři prozrazuje dávné zranění. Jak se ale usměje, jako by ji zahalila aura přívětivosti a světla. Její uvolněný přístup k životu je na první pohled zřetelný. Její muž Walter je komerční rybář třetí generace. Je teď spolu se svým bratrem někde venku na neklidném moři. Kluci se zde učí rybařit od svých otců, ale jde o to, si pořídit vlastní loď, osamostatnit se a vydělávat tak na vlastní živobytí.

Kerri smaží ryby, které uloví její manžel Walter. Ten patří ke třetí generaci rybářů a na moře vyjíždí už přes padesát let. V jejich městečku žije celoročně 28 lidí. Kerri smaží ryby, které uloví její manžel Walter. Ten patří ke třetí generaci rybářů a na moře vyjíždí už přes padesát let. V jejich městečku žije celoročně 28 lidí.

„Walter už rybaří přes padesát let,“ sděluje mi Kerri pyšně. Ne, ona s ním na moře nejezdí, svěřuje se mi, zvrací totiž na houpavých vlnách a v prudkém větru jako o závod. „Neumím si představit, že by dělal něco jinýho,“ křičí na mě Kerri od rozpáleného oleje. „Von je chytá, já je smažim…“ dodá prostě s typickým místním přízvukem. Kerri pracuje jenom tehdy, když jsou ve městě nějací lidé, což je většinou jenom v létě. „Je to prima,“ pokrčí rameny, „mám tak pět měsíců v roce volno…“

Ve městečku žije celoročně jen 28 lidí. „Ale je to tu skvělé, vůbec se nenudíme a pořád je co dělat.“ Kerri pokyne hlavou směrem ke dvěma dělníkům, kteří kousek odtud opravují kabel elektrického vedení. „Kluci, svačina!“ zve je a podává mi pro ně přes okénko přívěsu dva balíčky rybích sendvičů. Pak zabalí do novinového papíru náš oběd: dvě běloučké, křehké, dozlatova osmažené ryby a horu slaných hranolků. Zatímco jíme, pozoruji po očku, jak zavírá přívěs: vypadá to, že je po dopolední špičce.

Pak vyvěsí na dveře ručně psanou cedulku s nápisem „Otevřu zase ve 4.30“. Jenom já vím, že tentokrát nejde domů, ale že uvnitř, v útrobách přívěsu, čistí fritézu a že to je džob, který absolutně nesnáší, ale někdo to sakra udělat musí, no ne? Ukusuji rybu a užívám si svou dnešní životní lekci. Totiž že je dobré rozdělit si práci (…von je chytá, já je smažim…), že je smysluplné pokračovat v rodinné tradici a učit se od svých otců a taky že mít volno je součástí života.

ZÁŽITEK NESPOUTANOSTI

Ležím na pláži a poslouchám svou oblíbenou hudbu přes šňůru mrňavých sluchátek. A najednou se to stane. Je mi do tance. Neviditelná síla rytmu mě zvedá z písku. Udělám pár kroků po neposkvrněné a liduprázdné pláži, ale pak už nelze odolat. Nohy se mi začnou zvedat do výšky a tělo se přidává ke spontánnímu holčičímu tanci. Veškerá svoboda okolního světa je v tom pohybu. Moje srdce překypuje steskem a vděčností ke všem, co mám ráda a co jsou teď, v tenhle vánoční čas, od nás tak daleko.

Hudba proudící do mé hlavy mě vede až ke kořenům vzpomínek, a moje duše tančí v rytmu mých nohou, točím se dokola v tom pomalém, svobodném a šťastném tanci. A pak přidám hlas. Zpívám. Křičím z plných plic. Áách. Cítím se tak nespoutaná, nekonečná. Moře přede mnou nereaguje, ale já vím proč. Tenhle koncept nespoutanosti a nekonečnosti je mu totiž vlastní. To já jsem ta, pro kterou je tenhle prožitek vzácný. Jsem teď a tady, a cítím svobodu a lásku – na téhle poslední pláži západního pobřeží Nového Zélandu.

Křik mořských ptáků vás provází po celém pobřeží. Křik mořských ptáků vás provází po celém pobřeží.

P. S.: Ptáte se, co jsme tedy na naší cestě objevili? Zjistili jsme, že když je člověk hodně, ale hodně daleko od domova, má možnost se podívat na svůj život z jiné perspektivy. Ta pak ukáže, jak je důležité nejen poznat, kam lze vstoupit v dalekém neznámém světě, ale vidět i to, co opouštíme ve světě nám blízkém.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Iveta Clarke
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění