Jak žít po dovolené? Jinak! - část I.

Když na dovolené vykročíte za hranice všedních dnů, návrat do vyjetých kolejí se někdy zdá nemožný. Nechte se inspirovat zážitky lidí, kterým dovolená změnila život už napořád.
Jak žít po dovolené? Jinak! - část I.
9.9.2015 17:00 |

SNY SE PLNÍ V NEPÁLU

Magda Děčínská

Myslím, že jsem byla celkem spokojené dítě. Ze všeho nejvíc jsem si chtěla někde v klidu číst a nejlépe knihy o horách a horolezcích. Pořídila jsem si notýsek a tam jsem si zapisovala všechny himálajské osmitisícovky a jejich dobyvatele. Když mi bylo patnáct, přihlásila jsem se do horolezeckého oddílu. Ale po několika měsících jsem se rozhodla, že se zas vrátím do hospody, kde mi nikdo můj věk a nešikovnost nepředhazoval. Pak jsem se zaměstnala studiem, rozením dětí, pokusy o jejich výchovu, pokusy o domácnost s jejich otcem a notes se mi ztratil.

Když děti vyrostly, respektive když jsem se rozhodla, že jsou už velké a samostatné (protože jsem neměla žádného manžela, který by mi vysvětlil, že ve třinácti a patnácti jsou děti všechno, jenom ne velké a samostatné), odletěla jsem na trek do Nepálu. Himálaj je krásný. Neuvěřitelné a stále se měnící dramatické scenerie, zima, jasné barvy a čistá radost každý den. V Ghorepani jsem poprvé uviděla obrovskou a rozložitou Annapurnu, horu, jejíž jméno jsem si zapsala do notýsku, když mi bylo deset.

V té době bylo velmi pravděpodobné, že uvidím pětkrát Leninovu mrtvolu v Moskvě, dvakrát muzeum hygieny v Drážďanech, možná i Helenu V. v Sopotech, ale jen přiblížení se do himálajské Asie se jevilo stejně pravděpodobné jako výlet do kosmu. Annapurna je nádherná a já jsem si uvědomila, že je dobré splnit si sen z dětství. Najednou máte pocit, že váš život není jen snaha o to, obstát před druhými. Že je to snaha obstát před sebou samým a být se sebou v pohodě na jakémkoli kopci.

Sny se plní v Nepálu Sny se plní v Nepálu

JAK JSEM SE ZAMILOVALA DO JÓGY V INDII

Michaela Púčiková

O Indii se říká, že ji můžete buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím. Většinu pobytu tam jsem se klonila k variantě B, ale po návratu ze špinavé, horké, hlučné a nesnesitelné Indie jsem zjistila, že mi chybí. Ne tak jako zelená pastelka v penálu, ale jako kus těla, palčivě a trvale.

Ještě jedno mi z výletu zbylo - jóga. Víceméně neplánovaně jsme se s kamarádkou ocitly v Rišikéši, lístky na autobusy a vlaky byly vyprodané, a tak nám nezbylo než čekat. Což je jedna z dovedností, které vás Indie naučí dokonale.

Rozhodly jsme se tedy, že k ukrácení času navštívíme hodinu jógy. Očekávaly jsme relax, pomalé pohyby, přítmí a klid. Nastalo ale něco úplně jiného. Rychlý sled krkolomných pozic, hromada asistentů, kteří jemně, ale důsledně rovnali těla do pozic, tiché pokyny v angličtině, kterým jsme dílem nerozuměly, dílem jsme je neslyšely, a pokud byly splněny předchozí podmínky, nastal problém s tím, že naše těla tvrdošíjně odmítala napodobit předváděné ásany. Zpocené jsme se zmítaly na podlaze a snažily se neztratit zbytky důstojnosti a indických oděvů.

K mému překvapení jsme šly druhý den znovu. A pak zas. Vůbec nám to nešlo a namožené svaly nám ještě dlouho připomínaly jógu. Ale něčím - vlastně doteď nevím čím, mě to chytlo.

Po návratu jsem náhodou potkala známé, kteří to divné cvičení v Rišikéši identifikovali jako aštangu. Téhle dynamické józe se v Praze věnuje několik báječných učitelů, kteří obohatili a změnili můj kavárenský svět. Jóguju tři roky a přesvědčuji všechny kolem sebe, že by to měli také zkusit. A mimochodem - v józe nejsou náhody.

Jak jsem se zamilovala do jógy v Indii Jak jsem se zamilovala do jógy v Indii

ŽIVOT POD VODOU V EGYPTĚ

Kristina Vacková

Ještě před několika lety jsem byla klasickou workoholičkou, ale i přesto jsem si dopřála možnost zamilovat se do Egypta, kam jsem každý měsíc jezdila třeba i jen na pár dní, které jsem si ukradla z „byznys života“. Nebavilo mě jen tak se válet na pláži, a tak jsem se nakonec rozhodla udělat si potápěčský kurz, protože už tehdy jsem trochu přemýšlela o tom, že by se mi líbilo v malém beduínském, dříve hippies městečku zůstat.

Bylo pro mě pořád těžší odjíždět a nechtělo se mi zpátky do kanceláře a bušit hodiny a hodiny do počítače a vydělávat statisíce. Štěstí mi to stejně nepřineslo. A tak jsem si kurz udělala, a i když jsem byla opravdu hodně špatný potápěč, život pod vodou mě tolik okouzlil, že to trvalo přesně jeden jediný měsíc, než jsem se rozhodla se do Dahabu odstěhovat natrvalo.

Během pár měsíců jsem si udělala všechny kurzy až po divemastera a začala jsem se potápěním živit, po dalším roce jsem se stala instruktorkou a začala tak pracovat nejen v Egyptě, ale i jinde ve světě.

Život pod vodou v Egyptě Život pod vodou v Egyptě


Příště: Pěšky za láskou do Santiaga de Compostela, Kousek Kuby v Praze a Na Sardinii jsem našla druhý domov


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Monika Otmarová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění