Jan Bílý: Není důvod k panice

Jan Bílý je známý díky systemickým a rodinným konstelacím, stejně hluboko dokáže proniknout i do současných vnitřních bojů mužů a žen. Podle jeho názoru je třeba k nastolení rovnováhy přijmout, že naše představy o vztazích a rolích mužů a žen jsou zastaralé. A pak mít odvahu a chuť s tím něco dělat.
Jan Bílý: Není důvod k panice
7.4.2015 17:00 |

Kdykoli začnu rozebírat s nějakou kamarádkou vztahy, dojdeme k závěru, že typická současná žena zvládá tisíc věcí a rolí najednou, zatímco muži jakoby zapomněli na svoje základní úkoly, role a často i dobré vychování. Souhlasíte s tím?

Určitě ne, muži jsou jen v jiné fázi vývoje společnosti. Ženy jsou v tomto ohledu trochu napřed. Naučily se putovat mezi mužským a ženským principem. Mají vysokoškolské vzdělání, řidičák, orientují se ve společnosti a dovedou chlapovi racionálně vysvětlit, o co jde. A zároveň se umějí vracet do principu ženského, ve kterém cítí, jsou sociální a cyklické.

Což je ale často velmi vyčerpávající…

Přesně tohle mi ženy často říkávají. Že by jim nevadilo, kdyby se zase staraly jen o ty ženské věci a chlapi o ty chlapské. Ale to nejde. Přece teď nevrátíte diplom a nepřestanete se zajímat o dění ve světě. To jsou jen zažité stereotypy v chování obou genderů. Nemůžeme pořád oplakávat staré časy a vzpomínat, jak to bylo krásné, když můj dědeček nosil zlaté hodinky na řetízku, o rodinu se nestaral, ženské úlohy nechával své ženě a potkali se maximálně jednou za týden při sexu. Tohle asi nechceme. Ale protože to nemáme, a to nové ještě nefunguje, tak po tom toužíme.

Takže co se musí přesně změnit, aby vztahy mezi mužem a ženou fungovaly?

Muži musejí pochopit ženský princip. A uvědomit si, že i oni mají v sobě oba, ženský i mužský. Když ten ženský nebudou potlačovat, můžou zůstat chlapama, ale zároveň to nebudou ti idioti, kteří nic necítí a nemají emoční inteligenci. Dnešní žena se umí pohybovat mezi mužským i ženským principem, a je řada na mužích, aby ten ženský princip alespoň chápali. Nemusejí s ženami hned chodit kupovat botičky…

Upřímně, muži, kteří chodí se svými slečnami po nákupech a postávají vždycky nesměle v dámských kabinkách, mi zrovna moc přitažliví nepřijdou…

Já si dovedu představit, že muž může koupit botičky, které se vám budou líbit, projevit se tak jako empatický manžel a vzápětí se na vás vrhnout jako chlap. Jde o to umět se pohybovat mezi těmi dvěma póly. To je ale možné pouze v případě, když muž vidí v ženě bohyni (a ona v něm boha), ale zároveň má přístup ke své vlastní ženské energii.

Každopádně se muži podle vás tedy momentálně nacházejí v nějaké fázi transformace…

Ano. Tam, kde jsou dneska muži, byly ženy před sedmdesáti, sto lety. Když se objevily sufražetky v kalhotách, s ostříhanými vlasy, vypadaly strašně divně a mužský ani ženský svět je moc nechápal… Emancipace je vlastně integrace toho opačného genderu. Žena musela integrovat tu mužskou energii, agresivitu Marsu, muž musí integrovat Venuši a cyklickou lunu.

A jak mužům ta emancipace jde?

Moje zkušenost je taková, že když se muži dotknou ženského principu, tak se nejprve dostávají do mlhy. Nevědí kudy kam. Otevírá se v nich spousta pocitů, které nemají zpracované, a neumějí s nimi zacházet. A když mají pocity schované čtyřicet let pod pokličkou, dojde najednou k poměrně bouřlivému pohybu, a oni jsou z toho celí rozervaní. Samozřejmě že muži, kteří se seznamují se svým ženským principem, mohou vypadat trochu „divně“. Ale hlavně se ocitají ve velké nejistotě. Chlap si je jistý, dokud může dělat to, co si naplánuje, co má v popisu práce, nebo co mu naplánuje manželka. Chce dojít do cíle a ten cíl musí být popsaný. Ale v našem světě začínají být ty mužské cíle nejasné. Dříve se lidstvo vyvíjelo přes morové rány, epidemie, války. Dneska si žijeme v pohodlí, a tak řešíme úkoly a výzvy právě ve vztazích.

Existuje v dnešní době nějaký model ideálního partnerství?

Na to neumím odpovědět. Dobré partnerství je takové, kde si partneři navzájem pomáhají dostat se dál, i když je to třeba formou konfliktu. Ale ten konflikt musí být produktivní a láskyplný. Buď v tobě vidím boha, ale občas z tebe šílím, anebo v tobě vidím jen kreténa, a to je špatné. Jakmile to ve vztahu vzdám, nemá to už vývojový potenciál. A spousta partnerství dneska potenciál má. Ženy jsou často zoufalé, že chlap nic nedělá a nikam nechodí, ale to je jen kosmetická záležitost, s tím se dá pracovat.

Ale někdy se opravdu nedá poznat, kdy už to nejde…

To je pravda. Mám takový příklad, kdy jsem znal dobře oba partnery. Když jsem mluvil s ní, tak říkala, že je to hrůza, že už to dál nevydrží a odejde od něho. A když jsem se ptal jeho, tak říkal: jo, dobrý, nic se neděje, běží to. Ona ho pak skutečně opustila, on mi v půl třetí ráno volal a už z toho telefonu bylo slyšet, jak je kompletně zničený. Vůbec nechápal, co se to stalo.

To je fascinující, že to nevnímal…

Protože ho to nikdo nenaučil. Ale já jsem přesvědčen, že tu potřebu nějaké transformace začínají muži chápat právě proto, že jim to prostě partnerky dávají už delší dobu „sežrat“. Říká se, že ženy trpí ve vztahu a muži po vztahu. Zní to jako klišé, ale má to hloubku. Když se partneři rozejdou, chlapovi se zhroutí svět. A pro současné muže je velkým katalyzátorem vývoje právě ta psychická bolest.

Co přesně tedy od mužů ženy dnes chtějí?

Dvě věci: aby byl chlap a zároveň aby byl schopen něco cítit. Žena chce pořád toho CHLAPA, o kterého se může opřít, ale nechce nádeníka, který ji zfackuje a není schopen jakékoli empatie. Žena umí muži racionálně vysvětlit, co jí vadí. Ale to ona nechce, protože to z ní opět mluví ten její vnitřní chlap. Chce, aby to muž vycítil sám. Mám pár kamarádek, které jsou ve vysokém managementu. Vadilo jim, že korporace nedává prostor emočně inteligentním vztahům. Přemýšlely, jak to zlepšit, ale korporace po nich chtěla jen vyplňování tabulek. Říkaly, že jim na tom nejvíc vadí, že ta korporace není schopna alespoň prozřít a uznat, že by to bylo oběma stranám ku prospěchu. A přesně tohle říkají často ženy mužům. Ale muž to prostě neslyší.

A umí to vůbec?

Samozřejmě že ano. Že muži posledních tisíc let nepotřebovali emoční inteligenci, neznamená, že by ji nemohli vyvinout. Problém je v tom, že muži jsou stále vychováváni v tom, že by měli být jen muži, zatímco ženy mohou mít i mužské kvality. Když se začne sedmiletá holka zajímat o chemii, je to zajímavé a k Vánocům dostane Mladého chemika. Když se ale sedmiletý syn začne zajímat o balet nebo módu, jsou z toho rodiče přinejmenším zmatení.

Nezlobte se, ale když vidím ty zástupy českých mužů v metru ve flanelových košilích, neumím si představit, že z nich jednoho dne budou empatičtí, citliví gentlemani…

Teď jim vůbec nedáváte šanci! Teď se řadíte do zástupu žen, které nad chlapy lámou hůl, což je věc, která chlapa extrémně demotivuje. Mužská zbraň je násilí a ženská pohrdání. Na jedné přednášce jsem mluvil o vztazích a paní z první řady se přihlásila: To je tak hezký, jak mluvíte o tom bohu a bohyni, ale já teď přijdu domů a můj bůh sedí na gauči v podvlíkačkách a kouká na fotbal. Jak v něm mám vidět boha? Tenkrát jsem se jí zeptal, proč to nechala takhle daleko dojít. Dneska bych k tomu ještě dodal, proč jím pohrdá už tak dlouho? Krize vztahů jsou vždycky vzájemné, není to vina pouze jednoho z partnerů. On se nedostal k ní, neuměl se vcítit, a ona jím začala pohrdat a odškrtla ho. A on tam teď sedí, před telkou, a je mu to úplně jedno.

Stejně mám pocit i zkušenost, že jsou muži jinde na světě víc galantnější…

V Evropě existuje něco jako severo-jižní přelom. Na jihu jsou muži více emocionální, je to dané zřejmě geneticky. Ale moje kamarádky, které se za jižany provdaly, tvrdí, že je manžel sice více pocitovější, ale jinak je to dítě. Jsou emočnější, ale nevyspělí.

Dobře, tak jak je na tom současný český muž?

Mezi těmi takzvaně „rozbředlými“ chlapy a macho typy je úzká skupina mužů, která už v té transformaci výrazně pokročila. A já jim hrozně fandím a pomáhám jim do té empatie a síly se dostat. Protože když to nezvládneme, tak se za třicet let můžeme rozloučit s celou touhle planetou, která trpí nedostatkem empatie vůči všemu, včetně přírody a celého systému. Dnešní svět potřebuje klid, ticho a tmu, zatímco my pořád všechno nasvěcujeme.

Znám také spoustu mužů, kteří se naopak snaží to svoje mužské teritorium bránit…

Ano, existuje jakási protiofenziva. Léta jsem tady dělal takzvané mužské kruhy, kde se probouzela ta mužská energie, ale poslední dva roky jsem s tím přestal, protože to není věc, kterou současná společnost potřerozhovor buje. Moje zkušenost je taková, že není problém dostat se do mužské energie. K tomu stačí čistě mužská společnost, mít směr a úkol, dotknout se mužských předků, aby na ně byli hrdí, udělat večer táborák a najednou vidíte, jak z lesa vykročí pět chlapů a nesou strom, který tam pokáceli vlastníma rukama. Problém je, že když se vrátí domů, během týdne jsou tam, kde byli předtím. To je takový instantní návrat k mužství, bez hlubšího pochopení souvislostí a hlavně bez té námahy objevit a ustát své vlastní emoce. Dnešní svět od vás nechce, aby muž uměl pokácet strom. O to tady opravdu nejde.

Ale zároveň si ženy stěžují, že tady ti muži – dřevorubci chybějí…

Tak to chápou stejně málo, jako ti chlapi s řetězovou pilou. Seznamte je s jednoduše uvažujícím macho samcem. Možná si s ním chvilku užijí, ale určitě s ním nebudou chtít mít vztah a děti. V dnešní společnosti nechybějí ti machové s řetězovou pilou, ale starší moudří muži.

A kam zmizeli?

Podívejme se na archetypy muže. Nejdřív je muž malý kluk a je u mámy, pak vytáhne meč a jde hledat draka, kterému musí useknout hlavu. V tom je všechno – osvobození se od matky, setkání s nebezpečím, se smrtí. Pak se stává milovníkem, k čemuž potřebuje emoční inteligenci, protože milovník musí cítit. Potom se na chvíli může stát králem. A kolem pětačtyřiceti a padesáti by se měl stát tím moudrým mužem, a to je to, co v naší společnosti chybí. Jsme totiž společnost, která se nesmírně bojí smrti, neboť se zřekla ženského, cyklického času. Řekové měli pro tyhle rozdílné časy výrazy chronos, to byl ten přímý, odtikávající čas, a kairos, tedy „přírodní“, cyklický čas. Obilí se seje na jaře, protože by v zimě zkrátka nevzklíčilo…

Kvůli tomu, že žijeme pouze v tom přímém, logickém čase, se strašně bojíme smrti, protože to je pro nás konec, za kterým už nic není. Zatímco v cyklickém čase se vracíme jakoby zpátky domů. Proto je současná společnost tak extrémně upnuta na mládí a nedospělost. Moudrý muž ale musí přijmout, že je starý. Aby se chlap stal celistvým, musí se setkat a rozlišovat mezi třemi nejdůležitějšími ženami svého života, a to je matka, milenka/manželka a smrt. Matka s ním manipuluje, ale zároveň mu dala život. S manželkou se muž musí setkat jako rovný s rovným. A ve smrti se navrací do toho koloběhu, smrt mu bere to, co mu matka dala. Když se nenaučím rozlišovat mezi těmito třemi ženami, pak do partnerky projektuji jak svoji matku, tak tu smrt. A budu se bránit manipulaci, kterou ženy vůči mužům vždycky uplatňují, a budu se bát stárnutí a smrti. A nebudu schopen v tom vztahu jít do hloubky, která mi dá později možnost odejít do té moudrosti.

A proč to všechno dnešní muži neumějí?

Protože to stále nemusejí umět. Když to neumějí, nic se jim nestane, nic je k tomu nebude nutit. V okamžiku, kdy ženě odejdou děti z domova, stojí v podobné situaci, jako když se chlapovi zhroutí byznys. Tedy – co teď? Zatímco ale žena už další děti mít nemůže, muž si může ještě otevřít nový byznys, vzít si mladou milenku, mít dítě a vyhnout se tak té existenciální krizi, která vede z produktivního do moudrého věku. Muž může použít tyhle únikové mechanismy. A spoustě chlapů nedochází, že životní krize je vlastně první volání smrti. Že musí zmoudřet a přijmout ten cyklus života, neboť jinak se bude bát stáří až do konce života. Kolem pětapadesátky se musím aktivně potkat se svým stárnutím a vyřešit, co to znamená, když přijde podzim. To neznamená, že jen padá listí. Má to svůj hlubší smysl. Ale není to důvod k panice.


JAN BÍLÝ

Jan Bílý se narodil v roce 1954 v Praze. V roce 1976 odešel do Německa, od roku 2006 žije trvale v Praze. Má mnohaleté zkušenosti v poradenství a rozvoji osobnosti, posledních třináct let pracuje jako lektor systemických konstelací a holistický konzultant. Ve své práci slučuje spiritualitu indického mystika Osha, přístup rakouského druida Antona Raborneho a systemické konstelace Berta Hellingera. Je autorem knih a publikací, jako například: Láska, vztahy, konstelace, Kruh mužů, Co se stalo s Popelkou po svatbě, Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni a dalších.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Marta Fenclová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění