Jan Bím: O motýlech a lidech

Jan Bím se před šesti lety rozhodl opustit pozici generálního ředitele cestovní kanceláře a stát se koučem a duchovním průvodcem. Během našeho rozhovoru jsme si povídali mimo jiné o doprovázených poutích, které se svými klienty podniká, o příčinách osobních krizí a o tom, jak je lze překonat.
Jan Bím: O motýlech a lidech
4.9.2015 17:00 |

Co vás přivedlo na myšlenku stát se koučem?

Několikrát v životě jsem se rozhodl pro jiný směr - z programátora jsem se stal profíkem v cestovce, z průvodce manažerem. Těch zlomů bylo v mém životě víc. Poslední nastal v době, kdy jsem pracoval pět let jako ředitel cestovní kanceláře. Zjistil jsem, že mě tato práce už nebaví, nerozvíjí a nic nového se neučím. Pořád jsem měl spousty práce, kterou jsem trávil klidně i deset hodin denně, ale nepřinášelo mi to nové impulzy a pro mě je v životě důležité se pořád něco učit.

Což bude souviset i s předchozími změnami profesí, že?

Přesně tak, ale v jejich případě to nebylo tak vědomé. Tentokrát jsem o tom začal skutečně přemýšlet a v okamžiku, kdy jsem si to uvědomil, se okamžitě zhoršila čísla. Došlo mi, že když firma nerozvíjí mě, ani já nejsem schopen rozvíjet ji. Chvíli jsem o místo bojoval, snažil jsem se situaci ze své pozice vyřešit. Pak se stalo, že mi nečekaně zemřel soused. Jeden den jsme spolu mluvili a druhý den viselo na dveřích parte. To pro mě byla zpráva: není čas zůstávat tam, kde nemáš být, jdi dál.

Do tohoto bodu dospěje v životě mnoho lidí, otázkou je, kam se vydat. Proč jste se rozhodl právě pro tuto cestu?

Dva měsíce nato jsem se vydal na svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela, kam chodím pravidelně každý rok. Právě tuto otázku jsem si vzal s sebou jako téma a po pár dnech bylo jasno - to, čím se chci živit, bude poutnictví.

Což na první pohled není profese, kterou by se člověk mohl živit.

Možná, ale jde to. V mém případě jde o trojúhelník koučink - terapie - spirituální doprovázení. S každým klientem je to jiné - zpočátku se jednalo častěji o koučink, v současnosti už převažuje spirituální doprovázení. Se všemi klienty se pohybujeme mezi těmito třemi body, vždy je tam ale duchovní rozměr. Osobní krize, kterou lidé procházejí, má obvykle nějaký spirituální základ, přestože to mnohdy ani netuší. Často se dotýkáme i terapeutických věcí, ale popravdě ty, kdo potřebují klasickou terapii, posílám za odborníky v tomto oboru.

Jak jste se vzdělával?

Učil jsem se tím, co ke mně v průběhu života přicházelo. Měl jsem dva roky svého kouče, s nímž jsme pracovali v různých rozměrech - výkon, byznys, life koučink až po koučování na hranici terapie. Intenzivní výcvik představovala v tomto ohledu pozice ředitele - musíte se naučit pracovat s lidmi a někam je dovést, aby firma prosperovala. Velmi silný vliv měla i průvodcovská činnost - když jedete do hor a máte druhého člověka na laně nebo se pohybujete bez mapy v neznámé zemi a neustále řešíte jistou míru rizika a nebezpečí, vypracujete si velmi silnou schopnost držení pozornosti. Ručíte za to, že se všichni vrátí v pořádku a v pohodě. Ve všech těchto situacích jsou lidé nějakým způsobem mimo svou komfortní zónu a musíte se naučit se v nich dobře zorientovat. Jakmile se rozpadnou psychicky, nedostanete se dál. Tím vším jsem se nevědomky učil základům své současné práce.

Do studia teorie z oblasti psychologie nebo koučinku jste se nepustil?

Když jsem se rozhodl pro tuto práci, načetl jsem si odbornou literaturu - základy psychologie a terapie, různé koučovací metody apod. Dnes už ale pracuji především intuitivně.

K tradičním psychologickým a terapeutickým metodám se tedy nikdy neuchýlíte?

Prakticky všechny diagnostiky jsem odložil. Snažím se člověka vnímat takového, jaký opravdu je, a nepasovat ho do nějaké škatulky. Naslouchat mu tady a teď. Jedinou věcí s jasnou metodologií je práce se sny a mapa života, kterou se zpracovává osobní příběh.

Mapu života používáte u každého klienta?

Dříve to tak bylo, ale v současné době je to asi třetina, záleží na domluvě. Pravda je, že pokud ji děláme, tak vždy přináší velké zprávy. Osobní příběh je jako puzzle osobních vzpomínek. Zpracováním se dostane z podvědomí do vědomí, a pak se vrátí zpět nově poskládaný. Tím, že zpracujeme svoji minulost, měníme svou budoucnost.

Jak přesně doprovázená pouť probíhá?

Poutě mají tři pravidla. Zaprvé: vedeš ty mě. Já nevím, kam potřebuješ dojít, takže půjdu za tebou - ve smyslu fyzickém i psychickém. Někdo chodí po uhlazených cestách, někdo se brodí potokem nebo prolézá křovím. Stejně to platí v cestě dovnitř. Důležité je, že klient může kdykoli říct dost, dostali jsme se někam, kde nechci být, jdeme jinam, otáčíme list.

Jaké je druhé pravidlo?

Klient je zodpovědný za témata, o nichž se bude mluvit. Já nevím, co se mu honí v hlavě a jak žije, tak se na to ani neumím zeptat - nechávám to na něm. Dnes už do toho absolutně nezasahuji, mám v ten proces absolutní důvěru. I když se šest hodin zdánlivě nic neděje a neřeší, vždycky se nakonec k něčemu podstatnému dospěje.

A poslední bod?

Nikdy si nic nepíšu, nezaznamenávám. Je to bezpečnostní opatření pro obě strany. Klient ví, že nic nezůstane zachyceno a nevypluje ven. Mně to umožňuje příběhy nenosit - pomůžu k tomu, aby se pročistily, ale nenabírám je na sebe.

To určitě souvisí s vlastní duševní hygienou.

Přesně tak. Některé příběhy by ani Hitchcock nevymyslel. Kdyby to měl člověk nosit v sobě, zbláznil by se. Myslím, že to je i důvod, proč mnoho lidí v podobných profesích pod tíhou cizích příběhů vyhoří.

Jakou roli hraje okolní krajina?

Cesta a krajina jsou s námi propojené. Dějí se synchronicity, těch si všímám, jsem velmi pozorný k cestě. Často objevím něco, co souvisí s klientem, tak to ukážu. Například vypráví o těžkém životním období a najednou jdeme přes hnojiště. To, o čem mluvíme, se děje kolem.

Projevuje se to i ve výběru cesty? Mluví-li klient o těžkém životním období, vybere si bez přemýšlení výšlap do stráně nebo změní směr?

Ano, to se také stává. Podstatný je i prvotní výběr místa, kde se pouť uskuteční. Tlačím klienty k tomu, aby poslouchali sebe a svoji intuici a vybrali místo, které mají spojené s dětstvím, s hezkými nebo ošklivými vzpomínkami - zkrátka takové, k němuž mají vztah.

Vidíte se na začátku pouti poprvé?

Obvykle ano. Někteří si přejí schůzku předem, aby si ověřili moji důvěryhodnost, ale naprostá většina to nepotřebuje - a já také ne.

Jak dlouho poutě trvají?

Nejkratší trvala asi hodinu, nejdelší byla třicetidenní pouť v Peru. Nejčastěji se to pohybuje v rozmezí jednoho až tří dnů.

S čím se na vás klienti nejčastěji obracejí, mají něco společného?

Nazval bych to krizí středního věku. Ta může přijít ve dvaceti i v osmdesáti a má dvě podoby. První je: mám firmu, rodinu, ferrari, co dál? Všechno v hmotné sféře je naplněné, ale stále se žije, takže se evidentně má ještě něco dít. Druhý příběh je podobný, jen má obrácené znaménko - všechno se pokazilo, vztahy se rozpadly, hmota není, co dál? V obou případech platí, že tak, jak to šlo doteď, už to nedává smysl.

Co v takový moment člověku chybí? Když je všechno a nestačí to?

Chybí hlubší vědomí, kdo vlastně jsem. Spirituální přesah - ať už má jakoukoli formu. Cesta dál vede přes uvědomění si, že nejsem jen ego, jsem něco víc, jsem předivo vztahů a energie. Také svět je něco víc, nejen hromada hmoty. Existují dvě formy spirituality - jedna vede k jednotě, druhá k individualitě, k vyjádření sebe sama, k tomu, kdo jsem. Právě tou lze objevit individuální dar, schopnost a zkušenost, kterou nikdo jiný nemá, pro niž jsem přišel, abych ji pro sebe zhojnil a přinesl ji světu. Cesta z krize obvykle vede právě přes objevení individuální spirituální složky. Dalo by se říct přes objevení duše, všech darů a potenciálů, které můžu přinést sobě, aby mě život bavil, a druhým tím, že z daru udělám službu.

Má na krizi vliv i to, že se člověk často soustředí na to, co není a co nemá?

To je zákon přitažlivosti - kde máme svoji pozornost, tak to se děje. Když myslím na to, co nemám, začne se mi to opravdu vzdalovat.

Souvisí to i se schopností momentálního prožitku?

Jednoznačně, dary se začnou projevovat, když se stáhnu do „tady a teď“. V tom nám velmi často brání strachy a tužby. První, co je třeba udělat, je vrátit se k sobě a k přítomnému okamžiku a z něho vykročit.

Co si můžu představit pod pojmem individuální dar?

Všechno stojí na obyčejných úkonech a skutcích, které se opírají o vlastní schopnosti a talent. Člověk v sobě najde hluboké zdroje, které jsou větší než lidské. Celá ta spiritualita, k níž lidi ponoukám, vede k úplně obyčejným věcem, které když dělám dlouho a s dostatečnou pozorností, přinesou něco většího. Velmi inspirativní je v tomto smyslu kniha Muž, co sázel stromy od Jeana Giona.

Spiritualitu má v sobě každý?

Každý ji má, ale většina ji nenajde, protože se bojí, po něčem šíleně touží, někdo mu říká, že to nejde a takhle se to dělat nesmí. Většina lidí nedojde do vnitřního klidu, žijeme v podivné době.

Čím je podle vás podivná?

Je to široké téma, ale osobně vnímám dva zdroje. První je špatný vztah mezi mužským a ženským principem - místo spolupráce je mezi nimi boj. Po staletí tvrdě převažoval mužský princip nad ženským, což vedlo k řadě špatných věcí. Žena pak řekla ne a začala si dělat věci po svém. Současně jsme se přestěhovali do města, které muži těžko umožňuje prokázat, že je muž. V paneláku všechno funguje. Žena všechno zvládne, vydělává, stíhá práci doma. Muž selhává v jejích i ve svých očích, a aby ukázal, že je muž, jde dělat gladiátora. Utíká z rodiny ven - do sportu, do politiky, do byznysu, což jsou tři oblasti, kde se ještě uplatňuje gladiátorství. Případně do jiného vztahu, který však většinou skončí stejně jako ten předchozí.

V čem vidíte druhý zdroj potíží?

Chybí nám přechodové rituály a vědomí, kam se máme vyvinout. Neumíme dozrávat, ale hluboce v sobě víme, že to potřebujeme. Uvízneme v adolescenci - hodnoty, které nám svět předkládá jako super, nejsou dospělé hodnoty. Vydělám, něco si koupím, užiju si. U pětadvacetiletých lidí je to v pořádku, ale ve čtyřiceti to už být nemá. V druhé části života bychom měli hledat přesah a duchovno, abychom se připravili na konec. Půlku života nenaplňujeme a nevíme, kam se máme vyvíjet. Nemáme vstup do dospělosti, dřív byla vojna nebo cesty na zkušenou - alespoň ty se částečně vrací, ale my si neuvědomujeme, že výjezd na Erasmus je vstup do dospělosti, odpoutávání se od rodičů, vykročení do neznáma a okamžik, kdy se mám o sebe začít starat sám.

Kde se to ztratilo?

Kultura nám říká: nic neměň, zůstaň v tom, takhle je to nejlepší. Z aktuálních témat bych zmínil reklamu, která staví na práci se strachem a s očekáváním úžasného stavu, který se však rychle ztratí. Nepracuje se štěstím, ale s náhražkami. Souvisí to i se zmíněnými mužskými a ženskými principy, žena všechno drží sama a muž je slabý. Podle mě má muž jako otec dvě zásadní role: dát spermii, a když přijde čas, kopnout potomka do zadku a poslat ho do světa. Tátové selhávají, radši někde dělají gladiátora a necítí, že ten okamžik nastal.

Příčinou osobních krizí, případně psychických obtíží obecně, je tedy neschopnost dozrát?

Člověk uvízne a neposouvá se dál, přitom uvnitř cítí, že vývoj a přesah potřebuje. Když člověk prochází psychickou potíží, duše říká, že chce jít dál, učit se něco nového. Přirovnat to můžeme k vývoji motýla. Z vajíčka vznikne housenka, která leze a žere. Je to jeden z mála tvorů, který je stejně jako člověk schopný sežrat svoje životní prostředí. Pak ji to přestane bavit, zakuklí se, rozpadne, přeskupí a vyleze jako motýl. Sedí, usuší křídla a lítá. Už nehltá všechno kolem, nasává nektar, opyluje a roznáší život. Člověk se má naučit pracovat s hmotou a hojností, poznat vztahy založené na hmotě, a pak se má rozpadnout a objevit se jako nová bytost. Má dál přitahovat hmotu, ale vědět, že účelem není všechno sežrat, že je i jiné poslání.

Proč se nám do kukly nechce? Je to pohodlí nebo strach z neznámého?

Bojíme se krize. Okolí nás začne vytrhovat, často je největším nepřítelem rodina, která tahá housenku zpátky, nenechá ji zalézt a vstoupit do další životní fáze. Proto většina lidí nenajde svůj šťastný život. Učíme děti, že jakákoli bolest je špatná, neumožňujeme jim zvládat krize a nedovolujeme chyby. Epidemie psychických potíží je podle mého názoru volání duše po rozpadu. Duše nakonec zvítězí, člověk se rozpadne, ale když nedovolíme dobrý rozpad, přijde špatný rozpad, například nemoc.

V které fázi nejčastěji přicházejí vaši klienti?

Obvykle jsou připraveni se z krize dostat, skoro všichni jsou na jejím konci a je potřeba je provést tím, jak praská kukla. Musí to uzrát - jedna z nejhorších věcí je snažit se konec urychlit, křídla musí doschnout. Potřebují slyšet: všechno je v pohodě, to je v pořádku, že ses rozpadl, nepospíchej. A ve správný okamžik je třeba jim ukázat, jak roztáhnout křídla a letět.


JAN BÍM

Narodil se v roce 1964, je ženatý, má dvě dospělé děti. Vystudoval teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze, pracoval mj. jako programátor, horský průvodce či ředitel cestovní kanceláře. V současné době se věnuje především koučinku a spirituálnímu doprovázení, mimoto vede také kurzy meditace, pořádá semináře a přednášky pro firmy a veřejnost. Více se můžete dozvědět na stránkách www.janbim.cz


Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Michaela Kašparová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění