Lenka Vlasáková: Křehká? To nejsem!

S Lenkou Vlasákovou jsem se setkala u vchodu do Pražské botanické zahrady jednoho prosluněného pátečního odpoledne. Navenek působila křehce, mluvila tiše, ale překvapila mě svou přímostí, otevřeností a odvahou mluvit o své síle i slabosti.
Lenka Vlasáková: Křehká? To nejsem!
8.7.2016 17:00 |

Na dnešní focení jste přišla ve speciálních lehkých botách s tenkou podrážkou, které připomínají chůzi naboso. Prý v nich chodíte už několik měsíců. Proč?

Díky nim si neustále uvědomuji, co moje nohy dělají. Tak například doma při vaření jsem zjistila, že při tom mám jednu nohu neustále zaťatou. To jsem si nikdy předtím neuvědomila. Takže teď prsty u nohou neustále vědomě povoluji a snažím se cítit plochu pod sebou. Ráda chodím bosa, v létě tak chodím často, ale tohle je ještě trochu jiný zážitek. Úplně cítím, jak mě zklidňuje, navozuje rovnováhu. Když jsem po několika týdnech této chůze „nalehko“ musela na nějakou akci vyrazit v botách na podpatku, vydržela jsem v nich dvě hodiny a opravdu jsem trpěla. Potom jsem se šla co nejrychleji přezout. Kašlu na to, řekla jsem si, to nejde! Po této zkušenosti už prostě chůzi vnímám jinak.

Umíte svému tělu naslouchat?

Ano, okamžitě na těle cítím stres, hlavně na zádech. Ve chvíli, kdy mi ztuhne nějaká část těla, ihned vím, která to je a proč. Jestli je to ženská, nebo mužská polovina. Učím se to vnímat.

Co to znamená ženská nebo mužská polovina?

Já věřím, že levá strana je žena ve mně a pravá je ten muž. A častokrát po nějakém emočním stresu, ať už s mužem, se ženou nebo i se sebou samou, se mi napětí někde usadí. Ztuhne mi nějaký kousek na zádech. Opravdu to cítím.

Umíte s emočním napětím v těle pracovat?

Sama ne. Ale mám úžasnou fyzioterapeutku, se kterou se snažíme rozklíčovat, co se v těle děje, kde to začalo a jaké to má důvody. Často k ní jdu jen kvůli jakési očistě, třeba po obtížných natáčeních nebo náročných zájezdech, kdy vím, že jsem něco prožila, aby mi s tím pomohla. Chodí k ní i řada mých kolegů, abychom se se svým tělem dokázali srovnat. Protože tím, že vstupujeme do různých osudů a příběhů, své tělo – ať chceme nebo nechceme – přetěžujeme. A jsem ráda, že jsem našla někoho, kdo mi s tím pomůže, abych to napětí ze sebe sňala. Často se cítím vyčerpaná a vysátá.

Působíte jako introvertní osobnost. Jak se vám žije v silně extrovertním hereckém světě?

Bolavě. Byla jsem takový introvertní intelektuál. Probudit v sobě extroverta, v tom spočívá moje intenzivní práce na sobě. Ale zjistila jsem, že nějaký exhibicionismus v sobě mám. Zpočátku šlo hlavně o role, ve kterých jsem ukazovala hloubky duše, ale postupem času jsem zjistila, že dokážu hrát i v komediích. To, že se pak lidi smějí, mě samotnou vždycky překvapuje, myslela jsem, že budu hrát hlavně těžké ženské osudy. A také jsem je hrála, ale čím jsem starší, tím víc mě baví hrát v představeních, kde lidi pláčou smíchy. To u sebe považuju za velký krok!

Umíte si nastavovat hranice vůči ostatním lidem? Říct, když se vám něco nelíbí?

Jsem v podstatě pokorný a hodný člověk, který neustále vychází všem vstříc, ať už jde o mou rodinu, nebo někoho jiného. Ale zjišťuji, že už jsem na to moc stará a že musím začít chránit také sebe, dávat prostor i sobě a svým potřebám. Takže o ně bojuju. Bojuju o ně jak doma, tak ve svém pracovním prostředí.

A umíte se zlobit? Dát najevo zlost?

To tedy umím! Hodně dlouho všechno vydržím, asi až za hranici toho, co by mi mělo být příjemné. Ale naučila jsem se to pouštět. A zjistila jsem, že když to člověk pustí dřív, tak se potom tolik nezlobí.

Působíte velmi křehce, i vaše role jsou takové. Ale nejde to příliš dohromady s tím, že máte čtyři děti, natočila jste spoustu filmů… Takže, jste doopravdy křehká?

Ne. Moje fyzické vzezření v tomhle trochu mate. Myslím, že jsem silná, nebo spíš to o sobě vím.

A nelitujete toho někdy? Některé ženy umějí svou křehkost zapnout v případě potřeby a využívat ji.

Neumím ji používat, to je pravda. Ale mně to nevadí. Já potřebuju mít v sobě sílu, jinak bych tohle povolání ani čtyři děti mít nemohla.

Znamená to, že nerada ve svém životě hrajete hry? „Jsem křehká, zachraňte mě.“

To vůbec neumím! Možná by to byl zajímavý životní úkol. (směje se) Ale já se snažím zachránit vždycky sama. Od nikoho to neočekávám.

Ve vašem novém filmu Nikdy nejsme sami je drásavá scéna, ve které vaše hrdinka jde za téměř cizím mužem se slovy: „Já jsem vám přišla říct, že vás miluju.“ Dovedla byste se takhle přímočaře zachovat ve svém životě?

Určitě. Skutečně jsem se tak zachovala. Nebudu popisovat, v jaké situaci, ale s touto přímočarostí jsem opravdu jednala.

To je asi největší zranitelnost, jakou člověk může projevit…

…že nabídne sám sebe. Ano. Když jste si nějakou emocí jistá, pak už o nic nejde. Vystavujete se jenom tomu, že budete přijata nebo odmítnuta, jiná varianta není. Kdyby to člověk nezkusil, bude toho možná celý život litovat. Moje hrdinka ve filmu to udělá ve chvíli, kdy je v zoufalé situaci, život kolem ní je tak dlouho statický a neměnný, že ona se rozhodne vykročit z toho ven. A vydá se zrovna tímto směrem.

Lenka Vlasáková Lenka Vlasáková

Všichni si můžeme klepat na hlavu, že jde právě za romským pasákem, ale její statičnost trvala už spoustu let. V takové situaci je člověk schopen udělat jakýkoli krok, aby z toho vypadl. A její odhodlání rozhýbe i celé její okolí. Kdyby to neudělala, nestalo by se nic. Podobné životní kroky, odbočky, mohou někdy vést úplně šílenými směry, ale když situaci jednou rozpohybujete, navazují na ni další životní akce. Podobný krok do neznáma je hodně důležitý, když příliš dlouho setrváváte na mrtvém bodě a vlastně vnitřně umíráte.

Takže máte ve svém životě ráda nepředvídatelnost?

Mám!

Nejste plánovač?

Jsem plánovač, ale už jsem se po mnoha zkušenostech naučila, že vždycky všechno dopadne jinak, než očekáváme. Často si sama něco naplánuju nebo si to nechám naplánovat a přitom se může objevit tolik okolností, které to mohou změnit. Tak například dnešní den. Včera, když jsem si lehala a věděla už, jaký program mě dnes čeká, jsem sáhla na svého nejmladšího syna Johana a zdálo se mi, že má horečku. Zároveň mi říkal, že ho bolí vzadu za hlavou. Říkala jsem si, no výborně, to může být encefalitida, meningitida, všechny ty velké hrůzy. Anebo se jenom mohl uhodit na trampolíně. Anebo je jen přetažený. Byla to varianta číslo čtyři, ale také mohlo být všechno jinak. Všechno by se zkomplikovalo. A to mě už nepřekvapuje, to jsem se naučila přijímat.

To je asi jedna z věcí, které nás děti učí…

Orientaci v chaosu. Mě to pořád překvapuje. Často mám potřebu věcem porozumět, ale ve chvíli, kdy už se mi zdá, že jsem vše pochopila, mi seshora přijde upozornění: „Dobře, jsi šikovná, ale co kdyby to bylo takhle? Zkus si to vyzkoušet úplně jinak!“ A v ten moment si vždycky říkám: „Takže všechno znova? Mám se to učit jinak? Pohled na svět povede úplně jinudy?“ Zrovna teď mám pocit, že prožívám fázi jakéhosi zmatku. Událo se mnoho věcí a jistoty, o kterých jsem si myslela, že jsem se jich chytila v sobě i v řádu světa, najednou přestaly fungovat. Nechci být příliš konkrétní, ale znovu se nacházím v období hledání a objevování. Občas se ptám, jestli dosáhnu nějakého poznání a klidu, anebo to v tomto životě ještě nepřijde? Snad až příště?

Před pár lety jsem vás vídala v dnes již zaniklé herně Na houpacím koni, kde se objevovalo mnoho takzvaných alternativních matek. Považovala jste se za jednu z nich? Měla jste pocit, že vychováváte své děti jinak než většina?

Uvědomovala jsem si, že některé věci dělám jinak než ostatní, ale v žádném případě jsem se nepovažovala za alternativní matku. Tohle přízvisko jsem nějakým záhadným způsobem získala, dostala jsem tuto nálepku. Dnes už se tomu směju a nevyvracím to. Určitě to je tím, že mé děti chodí do waldorfských škol. Také jsem v nějakém rozhovoru řekla, že doma máme dřevěné hračky, a od té doby se mě všichni ptají, jestli opravdu máme jenom dřevěné hračky. Říkám na to, že máme hračky dřevěné i jiné a ty dřevěné se mi prostě líbí, to je celé.

Lenka Vlasáková Lenka Vlasáková

Ve čtyřiadvaceti letech, když jsem porodila první dítě, jsem se rozhodla, že budu dlouho kojit, že budu s dcerou dlouho doma a tak dále – tenkrát jsem mateřství brala hrozně vážně. To mě také přivedlo k přemýšlení o tom, jak chci děti vychovávat. Asi jsem se tenkrát trochu odklonila od mainstreamu, ale neřekla bych, že bych v tom období potkávala alternativní matky. Potkávala jsem zajímavé, velmi silné ženy, které mě navedly na nejrůznější směry přemýšlení, ať už jde o jídlo, školství, očkování… Zjistila jsem, že ty takzvané alternativní matky jsou prostě ženy, které přemýšlejí.

Vašemu nejmladšímu synovi je pět let, takže přichází období, kdy znovu začínáte mít trochu víc prostoru a času pro sebe. Znamená to pro vás něco?

Určitě. Najednou zjišťuji, že odvedu děti do školy, do školky a mám čtyři hodiny jen pro sebe. A s tím časem se učím nakládat. Takže si třeba někam sednu. A už to, že můžu sedět, mi přijde jako zázrak. (směje se) Nemusím vůbec nic dělat, můžu si jen přemýšlet nebo číst. Jsem vášnivý čtenář a to, že si můžu svobodně číst, ne v rychlosti a s vědomím, že jsem už měla dělat něco jiného, to je pro mě krásné. Navíc jsme si už dvakrát s Jeníkem (Lenčiným partnerem Janem Dolanským, pozn. red.) dovolili spolu na tři dny odjet, udělat si čas jen pro nás dva. Jsme spolu už patnáct let a dlouho na to nebyl žádný prostor, takže ta možnost nás úplně fascinuje. Všichni se mě ptají, zda mám problém nebo strach z toho, že děti postupně začínají odcházet z domova. A to tedy nemám. Naopak, má nejstarší dcera Sofie už dva roky bydlela jinde, a teď se vrátila zpátky. A já o ni znovu začala mít starost. Předtím jsem jí už dala důvěru, a teď jsem znovu začala mít potřebu ji hlídat a kontrolovat. Velké děti by doma už být neměly!

Máte nějakou vizi, kde byste se chtěla vidět za dvanáct čtrnáct let, až se z domova odstěhují všechny děti? Až budete mít spoustu času pro sebe?

(Dlouho mlčí a přemýšlí.) Co bych tak chtěla pro sebe? Vizi žádnou nemám. V poslední době se okolo mě objevili lidé, které můžu považovat za přátele, a přála bych si, abych těch opravdových přátel okolo sebe měla pořád tolik, jako mám teď. Jsou to strašně zajímaví, vnitřně bohatí lidé, které obdivuju pro jejich práci, kvůli tomu, jací jsou. Byla bych moc ráda, kdyby se mi podařilo pěstovat to přátelství, a když děti odejdou, mít s kým jít posedět, odjet na týden cvičit jógu. Ráda bych měla čas pro sebe, byla bych ráda, kdyby mě pořád bavila má práce a kdybych se dokázala odstřihnout od věcí, které mě prozatím zneklidňují a neumím s nimi pracovat – to jsou média. A nejradši bych se viděla někde v divadle, kde bych hrála s lidmi, které miluji, dělala věci, které mě těší.

Lenka Vlasáková Lenka Vlasáková

Také bych trávila čas na chalupě, zejména kdyby bylo takové počasí jako dnes. Nějak takhle by to tam vonělo. Já se totiž ráda hrabu v záhonech, pěstuju květiny… Kontakt s hlínou je pro mě důležitý. Kdybych se tam mohla spokojeně dloubat v záhonkách, to by mě bavilo.

Nedávno jsem někde četla, že lidé, kteří zahradničí, déle žijí, jsou zdravější a šťastnější…

Přišli jsme s Honzou na to, že je to pro nás velká terapie, po emočních zátěžích, kterými procházíme ve své práci. V momentě, kdy ryjete záhon, prožíváte opravdový fyzický kontakt se světem. A když vám tam potom něco vyroste a sníte to nebo to krásně voní, má to tu šťávu, zemitost, kterou člověk při práci často ztrácí…

Často se říká: „Mějte ráda své tělo.“ „Mějte se ráda taková, jaká jste.“ Ale málokdo to dokáže už od mládí. Máte na sobě něco, čím jste se dřív trápila a postupem času to dokázala přijmout jako svou přednost anebo součást?

Ne, nic takového jsem neřešila. Ne že bych se sama sobě tak strašně líbila, ale nikdy mi to nepřišlo důležité. V poslední době mi několik bývalých spolužáků řeklo: „Ty jsi byla tak nádherná! Tak krásná!“ A já na to: „Proč jste mi to neřekli před těmi dvaceti lety? To mě vůbec nenapadlo!“ Vždycky jsem si přišla jako taková normální, nenápadná bytost. Ani jsem se moc nepozorovala, nekritizovala, neměla jsem žádná traumata plynoucí ze vzhledu. Důležité mi přišly jiné věci. A díky tomu, že jsem poměrně brzo měla první dítě, jsem se spíš zajímala o to, jak mu dám najíst, než o to, jestli mám celulitidu. (směje se) Na to jsem nikdy neměla moc času. Cvičím spíš, abych měla energii a sílu, než proto, abych byla krásná.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Barbora Šťastná
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění