Marie Doležalová: Moje filmové hubnutí

Herečka Marie Doležalová, která nedávno získala cenu Magnesia Litera za svůj blog Kafe a cigárko, prozradila Mojí psychologii, jaké to je, hubnout a tloustnout na míru filmovým rolím.
Marie Doležalová: Moje filmové hubnutí
6.8.2015 17:00 |

Bylo mi osmnáct a přede mnou se vznášela vidina první filmové role. Ne žádná malá bezvýznamná rolička, kterou každý přehlídne. Jedna z hlavních rolí, role Išky, která hledá sama sebe, řeže se žiletkou a přiznává si svou orientaci. Můj herečkovský radar se rozblikal na plné obrátky: Tuhle roli musíš mít za každou cenu! Do jejích replik jsem se zamilovala na první přečtení.

Psala jsem si deník očima Išky. Prošla jsem pěti koly castingu a modlila se každý den, aby si mě Karin do té role vybrala. Vybrala mě. „Ale budeš muset zhubnout tak šest kilo. Neber si to osobně, ale Iška musí být křehká, neurotická a hrozně hubená. Půjdeš do toho?“ Nerozmýšlela jsem se ani milisekundu. Možná taky proto, že jsem nikdy předtím žádnou dietu nedržela. Vrhla jsem se do hubnutí optimisticky a jako lev. Budu Iška!

Měla jsem na to dva měsíce. Běhala jsem nejdřív dvakrát týdně, zanedlouho každý den. Nejdřív jsem jedla prostě jen zdravě, ale dieta mě do sebe magicky vtahovala, takže nakonec jsem šťastně zobala suchou zeleninu a celozrnné těstoviny a na tuky a cukry jsem se ani nepodívala. Šest nebo sedm kilo bylo dole, Karin mě pochválila. Byla jsem šťastná jako šprt, co dostane jedničku.

Přestala jsem společensky žít, protože když si hlídáte jídlo, jsou společenské kontakty tak nějak křečovitější, hádala jsem se s tehdejším přítelem, protože jsem byla hrozně přecitlivělá a nic jiného než jídlo mě nezajímalo, a taky mi byla zima a v noci jsem se budila hladem. Ale byla jsem šťastná a v euforii. Byla jsem hubená a byla jsem Iška. Potom se natáčení o rok odložilo.

Zůstala jsem šťastná a hubená, celý podzim, zimu, jaro… Ani jsem si toho nevšimla a do příštího léta se tělo dostalo na svůj přirozený normál. Takže na svých zdravých o šest kilo víc. Bylo mi dobře. Karin na mě koukla přísným kameramanským okem a řekla: „A budeme zase hubnout, je ti to jasný?“

ZAKÁZALA JSEM SI MÍT Z JÍDLA RADOST

Tentokrát jsem už tolik odhodlání neměla. Šla jsem zkusmo běhat, ale hrozně mě to vyčerpalo. Začala jsem zdravě jíst, ale nic se nedělo. Pochopila jsem, že tentokrát tělo spolupracovat nebude, a nasadila jsem těžší kalibr. Zakázala jsem si mít z jídla radost a jedla jsem jenom to, co je zdravé a nízkotučné. Vařenou zeleninu, pufované chlebíčky… Už si to ani nepamatuju, prostě jsem tak nějak nemastně neslaně přežívala. Byla jsem smutná a uzavřená a jedinou radost jsem měla z toho, že se obléknu do oblečení, ve kterém budu moct ukázat svou hubenost. Hrát neurotickou Išku nebyl ani takový problém. Iška byla nejistá, stydlivá a nespokojená se sebou. Já jsem byla po měsících asketismu stejná.

Během léta, kdy se natáčelo, jsem začala opět přibírat, protože filmový catering nevaří dietně, a když fungujete celý den, a natáčí se až do svítání, o jedné pohankové palačince to prostě nepřežijete. Začala jsem do sebe soukat filmařské housky jednu za druhou a o pár týdnů později jsem seděla v záběru a u kamery se sešlo konzilium složené z maskérky, režisérky a kameramana, které mě pozorovalo a usneslo se, že jsem přibrala a je to vidět. Oznámili mi to a já jsem nad sebou opět začala práskat bičem. Za tři týdny přišlo konzilium znovu a já už jsem nevěděla, jak mám dostat váhu dolů, tak jsem začala přežívat na redbulu a posledních pár dní jsem nejedla vůbec.

„Jsi šikulka, že jsi to vydržela a zhubla,“ řekla mi Karin vděčně. Mimózně jsem přikývla, protože už v tu chvíli jsem cítila, že to bylo za cenu naprosto zpřeházeného zažívání a totálního dietního vyschízování. Cítila jsem, že jsem obětovala daleko víc, než jsem měla. Že jsem to přehnala.

Všechna kila se mi vrátila i s bonusem ani ne během měsíce po poslední klapce. Odmítala jsem se jakkoli omezovat. Kamarádi mi začali říkat „macaťoučká“ a „boubelka“ – z legrace, ale mně to moc legrační nepřipadalo. Za tři čtvrtě roku mi začala moje nehubenost vadit. Taky proto, že jsem se začala vídat na kameře v Comebacku. Přestalo mě bavit mít kila navíc, chtěla jsem zpátky svoje normální tělo.

PO ZHUBNOUT PŘIŠLO ZTLOUSTNOUT

A tak jako každá žena, která si tělo zničila dietami, jsem začala zjišťovat, že to nejde. Jedla jsem málo, vymýšlela různé strategie, byla jsem veganka, jedla jsem ovoce, nejedla pšenici, nejedla cukry, nejedla přílohy… Když si vzpomenu na tu dobu, vždycky mi to připomene, že kdo nemá srovnaný vztah k jídlu, žije celý život tak nějak… na jedno téma. Když řešíte jídlo, jdou stranou vztahy, zážitky, cíle, sny, radost… Žila jsem jen od snídaně k obědu a od oběda k večeři.

A protože mi to všechno způsobila role, ve které jsem měla hubnout, do pořádku to dala zase jenom nová role: ve filmu Šejdrem. Režisér mě obsadil pod podmínkou, že ztloustnu. Vyděsila jsem se, ale strašně jsem chtěla hrát po boku Ivana Trojana, takže jsem mu to slíbila. A rázem jsem měla nový úkol: místo jíst co nejmíň – jíst co nejvíc.

Zdeněk Tyc, režisér, mi vynadal, když zjistil, že jsem skoro nepřibrala. Asi tak kilo. A to jsem se vážinzerce ně snažila jíst, poctivě jsem porušovala všechna pravidla. Tloustnutí z toho nebylo, ale mělo to velký účinek: jakmile jsem přestala s tělem bojovat a normálně jsem začala jíst… co myslíte? Byl to začátek nového směru, kdy jsem se uklidnila, našla radost v jídle a našla sílu začít se o sebe normálně starat… začala jsem chodit na tanec… hýbala jsem se s radostí…

A pomalu, postupně jsem došla zpátky tam, kde jsem před několika lety začala. K Marii, která si dá k snídani koblihu a nemá z ní výčitky. K Marii, která jí někdy zdravě a někdy nezdravě a může si dovolit v deset večer tučné jídlo. Jednou za čas.

Po celé té cestě mi totiž tohle přijde jako zázrak. Že mám svoje tělo ráda a že jsem zvítězila nad dietami. Protože vím, že řešit tělo není pro nás ženy vůbec nic povrchního. To, jaký máme vztah k jídlu, je totiž hrozně důležitý rys naší povahy. A dělá to z nás buď vystresované hysterky, nebo pohodové ženy, se kterými muži chtějí žít. Mimochodem, věděli jste, že velký tučný sladký zákusek, který si dáte s radostí a bez výčitek, se do denního příjmu kalorií nepočítá? Jsem si jistá, že vědci brzy přijdou na to, že potěšení z jídla spaluje kalorie samo o sobě…

Marie Doležalová


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Redakce
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Anonym | 6.8.2015 21:26

:-)

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění