Marta Jandová: Jsem stále v pohybu

Během vystoupení působí jako uragán. V soukromí se naopak obklopuje tichem. S chutí vzpomíná na maminčiny polévky. Přiznává, že miluje život v pohybu.
Marta Jandová: Jsem stále v pohybu
15.2.2012 8:00 |

Jaké vzpomínky z dětství se vám vybaví, když se začne mluvit o jídle?

Jako první se mi vybaví, jak jsme s našima jezdili každý víkend, prázdniny a o svátcích na chatu. Jakmile jsme dorazili na místo, rozeběhli jsme se s bráchou po celé vsi za kamarády. Ve chvíli, kdy měla máma hotový oběd nebo večeři, vzala obrovský kravský zvon, vyšla ven na pavlač a hlasitým zvoněním nás svolávala ke stolu.

Běžela jste k němu ráda?

Hodně ráda. Už jako malou mě jídlo bavilo. Určitě za to může i fakt, že maminka opravdu dobře vařila. Díky ní jsem se toho hodně naučila. Letos to bude jednadvacet let, co zemřela, a mně se po ní pořád stýská. Jsem ale přesvědčena, že je pořád se mnou.

Je nějaký recept, který jste od ní odkoukala?

Vždycky dělala senzační polévky. Třeba její bramboračka je nezapomenutelná. Tu jsem od ní odkoukala už jako prcek. Naposledy jsem ji vařila o Vánocích. Bylo jí tolik, že jsem ji s sebou vzala k tátovi, kam jsem jela na Boží hod. On ji ochutnal a řekl, že je přesně jako od mojí maminky. To mě hodně potěšilo. Nečekejte ale žádná velká tajemství šéfkuchaře. Snad jen to, že do ní dávám noky, sušené hříbky, které mám od tety, a opravdu hodně zeleniny.

Jaké byly vaše první pokusy s vařením?

Ty začaly na škole v rámci povinných hodin a pokračovaly doma s pomocí maminky. U nás jsme byli zvyklí na teplé snídaně, takže jsem jako první uměla připravit vajíčka a palačinky. Musím se ale přiznat, že dneska podle receptů moc nevařím. Ráda improvizuji, hlavně když jsem sama doma. Hledám po bytě vhodné ingredience a doslova čaruji. Naposledy jsem si takhle vykouzlila typickou českou čínu. Bez větší sebechvály říkám, že se mi vážně povedla. Sice jsem na začátku chtěla připravit dietní jídlo, což tak nakonec nedopadlo, ale stálo to za to. V poslední době se opět vracím k vaření.

Myslíte si, že jídlo dokáže lidi stmelit?

Nedávno jsem viděla krásný film Antonia, který sleduje život několika generací. Jedna scéna tam pro mě byla klíčová: početná rodina a spousta jejích přátel sedí na statku u obrovské tabule. Do toho svítí sluníčko, všude leží čerstvé bochníky chleba a z celé atmosféry je cítit neskutečná radost. Hostit své blízké – to je to, co mě baví. Nejradši bych pozvala a nakrmila kohokoli, kdo se objeví poblíž. To jsem asi zdědila po mamince. Máma pro přátele vždy s chutí připravila snad pět kilo malinkatých řízečků, spoustu salátů a jednohubek.

Řadu let jste strávila v Německu. Zamilovala jste si tam nějaké jídlo?

To, že se mi po jednom stýská, jsem zjistila až po delší době, když jsem v české restauraci poprvé v životě vyzkoušela slovenské halušky. Došlo mi, že to jsou vlastně německé schupfnudeln, což jsou noky se zelím a špekem. Takže jakmile plánuji návštěvu své bývalé tchyně, která se stala mojí druhou mámou, vždycky si u ní „objednám“ schupfnudeln.

Bylo naopak něco, co vám z německých tradic nesedlo?

Jedna věc se mi nelíbila, a to že v některých regionech se jedí na Vánoce bílé klobásy. Klobása je pro mě něco jako vuřt, který si dám, když se potřebuji rychle zaplácnout. Rozhodně nepatří na sváteční stůl. Proto jsem v Německu tvrdohlavě prosazovala kapra a připravovala báječný bramborový salát podle receptu, který mám od táty.

Dá se mluvit o zdravém životním stylu, když jedete na turné?

Hodně záleží na tom, jaký status máte. Na prvních koncertech s naší kapelou Die Happy jsme hráli maximálně za pizzu nebo špagety. Ve dvaceti jsem ale taková jídla dokázala bez problémů vyskákat během jednoho koncertu. Teď po třicítce mi to dělá mnohem větší problémy. Už je ale i jiná situace. Když jsme teď měli vánoční turné po německých městech, zažili jsme úžasný catering. Třeba v Kolíně nad Rýnem nám připravili skvělé kuřátko s fenyklem a paprikou. Nechyběly ani krevety, rýže, těstoviny a čerstvá zelenina. Tu miluji. Na turné po České republice je to s jídlem trošku těžší. Většinou na nás čeká guláš, čabajka, klobásy, housky a rohlíky, což vám moc síly nedodá. Ale já mám i taková jídla ráda.

Kde berete energii, abyste během koncertů vydržela řádění na pódiu?

Nevím. Mě to prostě baví. Občas se ale trochu zlobím na svoje fanoušky, kteří nedokážou pochopit, proč po koncertu pokaždé nevyjdu ven, abych se s nimi vyfotila a podepsala se. Není to z toho důvodu, že bych snad nechtěla. Já na to prostě nemám sílu. Během celého koncertu skáču a do toho zpívám. Když skončíme, potřebuji minimálně půlhodinu, abych se „dopotila“. Moje tělo je totiž pořád v pohybu a nedokáže se zastavit. A tak sedím v zákulisí, mám mokré vlasy, rozmazané šminky a vzpamatovávám se. Kluci se bez problémů umyjí, převléknou, navoní a jdou mezi lidi. Já nemám šanci. Jakmile bych se osprchovala, okamžitě bych se znovu zpotila. Když se tělo konečně uklidní, cítím velkou únavu a nejradši bych šla okamžitě spát.

Vyčerpává vás to víc než před lety?

Samotné koncerty ani ne. Spíš mi víc vadí život na cestách. Už se mi stýská po mé posteli. V tahu vydržím nanejvýš čtrnáct dní. Když je to delší, trošku skřípu zuby. Často si mě zvou do vysílání německé televize. Jakmile přenos skončí, snažím se vrátit co nejdřív zpátky.

Jak o sebe nejradši pečujete?

Často si dopřávám masáže, během kterých dokážu naprosto vypnout. Nemám ale moc ráda hlazení, proto chodím na tradiční thajské procedury, kde mi dávají opravdu zabrat. Snažím se občas zajít i do fitcentra, abych ulevila bolavým zádům. Nejvíc klidu mi ale dodávají moji pejsci – voříšek Kašpar a fenka russel teriéra Katze. Vyrazím s nimi na procházku do parku, kde se mi nejlépe přemýšlí. Když se vrátíme domů, všichni tři si lehneme na gauč v obývacím pokoji a já zapnu televizi. Ani nevím, co běží za pořad (na rozdíl od Katze), prostě jen tak relaxuji.

Je pravda, že jste před pár lety odjela do Indie cvičit jógu?

Mám ráda duchovno a jóga mi vždycky přinášela klid, což je úplně opačná stránka toho, co mě obklopuje v životě. Říkala jsem si, kde jinde jógu ještě víc pochopit než právě v Indii. Odjely jsme s kamarádkou na podzim 2008 a strávily v zemi celkem tři týdny. Poslední týden jsme cvičily jógu v oblasti Severní Goy. Tahle cesta mě na určitou dobu dost zásadně ovlivnila. V polovině našeho pobytu totiž otřásl Bombají teroristický atentát, během kterého zemřelo víc než sto lidí. Jeden z útoků byl namířen na luxusní hotel Tádž Mahal, kde jsme pár dní předtím bydlely. Když jsme viděly snímky hořícího hotelu a mrtvá těla, nechápaly jsme to. Navíc jsme se dozvěděly, že manažer hotelu, se kterým jsme jednou obědvaly, přišel během útoku o manželku i děti, které ho ten den přišly navštívit. Byly jsme tím zážitkem hodně otřesené. Prostřednictvím jógy a meditace jsme se pak snažily pochopit fungování světa. Když jsem seděla při západu slunce na pláži a koncentrovala svoje myšlenky, měla jsem pocit, že mám díru v hlavě a jde do mě jakási síla z vesmíru.

Jak na Východě vypadá místo, kam jezdí Evropané za jógou?

My jsme bydlely v Mandrem Beach, kde před lety skoupil pozemky jeden Angličan, který se dříve živil jako makléř. Ze dne na den zahodil svoji kariéru a rozhodl se vybudovat hotelový komplex, který bude sloužit józe. Na první pohled vypadá ubytování v malých domcích na kůlech jako luxusní apartmá, žijete tam ale trochu asketicky. Na pokoji jsme neměly televizi ani internet. Místo toaletního papíru byla k dispozici jen hadice na umývání a v záchodě žily žáby. Jinak ale bylo všechno čisté. V komplexu je řada pavilonů, kde se vyučuje jóga, kterou jsme týden cvičily každé ráno a večer hodinu a půl.

Podařilo se vám za tak krátkou dobu zhubnout?

Povedlo se mi to, ačkoli jsem hlady rozhodně netrpěla. K jídlu jsme měli spoustu zeleninových salátů, rýže, ovoce a k pití hlavně vodu a čaj. Nezhubla jsem však váhově, ale spíš opticky. Tělo se mi vyrýsovalo a celkově zpevnilo. Pobyt v Mandrem Beach měl účinek snad na každého. Byli tam lidé, kteří jógu nikdy předtím necvičili. Jeden z nich dal po příjezdu při předklonu dlaně maximálně na kolena. Když odjížděl, dostal se skoro až k chodidlům. V tom je kouzlo jógy – postupujete ve své cestě milimetr po milimetru.

Měla jste na to trpělivost?

Je to zvláštní, ale ano. Jsem znamením Beran a v životě potřebuji mít všechno hned. V Indii mi ale soustředění nevadilo. Určitě za to vděčím i lektorce, kterou jsme měli. Byla úžasná. S námi tam cvičila i dvě roční miminka, která díky její energii dokázala celou lekci dávat pozor. Zdá se to až neuvěřitelné, ale jedno z nich se třeba vydrželo dívat celou hodinu a půl na své nožičky. Byla tam neskutečná pohoda.

Dokážete si představit, že byste se tam vrátila?

Určitě, ale asi bych si netroufla cestovat sama. Umím si však představit, že bych si kvůli tomu dala na tři měsíce pauzu od práce. Práce mě dělá šťastnou, ale nejsem na ní závislá. Zároveň však vím, že bez povinností bych se asi unudila k smrti. Mám navíc takovou povahu, že kdybych delší dobu neměla důvod vstávat a někam jít, tíhla bych k tomu, že zpustnu a nevylezu z bytu. Jakmile mě ale něco nakopne, srším energií a nedám se zastavit.

Co je pro vás tím správným motorem?

Okamžitě začnu fungovat, když něco musím. Třeba vstávat kvůli psům, abych je vyvenčila. Skvěle na mě funguje i světlo. V zimních měsících to vypadá tak, že jsem aktivní do chvíle, než přijde tma. V tu chvíli zhasnu i já. Jakmile ale zavolá přítel, že se staví, hned zase ožiji. Těším se na něj a jdu mu připravit něco k jídlu.

Autor článku: Redakce
Zdroj: Dieta

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění