Návod na přežití v Paříži

Paříž dokáže být krásná, okouzlující a svůdná jako mladá milenka, snadno se ale promění v uhudranou a nepříjemnou starou babu. Jakou tvář vám nastaví, záleží tak trochu i na vás. Francouzi mají jiné kulturní a společenské kódy - poznejte je a využijte ve svůj prospěch.
Návod na přežití v Paříži
24.9.2015 17:00 |

„Takže jedeš za žabožroutama,“ smála se kamarádka, když jsem jí pyšně oznamovala, že jsem získala stipendium do Paříže. Bylo mi dvacet dva a moje romantické představy o galantních a vzdělaných Francouzích, kteří se sklenkou vína zamyšleně filozofují nad Camusem, o elegantních pařížských apartmánech a přátelské společnosti čekající s otevřenou náručí na mladou intelektuálku ze střední Evropy, měly brzy vzít za své.

O třináct let později a po sedmi letech strávených v hlavním městě Francie můžu říct jediné: Paříž stále zbožňuju a konečně snad rozumím i jejím obyvatelům. Záleží jen na vás, zda vás město nad Seinou místo pověstně nepříjemných číšníků, přebujelé byrokracie a xenofobní společnosti uchvátí ochotnými a přátelskými lidmi, skvělou gastronomií, kulturou a uměním na každém kroku. Návod na přežití v Paříži.

LEKCE PRVNÍ: VŠEZNÁLEK

„Ta válka, to muselo být tak těžké. Pochopím, pokud o tom nechceš mluvit!“ Zírám na hnědovlasého mladíka, který na mě soucitně kouká. Už dobrou půlhodinku se ho snažím přesvědčit, že když probíhalo rozdělení Československa, krev tekla jedině na nějaké vesnické zabijačce. Po další půlhodině svůj boj vzdávám - rezignuji a připouštím, že u nás byla válka, že mám vážné poválečné trauma, a proto o tom nechci mluvit. Šarmantní Francouz, kterého jsem potkala v univerzitní knihovně, spokojeně odchází. Psal se rok 2002 a já dostala svou první lekci na téma: Francouz má vždycky pravdu. Postupem času jsem pochopila, že nemá cenu se rozčilovat, vysvětlovat, vytahovat učebnice dějepisu nebo mapy. Raději se pousmát nebo použít taktiku „Ano, ale…“ (viz lekce druhá).

LEKCE DRUHÁ: OUI, MAIS…

„Nemůžu s vámi souhlasit.“ Doteď vidím brunátný obličej své profesorky, když jsem onu větu vyslovila. Ani mě nenechala domluvit, poté co podotkla, že s nevychovanci se bavit nebude. Nechápala jsem, ale řekla jsem si, že se na Sorbonně s profesory zřejmě nesluší polemizovat. Ovšem situace, kdy jsem s někým nesouhlasila a upřímně vyslovila svůj názor, mě dostávaly do nekonformních situací plných kyselých obličejů, šokovaně povytaženého obočí a podivně rychlých odchodů uprostřed konverzace. „Nemůžeš lidem říkat pravdu takhle přímo, bez obalu,“ řekla mi francouzská kamarádka Corine. Francouz je od základní školy trénován v tom, jak vystavět argumentační taktiku, která je postavena na prosté tezi: svého soupeře uchláchol a pak vytáhni zbraně. V praxi to znamená, že po vyslechnutí argumentů protistrany musíte začít větu: „Ano, ale…“ A teprve potom kulantně řeknete svůj - většinou zcela opačný - názor.

V létě je u Seiny příjemně. Pařížané tu rádi organizují pikniky, hrají na kytaru či pořádají improvizované taneční dýchánky. V létě je u Seiny příjemně. Pařížané tu rádi organizují pikniky, hrají na kytaru či pořádají improvizované taneční dýchánky.

LEKCE TŘETÍ: FRANCIE JE STŘEDEM VESMÍRU

„Česká republika? To je někde u Kosova?“ Menší nedostatky v zeměpisu i geopolitice má každý Francouz, což nám ostatně dennodenně dokazuje i prezident Francois Hollande. Jeho zkomoleniny názvů států, včetně těch evropských, jsou pověstné a tvoří nedílnou součást všech francouzských satirických pořadů o politice. Kdo by jim ale vlastně mohl vyčítat, že si myslí, že je u nás zima jako na Sibiři, když se ve škole jako příslušníci velkého národa učí pouze a jenom zeměpis, historii i literaturu Francie?

LEKCE ČTVRTÁ: OSTRÉ LOKTY

Cesta metrem bývá pro našince matoucí: slyší samé „pardon!“ a „excusez-moi!“ a vidí usmívající se tváře. Přesto, když konečně vystoupí, bude mít žebra pohmožděná od dloubanců do žeber od té sympatické černovlásky, malíček na pravé noze oteklý, jak mu na něj dupl ten usměvavý pán v obleku, a díru v tričku -to když se zachytil o zip na tašce mladé maminky, která usoudila, že vyvlékat zachycené očko je zbytečná námaha, a taškou prostě jen škubla. Samozřejmě to doprovázela hlasitým „pardon“. Prostě propracovaná technika, jak vás s úsměvem převálcovat, a ještě vypadat za slušně vychovaného člověka.

Při výběru restaurace se vyhněte turisticky exponovaným místům: pokud nemáte finance na restaurace s michelinskými hvězdami, nevadí, v příjemných hospůdkách mimo hlavní třídu se najíte stejně skvěle. Při výběru restaurace se vyhněte turisticky exponovaným místům: pokud nemáte finance na restaurace s michelinskými hvězdami, nevadí, v příjemných hospůdkách mimo hlavní třídu se najíte stejně skvěle.

LEKCE PÁTÁ: NENUCENÁ SVŮDNOST

„Slečno, vy jste tak krásná.“ Když jsem tuhle větu slyšela v Paříži poprvé - jen tak na ulici od úplně cizího člověka -, trochu mě to překvapilo. Žena si ale na obdiv velmi rychle zvykne. Nedivíte se, že vám kolegové v práci pochválí nové šaty či účes. Úsměvy na ulici i nenuceně navázané hovory se stanou součástí vaší pařížské každodennosti, stejně jako galantní muži ochotní vláčet vaše těžké zavazadlo do schodů. Občas mě ale otevřené flirtování zejména v práci zaráželo a s obdivem jsem sledovala své francouzské kolegyně: narážky našich kolegů, i když podle mě leckdy překročily míru únosnou pro pracoviště, odrážely s elegantní nonšalancí a svůdným úsměvem.

Francouzi mi někdy hrozně lezou na nervy, ovšem lehkost a nenucenost, s jakou si dokážou života užívat, mě fascinuje a inspiruje, stejně jako jejich aktivní zapojování do veřejného života. Zbožňuji jejich ležérní styl oblékání. Miluji fakt, že tu jsou galerie plné lidí, kteří vášnivě diskutují nad uměleckými díly, fascinuje mě, jak velkou podporu má umění a kultura. Vědí totiž, že podpora umění a vzdělanosti je základem pro pokrok. To bychom se od nich mohli naučit. A taky to, že ponožky do sandálů nepatří.

Při výběru restaurace se vyhněte turisticky exponovaným místům: pokud nemáte finance na restaurace s michelinskými hvězdami, nevadí, v příjemných hospůdkách mimo hlavní třídu se najíte stejně skvěle. Při výběru restaurace se vyhněte turisticky exponovaným místům: pokud nemáte finance na restaurace s michelinskými hvězdami, nevadí, v příjemných hospůdkách mimo hlavní třídu se najíte stejně skvěle.


Metrem, vlakem i na kole

Pařížská hromadná doprava je tak hustá, že na metro či autobus narazíte v centru skoro na každém rohu. Čtrnáct linek metra, pět příměstských vlaků RER, tři tramvaje a desítky autobusů zajišťují bezchybný servis, jen tu a tam narušený stávkou, která ovšem může trvat i měsíc. Turistické jízdné, tzv. Paris Visite, stojí na pět dní 35,7 €; pokud víte, že budete opravdu hodně jezdit, raději využijte Pass Navigo.

Pro návštěvníky bez trvalého bydliště v Paříži stojí 5 €, nicméně týdenní jízdenka vás vyjde pouze na 21,25 € a Navigo vám zůstane i na další návštěvu Paříže. Pro příležitostné cesty využijte Carnet de ticket s deseti lístky za 14,10 €, kombinovat ho můžete s jednodenním (1 €) či týdenním (8 €) předplatným na Velib, což je samoobslužný systém půjčování kol. Více informací na: www.ratp.fr a www.velib.paris.


Umění na ulici

Veřejný prostor je v hlavním městě Francie svobodný, čile produkující stále nové performance (hudební, divadelní, taneční, výtvarné). „Místní radnice nechává umělcům svobodu. Pouliční umění je totiž nedílnou součástí šarmu Paříže i práva se svobodně vyjadřovat, což je pro Francouze nesmírně důležité,“ říká Laetitia Lauwick, blogerka věnující se street artu. Paříž je jedna velká galerie: pozorní řidiči i chodci si všimnou zákazu vjezdu s černým andělem nebo zákazu odbočení s Eiffelovou věží. Dopravní značení kolem Chatelet tu vyzdobil umělec Clet, který se dlouhodobě věnuje intervenci do veřejného prostoru.

Ve stejné čtvrti je i jedna z největších fresek současného street artu Pssšššt, kterou vytvořil nedaleko Centre Pompidou Jef Aérosol. Jeho menší práce naleznete i ve čtvrti Butte aux Cailles, což je takový nový Montmartre. Nízké domky, zastrčené dvorky s květinami a na zdejších fasádách všichni, kteří v současném street artu něco znamenají. Ráda mám Miss. Tic, která od poloviny 80. let pokrývá pařížské zdi mírně feministickými výjevy, o třináct let mladší Invader zase okupuje zdejší prostor subtilními mozaikami „space invaders“.

Nejaktivněji street art ale podporuje radnice 13. pařížského obvodu, která má na svých stránkách dokonce interaktivní mapu včetně fotografií pouličního umění (www.mairie13. paris.fr). Ošklivé paneláky a obyčejné zdi se tu pyšní díly od Jana & Js (rue Jeanne d’Arc) či C215 (boulevard Vincent Auriol) a mnohých dalších.


Kulinární tipy

Nejlepší kafe dostanete bezpochyby v sedmém pařížském obvodu. V klidné ulici rue de Babylone, stranou hlučných bulvárů leží Café Coutume. Asketický design malé kavárny inspirovaný trendy podniky stejného ražení v New Yorku či Berlíně nabízí kávu prvotřídní kvality a zkušené baristy, kteří se nebojí experimentovat. V létě si tu ráda dávám kávové koktejly - ten s domácím sirupem z máty v parnu skvěle osvěží. V centru Paříže je mým nejoblíbenějším podnikem vinárna Moličre, schovaná v pasáži stejného jména jen pár kroků od Centre Pompidou, kde aktuálně probíhá velká retrospektivní výstava génia moderní architektury Le Corbusiera. Moličre je podnik, kam chodí místní, na turistu tu narazíte jen výjimečně. Panuje tu domácky uvolněná atmosféra, mají tu dobrá vína od malých vinařů za neuvěřitelně nízkou cenu 3,5 € za skleničku (pozor, ve Francii se nalévá 1,4 dl, nikoli naše dvě deci).

V létě si ráda dávám malinové Daiquiri, to nejlepší mají v Mama Shelter, což je bar, restaurace a hotel, jehož design navrhovala ikona francouzského designu Philippe Starck. Mama Shelter má v nabídce skvělá vína, často v biokvalitě (za láhev zaplatíte od 24 do 148 €). Ve všech zmíněných podnicích i skvěle vaří, když chci ale někoho vzít na příjemný oběd, pak jdeme do Café Divan nedaleko Bastily. Vaří moderní francouzskou kuchyni z čerstvých surovin podle sezony. Za zkoušku stojí zdejší jehněčí s lilkem a rýží (18,5 €) nebo steak s domácími hranolky s bearneskou omáčkou za 22,9 €.

Hodně ráda mám asijskou kuchyni, nejlepší Pho bo za 8 € vaří jednoznačně v Latinské čtvrti ve Foyer Vietnam nedaleko rue Mouffetard, kde je největší koncentrace barů, které v podvečerních hodinách lákají studenty z okolních univerzit na happy hours. V Paříži se dá rozhodně dobře najíst i napít, dejte na doporučení místních a vyhněte se restauracím na turisticky vyexponovaných místech, kde vám většinou nabídnou předražené polotovary nevalné kvality. Občas jen stačí sejít z rušného bulváru do malé uličky a možná sami objevíte skvělou restauraci, která sice nefiguruje v žádném průvodci a vaří tu jen pět jídel denně, zato ale skvělých. Bon appétit!

Kávu dělají v Paříži dobrou skoro v každé kavárně, tu nejlepší ale najdete jedině v Café Coutume nedaleko nejstaršího pařížského obchodního domu Le Bon Marché. Kávu dělají v Paříži dobrou skoro v každé kavárně, tu nejlepší ale najdete jedině v Café Coutume nedaleko nejstaršího pařížského obchodního domu Le Bon Marché.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Tereza Moravcová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění