Nevěřte pověrám!

Podívejte, já se vám fakt nemůžu posmívat kvůli tomu, že jste pověrčivá. Sama totiž nedokážu neodeslat e-mailový čínský dopis štěstí dvanácti přátelům, protože mě děsí představa, že se za 24 hodin stane něco příšerného. Když houká sanitka, udělám tři kroky zpátky, pokaždé, prosím pěkně, a to si už ani nevzpomínám, kde jsem k téhle pověře přišla a co mi hrozí. A nikdy, fakt nikdy, bych si při slavnostním přípitku necinkla skleničkou přes něčí ruku, protože křížem na zdraví je jasná smrt. Jak ale pověry dodržovat, jak se jim současně smát, a hlavně jak se záhy nestat osobou léčenou s obsedantně-kompulzivní poruchou?
Nevěřte pověrám!
24.5.2016 17:00 |

Pojďme to odlehčit hned zkraje: vybavujete si scény z filmu Lepší už to nebude, kde Jack Nicholson nejdřív nedokáže šlapat na „špatné“ dlaždice, pak v restauraci sedává zásadně u jednoho stolu a nosí si svůj vlastní příbor?

Tohle je ještě ta lepší verse příběhu - je jen legrační, jakkoli by se mnou psychiatři, jejichž ordinace plní právě lidé s chorobnými obsesemi, asi moc nesouhlasili. Studie italských psychiatrů totiž prokázala, že lidé, kteří jsou pověrčiví a s pomocí rituálů si domněle zajišťují štěstí, mají mnohem větší „šanci“, že se v budoucnu budou léčit s chronickými úzkostmi a depresemi.

Mnohem závažnější než žertovat s Jackem Nicholsonem je nepodlehnout v přetechnizované době malým rituálům, které ač jednotlivě neškodné, vám při patřičném řetězení mohou zabrat i celý den. A ve výsledku vás budou stresovat do té míry, že pokud jeden vynecháte, nepodaří se vám hrůzou ani usnout.

Jenže tyhle malé rituály potřebujeme. Je v nich jakési malé spolehnutí na to, že ne vše je nutně v našich rukou. Vzdáváme se tak části odpovědnosti za své bytí. Nemyslím si, že můj byt nevyhoří jen proto, že při zamykání otočím klíčem dvakrát tam a jednou zpátky… ale stejně raději nechávám zamčeno na jeden západ.

POVĚRA PRO KAŽDÝ DEN

Výkladový slovník praví, že pověra je víra v neexistující jevy nebo bytosti, které v rozporu s racionálním myšlením přisuzuje věcem a dějům nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost. Takhle napsané to vypadá tak, že rozumná žena roku 2014 nepodlehne.

A teď se přiznejte sama sobě, kolik takových malých rituálů sama denně děláte? Odcházíte z domu, děláte křížek nad klikou? Nikdy byste se nevrátila zkontrolovat vypnutý sporák, protože kdo se vrací, všechno ztrácí? Když něco nechcete zakřiknout, zaklepete to na dřevo? O Velikonocích se pro jistotu necháte seřezat absurdně svázaným prutem z vrbového proutí, v květnu se líbáte pod rozkvetlou třešní a o Vánocích byste nedala ani ránu bez jmelí?

Některé rituály se sluší dodržovat. Třeba líbání pod rozkvetlou třešní je prima pověra bez ohledu na to, že bez líbání ještě nikdy nikdo do roka neuschnul.

NUMEROLOGICKÁ OBSESE

Za všechna čísla, co jich jen svět má, to snad nejhůře odnesla nebohá třináctka. V pátek třináctého není moudré možná ani dýchat, natož dělat cokoli závažnějšího. Některé hotely dokonce nemají třináctá patra, jen dvanáctá a pak rovnou čtrnáctá, a to navzdory tomu, že slovy čtrnácté je stejně pořád ve skutečnosti třinácté.

Vdávat se třináctého je jen předstupněm k budoucí žádosti o rozvod a dokonce je definovaná i fobie z pátku třináctého, jmenuje se friggatriskaidekafobie, přičemž mnohem větší fobii než skutečný původce může v citlivějších osobách vyvolávat hrůzu ono slovo samo. Přitom když se na třináctku podíváme z čistě numerologického hlediska, jedná se o čtyřku - a čtyřka je naopak číslem kvality, stability, jistoty.

A podobně jako třináctka přišla ke svému údělu stejně nevinně i sedmička, ta zase má být číslem, které vám zajistí úplné, možná až doživotní štěstí. Kéž by vše v životě bylo tak jednoduché, že by se to dalo vypočítat! Číslům dáváme v emočním vyjádření víc prostoru, než bude zdrávo: vždyť být pomyslnou jedničkou je jednoznačně lepší než být doživotní dvojkou.

SEN JAKO PROROCTVÍ

Ráda bych našla jedinou domácnost, ve které není aspoň jeden snář - ano, myslím i ten, který se schovává v alibistické „knihovně na chalupě“, kam se nejčastěji vozí knihy, které mají spíš zdobit. I výklad snů se totiž dá vyložit jako specifický druh pověry. Našinec ani nemusí být členem Spolku Sysifos, aby na výklad snů příliš nedal. Brodit se ve snu kalnou řekou ještě neznamená, že onemocníte, a pokud ano, přihodí se to spíš ze stresu z obavy samé. Sen o výkalech taky asi ještě nikomu nepřinesl zázračné zbohatnutí, jak tvrdí snáře, a utíkat ve spánku před hady je spíš znakem fobie z tohoto zvířete než toho, že vás čekají problémy.

Uznávám ale, že výklad snů je mnohem víc sexy disciplína s patřičným nádechem duchovního přesahu, než si jednoduše přiznat, že všechny ty surrealistické ptákoviny se nám zdají jen proto, že pro mozek je snění zkrátka druhem, byť velmi originálního, ale pořád jen psychického relaxu.

Dovolím si na tomto místě citovat doktora Jeronýma Klimeše. „Většina našeho poznání spočívá v propojování jevů, u kterých nevíme, jak příčinně souvisí,“ vysvětluje renomovaný psycholog. Jako důkaz, že pověry někdy skutečně mohou zachraňovat životy, připomíná středověk, který by pro pověrčivost mohl být prakticky synonymem. „Tehdy totiž při morových epidemiích zvonili na zvony, aniž tušili, že zvony mimo jiné vydávají ultrazvuk, který plaší krysy - dokonalého přenašeče moru. Zvuk zvonu tedy vyháněl krysy z měst a tak redukoval šíření nákazy.“ Nemají tedy ty sny o kalné vodě náhodou ještě jiný vzkaz?

SVATEBNÍ POVĚRY, FENOMÉN NAD JINÉ

Praxe praví, že připravit takovou normální svatbu trvá průměrně půl roku. Z pohledu skeptika, byť pověrčivého skeptika, je valná většina času příprav věnována stejně jen tomu, aby nevěsta dostatečně vyhověla všem nepsaným pravidlům, která mají malinko nadpřirozeně zajistit šťastné stáří s tím samým člověkem, kterého si berou. Každá nevěsta by totiž měla dodržet minimálně tyhle čtyři věci: mít něco nového jako symbol nového začátku, něco starého jako vyjádření úcty k zachování rodinné tradice, něco půjčeného na znamení toho, že bude ochotna přijímat rady jiných, a něco modrého jako symbol věrnosti a dlouhověkosti.

Taky by na sobě neměla mít perly, protože to jsou vlastně jen převtělené slzy, a aby z toho nevyšel hladce ani ženich, tak nesmí mít motýlka, aby nevěstě neutekl. (Feministka ve mně se táže, proč se vlastně vůbec nepočítá s tím, že by naopak ženichovi mohla utéci nevěsta?!) Symbol nového začátku je přece svatba sama, rodinné tradice nemusejí s obřadem jako takovým souviset vůbec, půjčené věci mají nádech spíš momentální nouze než schopnosti naslouchat, a byla-li by modrá znamením dlouhověkosti, nebudou nemocnice vymalovány na bílo.

A stran toho ženicha… bude-li chtít milý gentleman zdrhnout ve čtyřiceti s chůvou vašich dětí, udělá to bez ohledu na to, co škrtícího měl v den svatby uvázaného kolem límečku. Snad jen ten modrý podvazek by stál za zamyšlení… minimálně proto, že tyhle neviděné ozdůbky vám můžou zajistit pocit, že jste tak trochu tajně sexy. A být ještě trochu větší cynik, klidně bych řekla něco jako „zlatý talíře“. Pokud je totiž rozbijete hned po obřadu, bude vás navždy provázet štěstí. Střepy společně smetané na lopatku ho totiž umí zařídit. Kdo by to byl řekl, viďte.

A CO NA TO TETA KATEŘINA?

Specifickou formou pověr jsou lidová moudra, která volně a nejčastěji za chůze poskytovala lidstvu legendární teta Kateřina z Jirotkova Saturnina. Bože, jak já autora chápu!

Tyhle paní, které mají na každou situaci vhodný příměr nacházený v přísloví, jsou první týden úsměvné, druhý týden způsobují trnutí zubů, třetí týden stupňují nenávist, a čtvrtý týden přepnou příjemce mouder do protimódu: prostě vyhledáváte situace, kdy byste takovou Kateřinu vyprovokovali, a klením nad jejím komentem uvolňujete nahromaděnou (negativní) energii.

Když pomineme Jirotkovu bláznivou tetičku, která byla spíš přeexponovaným symbolem než reálnou postavou, najdete ve svém okolí minimálně jednu osobu, která má podobný syndrom - tedy syndrom sdělování nevyžádaných mouder.

Znovu v tomto bodě připomínám, že i sama občas trousím, kudy chodím, ale nedopusťte, abyste se někdy přistihla v situaci, kdy třeba generálnímu řediteli firmy, s nímž se právě snažíte dohodnout opravdu výhodný kontrakt, s upřeným pohledem prozrazujete něco jako „každému, co jeho jest“. Pokud podléháte citacím mouder jiných, nechte si to na místa, odkud vás nemohou vyhodit. Třeba na doma.

VŠEHO S MÍROU

Těžko budeme odhadovat, který národ se dobře ovládá a kde se naopak i státní rozpočet dělá s pomocí křišťálové koule. Obecně ale platí, že národy, v nichž je velká část populace věřící, přikládá pověrám větší váhu než ty ostatní. Příkladem z Evropy budiž staré dobré italské matky, stejně blízko k pověrám ale mají i Španělé.

Na pověry věří ale i velká část Asie, takoví Vietnamci si z toho dokonce sami dělají legraci, a národy, které žijí v těsném sepětí z přírodou, by s vámi o pověrách vůbec nediskutovaly - pro ně jsou to totiž fakta. Snad dnes o půlnoci neuhořím, když tu připomenu národy, které se věnují voodoo.

U většiny pověr se nedá moc dobře dohledat, odkud se vzaly, a už vůbec ne spočítat, kolik mrtvých či jiných neštěstí mají při řádném neplnění na svědomí. A častokrát se spokojíme s vysvětlením začínajícím „moje babička říkala, že…“ a to je platné bez ohledu na rok v kalendáři.

Mimochodem, víte, co říkávala moje babička o uších? Že nám pánbůh dal dvě ne proto, abychom byli souměrní, ale proto, abychom mohli zbytečné věci okamžitě vypouštět z hlavy. Zkrátka druhým uchem ven. Zkusím si na ni vzpomenout hned zítra ráno - až budu při odchodu z domu dělat křížek nad klikou.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Michala Komrsková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění