Olívie: (Ne)jsem žena

„Dnes se necítím ve své kůži“ – takový pocit asi každý důvěrně zná. Jaké to ale je necítit se ve svém těle? A kolik odvahy musí člověk sebrat na to, aby byl sám sebou?
Olívie: (Ne)jsem žena
22.10.2015 17:00 |

„Touha po svobodě je touha být tím, co člověk chce,“ říká Olívie, která se narodila jako muž, ale cítí se být ženou. Že je něco trochu jinak, začala Olívie pociťovat od patnácti let, naplno si to ale uvědomila až kolem třicítky. „Už v pubertě si mě lidi pletli s dívkou. Měla jsem jemnější rysy, nosila jsem delší vlasy, fousy mi moc nerostly,“ říká.

Poprvé oblečená jako žena vyrazila ven před pěti lety. „V autobusu jsem si přetáhla kapuci přes hlavu a klepala jsem se strachy. Nevěděla jsem, jestli se to smí,“ vzpomíná Olívie s tím, že společnost dnes k transsexuálům a transvestitům přistupuje s větší tolerancí, než tomu bylo například v 90. letech. Překvapivé je, když zmiňuje, že spíše než na diskriminaci translidí naráží na diskriminaci žen.

„Známá má firmu, kde opravuje motorky. Chystá se na změnu pohlaví a obává se úbytku klientů, protože od ženský si přece na motorku nikdo sahat nenechá.“ Někteří muži na transsexuální osoby podle Olívie reagují agresivně také z toho důvodu, že je taková osoba přitahuje stejným způsobem jako žena.

„Nahlédnou v sobě stránku, kterou chtějí potlačit, a svůj hněv a agresi pak namíří proti transce,“ dodává. Setkává se také s názorem, jak se muž může chtít stát něčím podřadným, tedy ženou. Člověk se podle Olívie buď snaží zapadnout, nebo se snaží být tím, čím chce bez ohledu na důsledky.

„Znám transky, které utratí mnoho peněz za úpravy obličeje a pak se druhý den bojí, aby jim nezůstaly zbytky laku na nehtech, aby to v práci nikdo nepoznal. Člověk ale často zjistí, že strach je horší než realita sama. Že se toho tolik vlastně nestane.“


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Monika Otmarová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění