Ondřej Soudek: Tam kde ostatní končí, my začínáme...

Powerbocking je nový velmi rychle se rozšiřující sport, ke kterému se využívá skákacích bot. A my vám dnes přinášíme exkluzivní rozhovor s milovníkem Powerbockingu a se zakladatelem brněnské skokanské komunity s Ondřejem Soudkem.
Ondřej Soudek: Tam kde ostatní končí, my začínáme...
5.6.2010 0:00 |

Ondro, prozraď nám, kdy a kde poprvé proběhla chemická reakce mezi tebou a skákacími boty?
(smích) Trefné, dá se mluvit o chemické reakci. Do botek jsem se naprosto zamiloval a budou tomu už dva roky! Naštěstí se řídím hesla: „líná huba, holé neštěstí“ a tak jsem se jednou náhodou dostal k těmto zvláštním udělátkám, které jsem nikdy nikde předtím neviděl – psal se říjen 2008.
 
Šel jsem tomu pověstnému štěstíčku naproti a ejhle, dneska tu v Brně máme tým, pořádáme mezinárodní závody, jezdíme na srazy, dostali jsme se do podvědomí lidiček, zkrátka jsme součástí dle mého nejvíce se rozšiřujícího sportu u nás. Vše, co jsem doposud dělal, jsem odhodil stranou a začal doslova a do písmene nový život. Hodně lidí se mě ptá, jestli toho nelituji, nebo jestli bych něco změnil, ale razantně říkám, že ne.

Jaké byly tvoje začátky při skákání?
Začátky byly veselé a velmi rád na ně vzpomínám. Poprvé jsem hopsal v Praze při příležitosti otevíračky obchodu jednoho velkého obchodního řetězce. Byl jsem pln očekávání, opravdu to pro mě byla velká neznámá. Ráno jsem je viděl poprvé, nevěděl jsem, co se s nimi dá dělat, zkrátka mi je dali do ruky a řekli: skač. Škoda, že mě nikdo nenatáčel, rád bych se viděl. Musel jsem vypadat strašně nemotorně.
 
Pokud o tom uvažuji zpětně, dělal jsem snad vše špatně, než dnes sám učím. Nicméně mě to nevadilo, zvláštní pohyb a vysoký rozhled jsem si dosyta užíval. Fascinovaly mě pohledy kolemjdoucích a kolemjedoucích, rázem jsem byl středem pozornosti, což mě samozřejmě těšilo. V dětství jsme s bráchou a bratránky lítali na chalupě na chůdách a tak mi nedělalo nejmenší problém během chvilky cupitat. Po pár minutách ale přišel můj premiérový pád – inu když něco dělám, tak vždy pořádně. Vydal jsem se po schodech nahoru, jenže to bylo docela veliké sousto. Musel jsem vzít zavděk pomoci spolupracovníků a už jsem si to hopsal dál.

Půlka dne na botách utekla jak voda a já je musel sundat. Líbilo se mi, že mám namožené celé tělo, což je důkazem toho, že skákací boty jsou super i jako fitness pomůcka. No a v tomto duchu se neslo i dalších pár otevíraček napříč republikou a mně se začala v hlavě rodit myšlenka, která mi obrátila život naruby.

Jak Tě vůbec napadlo založit skokanský tým?
Za všemi vynálezy hledej vždy lenost nebo naštvání. Boty mě uchvátily natolik, že jsem začal pídit po značkách, po týmech, po prodejcích. Byl jsem rozhořčen, když jsem viděl, že v druhém největším městě se powerbockongu nikdo nevěnuje. Takže odpověď je jasná.
 
Chtěl jsem se podělit o tuto radost, chtěl jsem dopřád spoustě lidí zábavu spojenou s vyzkoušením skákacích botek. Velmi mě nakopla jedna milá paní (cca 45 let), které jsem botky jednou půjčil na otevíračce v Soběslavi, a ona mi pak sáhodlouze děkovala, že to pro ni byl neskutečný zážitek. V Brně jsem neznal nikoho, kdo by měl skákací botky. Začala pro mě detektivní práce a začal okolo sebe sdružovat všechny nadšence tohoto sportu. Dnes nás je deset stálých a dalších cca patnáct skokanů, kterým vděčím za dosavadní úspěchy.

Kde trénujete a jaké akce máte za sebou?
Powerbocking vyžaduje tréninkové místo pouze pokud je povrch pokrytý sněhem – to je jeho nesmírná výhoda. Dá se skákat na betoně, na trávě, na dlažebních kostkách, na atletických oválech, zkrátka všude, kde to neklouže. Přes zimu trénujeme v tělocvičně, jakmile se mírně oteplí a údržba silnic odemete chodníky, rozprchneme se jako mravenci, když do mraveniště začně šťourat malý nezbedný klučina. (smích)
 
Nemáme stálé místo, zkrátka si jdeme zaběhat nebo zaskákat. Oblíbenými destinacemi jsou cyklostezky a větší parkoviště. Takže nás lidé mohou vidět od Bílovic až po Brněnskou přehradu. Jmenovat všechny akce, které máme za sebou by bylo zdlouhavé, takže vyzvednu pouze pár. Byli jsme přítomni na pivovarských slavnostech v Černé Hoře, na temabuildových akcích na Šumavě a na zámku v Loucni, z brněnských akcích nutno vyzdvihnout Brno Inline Grand Prix Day 2009, Veletržní běh Brnem 2009, pořádali jsme dvě setkání skokanů, letos i premiérové závody Brno eMotion CUP 2010, kterých se zůčastnilo na 35 skokanů z celé ČR (od Kadaně až po Ostravu) včetně tří Polských zástupců – zde bych viděl zásadní zlomový okamžik.

Jaké máte týmové aktivity do budoucna?
Květen je znamením velké spousty akcí. Začátkem května nás čekají Brněnské Běhy, kde budeme mít dosavadní největší exhibiční vystopení včetně vymezených závodů pro skokany trefně pojmenované hantecem (tiple s hóplacíma šuflatama na vanilkách, pozn. redakce), přesně v polovině května jede náš tým bojovat o první místa v orientačním běhu v Plzni no a poslední víkend jedeme navštívit Rakouskou metropoli Vídeň při příležitosti Vienna City Festival.

Takže sami vidíte, že akcí je velmi mnoho. Nemluvě o dalších měsících. Asi největší akcí je mezinárodní setkání skokanů Aubria v posledním červencovém víkendu. Jedná se již o čtvrtý ročník, kdy do Ostravy zamíří mj. i skokani z Ruska, Polska, Slovenska, Rakouska, nejspíše i z Francie atd. Také bychom chtěli jet v září na francouzský šampionát do Paříže, což bude takovým bonbónkem za zakončení letní skokanské sezóny.

A Tvůj osobní cíl?
Můj osobní cíl? Kdybych nebyl rodiči naučen nebýt sám se sebou nikdy spokojený, tak bych teď řekl, že mám splněno. Ale ne, cíle jsou vysoké. Dokud podobné články jako tento budou čtenáři číst s tím, že botky nikdy neviděli a nezkusili je, tak nebudu nikdy spokojený. Chci se podílet významnou měrou na rozvoji tohoto sportu v ČR, v Evropě no a i ve světě. Jsem členem koordinační rady České Asociace Powerbockingu, ve které jsou správně zapálení lidé. Máme teď vše před sebou. Za dva roky se mě zeptejte, jestli se cíle povedly a jestli jsem spokojenej.

Dá se touto činností uživit, jaké jsou možnosti využití?
(zamýšlí se) Abych řekl pravdu, tak opravdu nejsem schopen říct, jestli se tím dá uživit nebo ne. Pravdou je, že mám další dvě práce, kterými spíše živím tento koníček. Počátky se budují vždy obtížně. Nebýt těch dvou jiných prací, tak dneska skáču na botech na České a žebrám.
 
V závislosti na snaze se ale vydělat dá, já se ale snažím o maximální obrat a minimální zisk, v tomto je mým vzorem p. Jančura. Naše možnosti využití jsou různorodé, volají nám lidé, kteří nás chtějí objednat na vystoupení na plesech, táborech, karnevalech v MŠ, volají organizátoři teambuildingů, zahradních slavností aj., kdy botky půjčujeme účastníkům akcí, volají nám lidé, kteří shání nevšední dárky pro své blízké a darují jim poukaz na vyzkoušení skákacích bot, atd. atd. Spousta lidí nás vidí a hned se nás ptají co jsme zač a jestli si to můžou také vyzkoušet. Málokdo ví, že vystačí pouze zvednout telefon nebo napsat email a někdy i tentýž den mohou poznat, jak uvolňující pocit to je.

Kolik peněz musím zezačátku investovat do plnohodnotného zařazení mezi skokany?
Aby ses k nám zařadila, vystačí mít své botky (i když ne vždy to platí, zájemcům, kteří na své boty nemají, boty v pár případech půjčím), správnou zapálenost a dobrou náladu. Nic víc, nic míň.

Osobní motto?
Moto skokanské mám „Tam kde ostatní končí, my začínáme“, i když mi jeden známý nedávno řekl, že to je i motto jedné pohřební služby. Těch osobních mám více, nejvíc mě asi vystihuje „dobrá nálada nevyřeší problémy, ale nase.e tolik lidí okolo, že stojí za to si ji udržet“.

Děkujeme za rozhovor.


Autor: Jitka Zoderová
Foto: www.7brno.cz

5. června 2010

Autor článku: Jitka Zoderová
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění