Proč číst poezii?

Naposledy jste se možná mořila na škole s Máchou a víc než „Hynku, Viléme, Jarmilo“ vám v hlavě nezbylo. Tak proč byste měla číst poezii dnes, když to po vás nikdo nechce? Důvody tu jsou, a vážné.
Proč číst poezii?
9.12.2015 17:00 |

Poezie má bezpočet předností, které jsou naprosto ideální pro současnou dobu. Básně jsou zpravidla krátké: stihnete si je přečíst dřív, než přejedete z jedné stanice metra do té další. Zároveň jsou dostatečně intelektuálně stimulující a můžete se od nich odrazit při hledání odpovědí i na ty nejpalčivější otázky. A pro jejich čtení navíc nepotřebujete žádné zvláštní školení ani speciální zařízení. To jediné, co je ke čtení poezie nezbytné, je otevřenost.

MLUVIT CIZÍ ŘEČÍ

Když se jako děti naučíme první slova, jedním z dalších krůčků na cestě k ovládnutí mateřského jazyka bývají právě básničky a říkadla. Libozvučný text, jeho melodie i jeho rytmus nás přitahují a umožňují nám s řečí přece jen snáz splynout. Přesto se v dospělosti jen málo z nás k poezii vrhá se stejným nadšením jako v prvních letech života. Někdy to svádíme na odstrašující zážitky ze středoškolských studií a věčnou otázku: „Co tím chtěl básník říci?“ Jindy se vymlouváme na to, že poezie je složitá a nesrozumitelná.

Když se švýcarský filozof žijící v Británii Alain de Botton nedávno pokusil odpovědět na otázku, k čemu je umění, došel k pěti bodům. Dává nám i ve světě plném vážných problémů naději: velká část umění jsou věci velmi krásné, které nám ukazují, jak pozoruhodný je svět okolo nás. Cítíme se díky němu méně osamělí: pomocí umění se můžeme snadno dělit o negativní emoce, jako je smutek, a ubezpečit se o tom, že nejsme jediní, koho se dotýkají.

Pomáhá nám znovu nacházet vnitřní rovnováhu: vlastnosti, které nám nejsou vlastní a které bychom třeba toužili mít, si můžeme odžít v uměleckých dílech. Díky umění dokážeme lépe ocenit jinak opomíjené stránky života: na rozdíl od bulvárních médií nám ukazuje i zdánlivě všední věci ve zcela neobyčejném světle. A v neposlední řadě pro nás může být vodítkem v tom, na čem v životě opravdu záleží, zejména na rozdíl od hlučných a rychloobrátkových médií současnosti.

KAM VEDE BÁSEŇ

Poezie je nejsnazší formou cestování časem a prostorem. Přestože zájezd do antického Řecka vám žádná cestovní kancelář nabídnout nemůže, pohled na tehdejší způsob uvažování lze třeba díky Homérovi a řadě dalších antických autorů získat v každé pobočce knihovny nebo knihkupectví.

S tím úzce souvisí další přednost, a totiž rozvíjení empatie. Pokud chceme pochopit tradičně psaný román, většinou stačí sledovat dějovou linku a nepřeskakovat, příběh nás dovede k rozuzlení. Čtení poezie je naproti tomu investicí do empatického vhledu. Jelikož autoři v básních často používají zkratku nebo metaforu, je na nás čtenářích, abychom pochopili, co je jí myšleno a k tomu je zapotřebí zkusit nahlédnout do mysli autora.

Každé čtení textu, který je pro nás alespoň do nějaké míry výzvou a klade na nás složitější nároky než červená knihovna, navíc vyžaduje soustředění. Mindfulness čili otevřená pozornost nebo meditativní rozpoložení je samo o sobě velmi prospěšné, ale není zdaleka nutné vydávat se za ním jen na tréninky jógy. Obdobně může posloužit sbírka básní, nad kterou se budeme moct koncentrovat a rozjímat o tom, kam vedou cesty, které jsou v jejích textech naznačené, jestli emoce, které autor popisuje, sami známe a zda bychom je popsali podobným způsobem. Nejde o detektivní pátrání, a není proto nutné dojít k jediné a jasné odpovědi: v tomto případě platí, že cesta může být cíl.

KUDY DOVNITŘ

Jak každý víme, stejné zážitky nebo místa popisují různí lidé odlišným způsobem – každý klade zpravidla důraz na něco jiného a často vztahuje své vyprávění hlavně k sobě. Naproti tomu opravdu dobří spisovatelé nám nabízejí popis, který vyzdvihuje to opravdu důležité pro danou situaci. Jsou to citliví pozorovatelé a my na chvíli přijmeme jejich úhel pohledu.

Nezanedbatelná síla poezie spočívá také v tom, že dokáže popisovat skutečnost způsobem vrcholně nezvyklým. Někdo může mít dokonce pocit, že mluví tak trochu jiným jazykem. Básníci opisují realitu obloukem. Ve skutečnosti jsou všechna ta přirovnání a metafory jen pečlivou snahou o co nejpřesnější vyjádření a postihnutí světa. Nakládání s jazykem je to velmi citlivé, občas zjemněné a jindy zdůrazněné pro co nejsilnější emoční dopad. Když Allen Ginsberg ve třetí a závěrečné části své poemy Kvílení každý z devatenácti dlouhých veršů začíná slovy „I’m with you in Rockland where…“, máme dojem, že jsme svědky ozdravného šamanského zaříkávání.

Je zároveň dobré si uvědomit, že básně nám často nabízejí možnost několika velmi rozdílných způsobů čtení jejich významu. Někteří autoři po nás dokonce chtějí, abychom si význam vytvořili sami. Vyznění básně je do značné míry výsledkem tichého vyjednávání mezi autorem, čtenářem a kontextem, jen výjimečně je pevně dané. Pokud se cítíte zahlceni městským životem, zkuste sáhnout po meditativních básních z přírody. Pauzu na kávu si můžete zpříjemnit antickými texty Theokrita nebo Vergilia, nebo japonskými miniaturami haiku, která psali Issa Kobajaši nebo Macuo Bašó.

Řada básnických textů vzniká jen pro pouhé potěšení a mnoho také pro obyčejné pobavení a zasmání. Už několik staletí je populární žánr limericků, hravých pětiverší, která s oblibou skládají i lidé, kteří by sami sebe za básníky nikdy neoznačili. Vedle toho stojí také silný proud nonsensové poezie. Pracuje se zvukomalebností a vynalézáním nových slov, aby dosáhla komického efektu. Kromě obligátního Christiana Morgensterna vyzkoušejte třeba Pavla Šruta nebo Jiřího Weinbergera.

NA ZAČÁTKU CESTY

Současná česká poezie je velmi pestrá a nabízí řadu odlišných poetik, nálad i témat. Prvním krokem po poetické stezce pro vás může být ročenka Nejlepší české básně: každý rok přináší na přibližně sto padesáti stranách výběr toho nejzajímavějšího z uplynulých dvanácti měsíců. Jako vodítko vám může posloužit i ocenění Magnesia Litera. Letos oceněná sbírka Týdny básnířky Olgy Stehlíkové se mimo jiné věnuje reflexi mateřské lásky a postavení ženy v dnešní společnosti.

Kateřina Rudčenková, která cenu získala loni, v knize Chůze po dunách zkoumá erotismus, smyslnost, úzkost i samotu, zatímco Jakub Řehák, ověnčený v roce 2013, nabízí horečnaté a až mytizující texty o práci, výživě, právu, sexu, vědění a válce, které vás snadno strhnou. Pokud se vyrovnáváte se smutkem ze ztráty někoho blízkého, snadno si najdete cestu k prvotině Jonáše Zbořila Podolí – nečekejte bolestínství, ale spíš zdravé odžívání něčeho nelehkého. A jestli naopak toužíte po větším rozletu, zkuste cestovat s Marií Iljašenko a její sbírkou Osip míří na jih.

Mimochodem, nezapomeňte si kromě čtení poezie také vyzkoušet její tvorbu. Paradoxně největšími pomocníky se vám v takovém případě mohou stát klasické formy, jako jsou sonet, ritornel, haiku nebo villonská balada: udávají strukturu verše a často také jeho délku. Vměstnat do předem stanovené šablony nejen rytmus, ale také význam, je jedním z nejlepších duchovních cvičení.


VERŠE PRO VÁS

Edward Lear, překl. Antonín Přidal

Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: „Kluše?“
Odpověděl suše:
„Je z rodu neklusavých medvědů.“

Kateřina Rudčenková
Období rudé, období oranžové

dítě je bledě bílé, dětství plazivě zelené a modré,
duhovky, skleněnky, hliněnky, jamky,
pak puberta: černá revolta, stříbrné nehty i rty, hnědá, v hrudi ukřičená poštolka II
následujících deset let s potřebou sytě rudé,
rubínové vábení pohlaví, jízdy na parníku,
smyslní lodníci
s magneticky sexuálním pachem,
na březích uzemnění, únik před krví a nákladem
ženství na obstarožních trakařích,
jež se ti úspěšně podaří zadusat do země,
zasypat všechny ty kostry urvaných předkyň
a je klid,
exhumace až po tvé průsvitné smrti
III
dalších deset let: potřeba oranžové,
proměnlivé mořské modři a dálek,
tyrkys, ametyst, safír, akvamarín
a houpání na vlnách plné nadějí,
vyhřívání se na pobřežním slunci
pod chápavým příkrovem uctivě vzdálených racků
a dál? …

Marie Iljašenko
Makalu

Jsem jako šálek čaje.
Křehká bílá schránka, hořká chuť.
To je jako: nemít své ruce v rukou.
To je jako: být v moci trojhlavého boha.
Láska, říkáš. Makalu, říkám.
Pod ní jsou plantáže černého čaje.
Pod ní je základní tábor, ve kterém bych měla být.

Ale léto letos nebylo.
A proto ani zima nepřijde.
Černé uhlí ve sklepích spí a za bílého dne sny se mu zdají.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Moje psychologie 11/2015 Moje psychologie 11/2015

Autor článku: Marek Váca
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění