Proč přecházet na červenou?

Protože se dostanete dál než ostatní a budete tam dřív. Protože tak trénujete vlastní úsudek. Že je to porušení pravidel, tedy nečestné a nesportovní? A to víte, že nejčastěji podvádějí kreativní lidé?
Proč přecházet na červenou?
2.10.2015 17:00 |

Proč je mezi chodci na červenou víc lidí z reklamek než účetních? Vezmeme to nejdřív vědecky. Podobnou otázku si položili autoři studie Temná stránka kreativity Francesca Ginoová a Dan Ariely z americké psychologické asociace. Zajímalo je, jaký je vztah mezi třemi veličinami: inteligencí, kreativitou a poctivostí. Přišli na zajímavé věci. Výzkumu se zúčastnilo 461 lidí.

Psychologové u nich nejdříve testovali výši IQ a míru kreativity, pak teprve začaly samotné experimenty. V jednom měli účastníci vyplnit test všeobecných znalostí. Když byli hotoví, zkoušející od nich testy vybrali. Po několika hodinách je ale požádali o stejný test znovu, s tím, že původní archy se někam ztratily (přitom nevyloučili, že se možná najdou později). Zároveň se zkoušeným omluvili za to, že na nových arších jsou omylem zaškrtnuty správné odpovědi.

Apelovali na ně, aby si jich nevšímali a zaškrtli odpovědi, které označili při prvním pokusu. Zdůraznili, že je to důležité. Respondenti také věděli, že za vysoký počet správných odpovědí dostanou finanční odměnu. Autoři studie první testy pochopitelně neztratili a oba porovnali. Ukázalo se, že lidé, kteří vysoko skórovali v testech tvořivosti, při tomto úkolu podváděli nejvíc. Zato mezi inteligencí a nepoctivostí se žádná korelace neprojevila.

100 + 1 ARGUMENT

Jeden z důvodů, proč například copywriteři podvádějí víc než úředníci, je v tom, že kreativci si umějí svůj podvod lépe omluvit. Mravní zákon v nás totiž funguje, i když se chováme nečestně. I tehdy potřebujeme přesvědčit sami sebe, že jsme v podstatě v právu. A když jste dost nápadití na to, abyste vymysleli 20 způsobů, jak použít ponožku, lépe si vymyslíte i 20 argumentů, proč nepácháte zločin, ale dobro. Příklad?

Představte si, že přecházíte na červenou a na druhé straně stojí maminka se šestiletou holčičkou. Když je míjíte, slyšíte, jak malá protestuje: „…a ona může?!“ Nejdřív se zastydíte, že to dítě kazíte. Po pár krocích ale uděláte názorový looping. „Jaképak kažení mládeže? Jen se děvče uč myslet samostatně a nebýt jako ovce,“ řeknete si a připadáte si pomalu jako Komenský.

A ještě vám v hlavě jede: „Kromě toho dělám vlastně odbojovou činnost. Nečekáním na zelenou protestuju proti nadvládě automobilů. Dokud nám chodcům neprodloužíte zelené intervaly, nebudu vaše pravidla respektovat. Vraťte nám Prahu!“ Už víte, jak to funguje?

ŽÍT NA HRANĚ

Někteří lidé nejsou žádného podvodu schopni a netolerují ho ani jiným. Chápu, ale nepatřím k nim. Je mi bližší pohled Toma Hodgkinsona (autora bestselleru Líný rodič), který v knize Jak být volný, píše: „Po pravdě mě přitahují delikventi, právě proto, že svými zločiny demonstrují svoje odmítnutí podřídit se autoritě. Kriminalita je projevem života,“ píše s nadsázkou, jak je u něj zvykem, ale jde to i bez nadsázky.

Psychologové J. S. Dacey a K. H. Lennon, badatelé v oblasti kreativity, tvrdí, že „neschopnost rozumně riskovat může vést k pocitu bezpečí, ale nikdy k tvořivosti; ti, kteří riskují minimálně nebo nadměrně, mají menší naději na úspěch ve svém konání než ti, kdo riskují přiměřeně“. A co je přiměřenější než jít si, kam potřebuju, když nic nejede?

VYHOĎTE JI Z KOLA VEN

Pokud jste žena, počítejte s tím, že vás spoluchodci zavraždí pohledem. Pánové mohou být v klidu. Muže, kteří překračují pravidla, totiž ostatní vnímají jako silnější, sebevědomější a originálnější. Taky jsou víc sexy, alespoň podle psychologa Gerbena van Kleefa. Ženu-rebelku muži sice obdivují, ale za manželku si ji většinou nevezmou.

A ostatní ženy? Ty ji budou pomlouvat, až bude škytat. Vzpomeňme Divou Báru Boženy Němcové. Nebála se bouřky, dokázala zastavit splašené koně a uměla plavat. Jestli si myslíte, že po ní ostatní vesničanky chtěly, aby je to naučila, tak se pletete. Kromě panské Elišky neměla jedinou kamarádku a šířily se o ní samé drby.

BOHÉM BOHEM

Ale ať pořád nestojíme na silnici… Snad nikde nenajdete tolik bořičů psaných i nepsaných pravidel jako mezi umělci. Houslista Niccolo Paganini (1782–1840), známý ďábelskou technikou, odehrál na koncertě celou skladbu jen na struně G, což před ním nikoho nenapadlo. Byl to hračička a buřič a dostal se díky tomu hodně daleko.

Spisovatel James Joyce (1882– 1941) napsal svého Odyssea v tak podivném stylu, že mu nikdo nerozumí, a přesto je tato Joyceova kniha považována za největší anglicky psané dílo 20. století. Že má mít příběh děj? A kdo to řekl?!

Pablo Picasso (1881–1973) zavrhl perspektivu, realismus i zlatý řez a maloval svět po svém. Ať se všichni klidně postaví na šestiúhelníkovou hlavu.

Jak vidno, v bohémském světě se „anarchie“ vyplácí. Ale protože věřím v analogii a v to, že princip je princip, myslím, že zdravá drzost a vlastní hlava jsou dobré vždy. Samozřejmě při dodržování určitých pravidel: že nikoho nezraníte a nikomu neublížíte. Ale že někoho naštvete, tak s tím počítejte.

ASPOŇ JSEM TO ZKUSIL…

Nemusíte zrovna ukrást autobus plný bláznů, jako to udělal McMurphy alias Jack Nicholson ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, stačí drobnost. Až půjdete příště na nějakou akci, sedněte si na sedadlo v sekci vyhrazené pro VIP hosty, třeba vás nevyvedou. Zapalte si v nekuřáckém baru a ty dva šluky, než vám típnou cigaretu, si užijte. Jeďte načerno, zvlášť když jedete jednu stanici a víte, že 24 káčé je za takový kousek cesty moc. Myslete samostatně, bez ohledu na to, že můžete být vykázáni, pokutováni nebo zalehnuti. Zkrátka „break the rules“! A dobře se bavte.

OSUDOVÁ

Dovolte mi jednu trapně patetickou na závěr. Semafor je jako osud, taky vládne našim krokům. Určuje, kdy se hneme vpřed a kdy dostaneme stopku. Je moudré ho poslouchat, ale někdy musíte projevit svobodnou vůli. On se totiž občas zasekne a to byste pak mohli trčet na jednom místě do soudného dne.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Moje psychologie 9/2015 Moje psychologie 9/2015

Autor článku: Klára Olexová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění