Proč se těšit i z neúspěchu?

Zkrachovala vám firma nebo vztah? Nedotáhli jste svůj plán do konce, selhali v tom, nač vám záleželo? A trpíte teď výčitkami svědomí? Povím vám, proč byste místo smutku měli mít radost. Jak vás neúspěch může posunout?
Proč se těšit i z neúspěchu?
8.4.2016 17:00 |

Silvii je osmatřicet a vlastní miniaturní knižní vydavatelství. Je spokojená a daří se jí. Kdyby za sebou ovšem neměla sérii vyhazovů z práce, pravděpodobně by dodnes seděla v některé z těch prosklených budov nadnárodních korporací, plnila nesmyslné úkoly, vyplňovala nesmyslné tabulky, domů by chodila po osmi hodinách a kvůli obědu ve firemní kantýně by byla frustrovaná.

Silvie totiž vystudovala marketing a celý život v něm pracovala. Peníze měla královské, ale stejně toužila po jediném: mít vydavatelství a publikovat okrajové žánry, jako je poezie nebo komiks. Kdyby byla v roce 2008 nezačala celosvětová ekonomická krize, neměla by jej dodnes. Jenže korporace začaly drasticky šetřit a logicky tak nejdřív činily ve vysokém managementu. Nejdřív šly profese, které se jevily jako zbytné a současně byly příliš drahé.

V následujících třech letech Silvie vystřídala osm zaměstnání: sice si ji všude cenili, ale na výplatní pásce to tak už znát nebylo. Mnohde ji propustili již ve zkušební době s tím, že je sice skvělá, ale nemohou si ji dovolit. Jen jednou to dotáhla až do konce ročního kontraktu, který jí pak neprodloužili.

ODVAHA JAKO POSLEDNÍ MOŽNOST

A v téhle marné době Silvie podléhala chmurám: „Připadalo mi, že mě nikdo nechce. Taky mě nikdo nechtěl. Chodila jsem od čerta k ďáblu, všude jsem ukazovala své diplomy a prezentovala úžasnou praxi, a odevšad jsem odcházela s tím, že dají přednost juniorské pozici,“ vzpomíná. „Pak už jsem na pohovorech rovnou říkala, že chápu, že není doba seniorních postů ani seniorních platů, že jen chci práci, kterou umím, a jsem připravena se přizpůsobit jejich možnostem.“

Jenže ani profesní, ani platové sebepodceňování Silvii k ničemu nebylo. Když za sebou měla víc pohovorů než vyhazovů, rozhodla se, že je možná čas vrátit se ke svému dětskému snu. Jakkoli ji od podobných „neziskových“ aktivit všichni zrazovali a koneckonců kvůli nesouhlasu rodičů i vystudovala úplně jiný obor, za poslední peníze koupila licenci ke slavnému americkému komiksu. K prvnímu dílu, na víc neměla prostředky. Sama jej přeložila, vytiskla a vydala – a ze své odvahy (jak jinak taky můžeme říkat šíleným nápadům, jejichž realizaci si každý racionální člověk dvakrát rozmyslí) se pak už mohla jen radovat.

Do roka vydala druhý díl, na který už čtenáři čekali v obchodech i v předobjednávkách na e-shopu, a i když dnes Silvie žije zhruba za pětinu peněz, které brala kdysi, usmívá se, do práce chodí ráda, a navíc s každým prodaným kusem ví, že někomu udělala radost. „K marketingu se už nevrátím,“ tvrdí dnes. „Přestože se doba změnila a firmy nás už zase najímají, nešla bych tam za žádné peníze. Jsem teď sice oproti minulým časům vlastně chudá, ale každý den šťastná,“ uzavírá.

STOKRÁT NIC UMOŘILO NEÚSPĚCH

Osmadvacetiletá Michaela pracuje ve vědě. Vysvětlovala mi, co přesně je obsahem její práce, ale bez absolutoria Vysoké školy chemicko-technologické, které má za sebou zdárně ona, vám mohu jenom vzdáleně převyprávět, co dělá: tráví roky života v laboratoři tím, že nechá vyrůstat mikroorganismy za několika různých podmínek, a když se to vydaří, mohou se používat v kosmetice, potravinářské chemii nebo ve zdravotnictví. „Jenže k tomu taky patří to, že ztratíte třeba rok tím, že některé z prostředí nevyhovuje a mikroorganismy nepřežijí. Nemůžete toho ale nechat, měníte jim podmínky, okolnosti, živné látky, světlo nebo teplotu. A teprve když vyloučíte všechny dosud známé postupy, můžete přemýšlet nad tím, co dál a jinak,“ vysvětluje.

Představuju si, jak jdu každý den ráno do laboratoře a zjistím, že mi něco přes noc zmizelo, a pak jdu za rok do stejné laboratoře a situace je pořád stejná. Pro mě představa dokonalé frustrace, pro Michaelu denní chleba, který ovšem jí s chutí. „A pak přesně nadejde den, kdy si musím říct, že tudy cesta nepovede, musím opustit teorii, kterou jsem se velmi pracně snažila obhájit praxí, a přiznat si, že v něčem přírodu prostě neokecám,“ připouští. „A nemusím asi říkat, že pro vědce je mnohem snesitelnější pocit, že něco vybádal, než moment, kdy jde mýt,nádobí‘,“ dodává s úsměvem.

Michaela tvrdí, že na častý pocit marnosti si ve svém oboru musela jednoduše zvyknout. Že si musela už během studií připustit a hlavně přijmout, že může celou svou kariéru zasvětit výzkumu, který nic nepřinese, v horším případě přinese výsledek, který se časem ukáže dokonce jako nebezpečný. „Jenže mě věda fascinuje, neustále musíte něčemu přicházet na kloub, něco zkoušet, něco kombinovat, takže opravdu nemám pocit, že bych marnila život. Mně to připadá jako ohromné dobrodružství, i když je někdy těžké jednotlivé případy uzavřít,“ dodává.

Přestože velmi přesně dokáže pojmenovat, jaká rizika její obor přináší, nepropadá smutkům, tedy aspoň zatím. K neúspěchům se srdnatě staví jako k součásti oboru a všechny chyby, které se jí během vývoje přihodily, si bedlivě zapisuje, aby je v dalších případech neopakovala. „Když vím, že mi na jeden druh mikroorganismu nezabírá roztok určitého složení, vím, že u stejného druhu mikroorganismu jej můžu i při jiném výzkumu zcela vynechat,“ tvrdí.

A já ji hluboce obdivuji. Zatímco v mé profesi vidím výsledek prakticky okamžitě a taky skoro hned vím, jestli někoho potěšil nebo mu pomohl, případně komu jsem dokázala jednou větou dokonale pohnout žlučí, neměla bych zřejmě dost trpělivosti na to, trávit dny tím, že zkouším něco pořád dokola a pak zase jinak – ale jenom trochu jinak.

MINIMÁLNĚ DVA KRACHY

Že neúspěch posiluje, vám poví každý psycholog. Znáte přece ty poudačky o odražení ode dna, že teď už to může být jen lepší nebo oblíbenou větu „jednou se tomu zasmějete,“ která mě v dobách těžších než jen těžkých vždycky dokázala ještě o něco víc sejmout.

Nejsou to jen laciné řeči, které mají utěšit. Krach jakéhokoli druhu je očistný a při troše zdravého rozumu – teď vyjímám vztahy – už stejnou chybu podruhé neuděláte. Natož potřetí.

Přesně to je princip, podle nějž si personalisté kanadské společnosti Engineers Without Borders vybírají, s kým se pustí do nového výzkumu. Ve firmě, která se věnuje vymýšlení technických postupů, jsou totiž přesvědčeni, že minimálně dvě selhání dají člověku tolik zkušeností, jaké by nezískal teorií byť na sebelepší škole. A jak na to přišli? Podle studie, kterou publikovali v roce 2013, stojí totiž za úspěchem výhradně touha něčeho dosáhnout. Tvrdí, že úspěch obsahuje jen jedno procento inspirace a devadesát devět procent vypocené krve. Když něco lidé nezvládli jednou nebo dvakrát, už se nikdy nevydají stejnou cestou. Dělat něco pořád dokola a pořád blbě je totiž k zešílení – a minimálně v EWB předpokládají, že spíš dřív než později člověk vzdá špatnou cestu a dostatečně poučen se vydá jinudy.

Těžko říci, jestli je za tímhle přístupem jen rezignace těch, kteří opakovaně narážejí na stejnou věc, až pochopí, že jsou ve slepé uličce, uleví se jim a pustí se do celé kauzy znovu a jinudy, nebo jestli jsou empirické zkušenosti skutečně tak cenné samy o sobě, že vás k nové cestě přivedou. Ovšem s vědomím toho, že kdo selhal, ještě může zvítězit, se ale žije tak nějak lépe, viďte.

VAŘÍM POLÉVKU, NOSÍM KAFE

Jako absolutní selhání v oboru, který si zvolila coby svůj životní, vnímá čtyřiačtyřicetiletá Johana i svůj příběh. Lékařka, která se věnovala porodnictví, absolvovala mnoho stáží v zahraničí. Zvládla si udělat atestaci i Ph. D. Na sále renomované kliniky strávila prakticky celý svůj pracovní život. Proč by někdo takový měl obor měnit?

Důvod je poměrně prostý: Johanu otrávila byrokracie, které se ve zdravotnictví vyhnout nemohla. Vadila jí nařízení Ministerstva zdravotnictví, která paušalizovala jednotlivé pacienty na položky a práci na body, které za jednotlivé úkony pojišťovna proplatí. A nakonec jí vadily i rodičky, které vystudovaly medicínu za devět měsíců na Googlu, byly schopny si odškrtávat v porodním plánu a jí během porodu vyhrožovaly soudy, pokud se nezachová tak, jak si přejí. „A právě tenhle rozpor mezi mými zkušenostmi a každodenní realitou mě přivedl k rozhodnutí nechat medicínu medicínou,“ přiznává.

„A ano, beru to jako obrovskou prohru, dokonce životní prohru. Navzdory všem svým zkušenostem jsem selhala v základní komunikaci. Jenže jsem taky věděla, že buď budu dodržovat nařízení, nebo budu dobře dělat svou práci. Snažila jsem se rodičkám vysvětlovat, že plán je jedna věc a porod druhá, a vyčerpávalo mě to: copak jsem chtěla něco jiného než ony? A pak ve chvíli, kdy jedna z mnoha vyhlášek nově určila, při jaké porodní váze smíme dítě ještě zachraňovat, a kdy už ne, sekla jsem s tím. Úřednici na ministerstvu přece nemůžu vysvětlit, že záleží na tom, do jaké míry má dítě vyvinuté orgány, a už ne tolik na tom, kolik váží: do tabulek se jí to nevejde. A já jsem v tu chvíli trestně postižitelná,“ dodává se smutkem v hlase.

KAFE MÍSTO DĚTÍ. A PROČ NE?

Johana možná prohrála svou seriózní, vystudovanou a hlavně společnosti prospěšnou kariéru, na druhou stranu mi o své prohře vypráví v kavárně, která je její. „Dlouze jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat, jestli si neotevřu ordinaci, zda by to v mých očích nebyla menší prohra,“ přemítá.

Jenže pak si musela připustit, že to, co ji na systému štvalo, nezmizí, jen to bude třeba o něco větší pohoda než ve chvílích, kdy jde minimálně o dva životy najednou a ještě vám nad hlavou visí úřednický bič. „A pak jsem se rozhodla, že dál chci dělat lidi šťastnými, jen dneska je to proto, že jim chutnají moje polévky, mrkvový koláč a moje cappuccino. Ano, používám každý den asi tak desetinu mozkové kapacity a přesně nula procent toho, co jsem se musela za celý život dlouze a složitě učit - no a co?“

Se vzděláním, které Johana má, to skoro vypadá, že se renomovaná lékařka chtěla potrestat co nejobyčejnější profesí. Jenže to mi sama vzápětí vyvrací: „Pochopila jsem, že když něco nezvládám, je lepší toho nechat. Že můžu být dobrá v něčem jiném. A taky mě nakonec velmi uklidnilo, že jsem neselhala ve svém povolání, ale pouze v komunikaci s úřady. Nejsem špatná lékařka, jen nedokážu dělat věci, s nimiž hluboce nesouhlasím jenom kvůli tomu, že mi je někdo, navíc věci neznalý, poručí. Poprvé v životě můžu říct, že jdu do práce beze stresu a ráda. Každý den ode mě odcházejí stovky lidí, kterým jsem udělala radost. A navíc – tady jde taky o život. Ten každodenní, který bychom měli žít tak, aby byl dobrý,“ uzavírá.

NOVÉ ZÍTŘKY. A LEPŠÍ.

Z příběhů, které jsem posbírala, a stránek, které jsem pročetla, mi vyplývá jedno zjištění: vůbec nemusíte být chorobný optimista, který po krk v bahně vykřikuje, že se mu vlastně ještě pořád dobře dýchá. Stačí, když svou bolavou prohru vezmete jako příležitost, jak se posunout dál – nebo úplně jinam. Přeju vám nějaký snesitelný a inspirativní průšvih!


Jak poznat, že chodíte v kruhu a je čas myslet na změnu

  • Vaše práce vás netěší, připadá vám stereotypní a nenese výsledky, které by vás uspokojily.
  • Práce je způsob, jak zajistit obživu dětem a zaplatit složenky. Přemýšlet o jejím smyslu vás obtěžuje, přesto máte strach, že o ni přijdete.
  • S příchodem do práce ukrajujete čas do konce pracovní doby, čas oběda je pro vás až fyzickou úlevou. Pátky milujete, neděle vám způsobují bolest kolem žaludku.
  • Nevážíte si svých nadřízených a jste přesvědčeni, že vás nemohou naučit nic nového.
  • Často si říkáte, že jste se měli učit míň a být dneska spokojení třeba ve svém pekařství.

Jak ustát prohry

  • I když to bude těžké, už v okamžiku prvotního přiznání prohry si klidně nahlas opakujte, že tohle je odrazový můstek. Hasit průšvihy můžete až pak – a berte to jako cestu vzhůru.
  • Pokud se rozhodnete splnit si dětský sen, dobře si spočítejte investice, které bude jeho naplnění vyžadovat, včetně rezervy, kterou musíte mít na běžné platby pro případ, že začátek bude krušný.
  • Chcete-li změnit obor, nebojte se vyrazit na výzvědy do personální agentury. Právě tam mají ty nejlepší informace o tom, jaké profese jsou teď na trhu nejvíc poptávány. Jestli už deset let nehledali nikoho na místo kaktusářky, ještě to zvažte – na druhou stranu se nebojte mít odvahu skočit do toho po hlavě, pokud jste si jistí, že na trhu práce obstojíte.
  • Neúspěch klidně oslavte. Špatné časy skončily!

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Helena Osterberg
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění