Proč si psát deník?

Deníkové zápisky mění náš život k lepšímu hned dvakrát: poprvé hned ve chvíli, kdy vznikají, a potom po letech, když se k nim znovu vracíme.
Proč si psát deník?
15.7.2015 17:00 |

Nedávno se mi při hledání nějakých dokumentů dostaly do rukou dva mé deníčky z dávných časů. Ten první, z doby, kdy mi bylo devět, je plný prvomájových průvodů, partyzánských samopalů a pionýrských shromáždění, při kterých „kluci zlobili a otáčeli se dozadu“. Taky je tam pohřeb obou mých dědečků, bobování na kopci Sokoláku a shánění céček.

Ten druhý jsem si psala ve svých dvaceti a nejspíš jsem se tehdy pokládala za budoucí spisovatelku, protože překypuje obšírným líčením kvetoucích šeříků, západů slunce a taky toho, co jsme kde pili a s kým. Ještě teď, po dvaceti letech, mě při čtení polévaly vlny trapnosti nad mým rádoby literárním pozérstvím. A přece jsem se při čtení obou deníků přistihla, že se usmívám, některé zápisy si čtu znovu a znovu a nedokážu je odložit. Jako bych si dala schůzku se dvěma mladšími verzemi svého já a můj život se v jejich společnosti začíná jevit jako příběh, který dává smysl.

Psát si deník, pokud jsme v něm k sobě upřímní, je vždycky tak trochu trapné. Otevřít a přečíst si cizí deník je jeden z nejhorších vpádů do soukromí, jaký si dokážeme představit. Na rozdíl od postů na Facebooku, které jsou předem vypilované pro široké publikum, jsme v deníku sami se sebou, se svými emocemi, strachy, radostí popsanou bez preventivního ironického odstupu.

DENÍKOVÉ ZÁZNAMY ULEVUJÍ OD STRESU

Ale právě v tom tkví první z benefitů psaní deníku. Mnoho psychologických studií potvrzuje, že už jen samotný fakt, že své jakkoli rozhárané emoce zachytíme na papír, nám pomáhá se s nimi vypořádat. Nejde o to, že bychom se jich zbavili nebo se je pokoušeli změnit. Můžeme k nim ale zaujmout jiný vztah – už nejsme jejich zajatci, nejsme jimi pohlceni, získáváme na ně jistý náhled. Už samotné psaní přináší úlevu.

Psycholog James W. Pennebaker dokonce tvrdí, že psaní deníku může mít pozitivní vliv na naše zdraví – přináší nižší krevní tlak anebo snížení virové zátěže u lidí nakažených HIV. „Zdá se, že deníkové záznamy ulevují od stresu a lidé díky nim lépe spí,“ říká Pennebaker. Psaní deníku má podle něj podobné účinky jako psychoterapie, s jedním významným rozdílem: „Když píšete sami pro sebe, jste k sobě zcela upřímní. Neexistuje zde žádná autocenzura a strach z kritiky okolí.“

K podobným závěrům dospěla i Novozélanďanka Elizabeth Broadbentová z University of Auckland, která provedla studii s asi padesáti staršími dobrovolníky ve věku 64–97 let. Všichni měli drobná poranění kůže, způsobená lokální biopsií. Polovina účastníků studie měla 20 minut denně psát o nejvíce traumatických zážitcích svého života a o emocích, které v souvislosti s nimi prožívali. Kontrolní skupina měla 20 minut denně sepisovat své plány na další den, aniž by zaznamenávala jakékoli emoce. Po jedenácti dnech se ukázalo, že poranění u „emotivních“ zapisovačů se hojila daleko lépe: 76 % z nich se do 11 dnů zcela zahojilo, ve srovnání s 42 % procenty v kontrolní skupině.

Mé vlastní deníky z doby, kdy mi bylo osm (dole) a dvacet let (vlevo). Mé vlastní deníky z doby, kdy mi bylo osm (dole) a dvacet let (vlevo).

BUDOUCÍ RADOST

Když jsem si pročítala své staré deníky, nejvíc mě dojímaly detaily z každodenního života, na které jsem už dávno zapomněla: zmínky o jídlech, která jsme měli k večeři, když jsem byla malá, o cestách vlakem z Kynšperka do Karlových Varů, záznamy o hovorech s někdejšími spolužáky nebo o dávno neexistujících kavárnách a barech. Bylo to podobné, jako bych si prohlížela staré rodinné album, až na to, že v něm nebyly jen snímky z prázdnin nebo narozeninových oslav, ale z úplně obyčejných všedních okamžiků.

Že shledání s každodenními kulisami naší minulosti je velkým zdrojem radosti, který ne zcela doceňujeme, potvrzuje i studie psycholožky Ting Zhangové. Dobrovolníci, kteří se účastnili jejího experimentu, měli zapsat nějaký zcela bezvýznamný rozhovor se známým nebo s někým z rodiny, a odhadnout, jaké potěšení jim způsobí čtení tohoto záznamu v budoucnosti. Když jim po delší době nabídla jejich zápis k přečtení, naprostá většina účastníků studie (kteří na celý experiment mezitím úspěšně zapomněli) měla ze znovushledání s „bezvýznamnou“ vzpomínkou daleko větší radost, než původně čekala.

„Lidé obvykle podceňují význam uchovávání všedních zážitků a nedovedou odhadnout význam, který pro ně budou mít v budoucnosti,“ říká Ting Zhangová. „To, co se nám dnes zdá obyčejné, se s uplývajícím časem stává cenným a pamětihodným. Každodenní momenty s časovým odstupem získávají povahu milovaných vzpomínek.“

Deníkový záznam z dnešního dne, kdy jste možná jen ráno jeli tramvají do práce, cestou pozorovali racky na nábřeží, odpoledne vyzvedli dítě ze školky a šli s ním na hřiště, kde jste strávili chvíli na prolézačkách a večer se dívali na x-tou reprízu seriálu Jak jsem potkal vaši matku, se tedy možná dnes nebo zítra jeví nicotný, ale už za rok nebo za dva si ho po sobě budete číst s nečekanou nostalgií.

JAK ZAČÍT?

Chcete-li si začít psát deník, můžete pochopitelně sáhnout po papírovém zápisníku – pokud si do něj vydržíte zapisovat, po čase vznikne unikátní rukou psaný artefakt.

Další možností jsou nejrůznější varianty on-line deníků a deníkových aplikací pro chytré telefony. A lze si je nastavit i tak, že se vám samy připomenou. Například stránka Myfutureself.com vám čas od času zašle e-mail s otázkou: Jak se vám daří? Co právě děláte? Na co se těšíte? Stačí odpovědět na e-mail. Vaše odpovědi se budou střádat v zakódované schránce, kterou si po čase bude moci otevřít vaše „budoucí já“.

Deníková aplikace Penzu.com je přístupná z počítače i telefonu. Můžete do ní vkládat texty i fotografie a dokonce vám nabídne i iluzi, že píšete na linkovaný papír. Uživatelé iPhonů mohou využít aplikaci Day One, v níž mohou se svými deníkovými záznamy provádět doslova cokoli: připojovat k nim informace o aktuálním počasí, fulltextově je prohledávat, publikovat je, tisknout…

Pro většinu z nás bývá největší problém ne deník založit, ale delší dobu u zapisování vydržet. Motivující může být třeba to, že nemusí jít o bůhvíjak sáhodlouhé ambiciózní záznamy. Stačí zapisovat každý den jednu větu – jediný okamžik, který vás ten den zasáhl. Anebo tři momenty, které vám v onom dni přinesly radost. Kafe ve Starbucks? Oční kontakt s cizím mužem v tramvaji? Dvacetikoruna, kterou jste našli v kapse kabátu? Všechny tyhle zdánlivé nicotnosti jsou dílky puzzle, z nichž se skládá náš život. A do deníku rozhodně patří, jakkoli dnes vypadají bezvýznamné. Vaše budoucí já vám za ně bude vděčné.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Barbora Šťastná
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění