Proč tvořím?

„Každé dítě je umělec. Problém je, jak umělcem zůstat, když dospějeme,“ řekl Picasso. Představujeme vám šest lidí, kteří si svou kreativitu dokázali uchovat. Pro některé se stala povoláním, jiní ji mají jako hobby nebo i trochu bizarní vášeň. Co jim tvorba přináší a proč je pro ně tak důležitá?
Proč tvořím?
29.4.2016 17:00 |

VYTVÁŘÍM VIDEOINSTALACE

ESTER GEISLEROVÁ

Na celé své práci nejvíc zbožňuji, když to, co udělám, poprvé někomu ukážu a na něj to působí tak, jak jsem zamýšlela. Líbí se mi, že to, co vytvořím, umí předat kompletní emocionální informaci. Nikomu není potřeba nic složitě vysvětlovat a já jsem šťastná, že to jde a že touhle cestou můžu s lidmi komunikovat. A jak jsem se k tomu dostala?

Naše máma měla jeden čas firmu na počítačovou animaci a vytvářela vlastní videa, se kterými nás zastupovala v devadesátých letech na výstavách. Odmalička jsem si tak mohla hrát s počítači, kreslila si v nich a dělala animace, ráda jsem točila a fotila. O další se pak postarala Střední umělecká škola Václava Hollara a Akademie výtvarných umění. K videoinstalaci jsem došla už v prvním ročníku a je to moje nejoblíbenější a nejbližší forma tvorby.

Kreativita pro mě obecně znamená zručné přenášení představ, snů a vizí do reality a flexibilní přizpůsobování se daným podmínkám. Kolem umění se pohybují lidé, které mám ráda a cítím se mezi nimi svobodně. K umění samému mám velkou pokoru a věřím, že by měl člověk využít svůj talent, aby jednou nelitoval, že nedělal to, co ho nejvíc baví.

ŠIJU TAŠKY

MARIANA NOVOTNÁ

Líbí se mi rychlost, to je na tvorbě nejlepší. Něco vymyslím, mám v hlavě, jak to bude vypadat, a okamžitě to realizuji. A ono to klapne, i když třeba zrovna nemám ten správný materiál. Někdy to sice může pokulhávat po technologické stránce, ale to mi vlastně nevadí. Pro mě je důležité mít v ruce výsledek, vidět, že vypadá a funguje tak, jak jsem si myslela. Odmalička mě bavilo šít a něco vyrábět. Asi jsem to chytla od mámy, která taky pořád něco šila, pletla nebo háčkovala.

Mariana Novotná Mariana Novotná

Jako malá jsem u ní seděla a šila si na panenky. Nejdřív jsem začala s kostýmy, většinou k tanečnímu divadlu. Už na taneční škole mě bavilo k představením a k jednotlivým choreografiím vytvářet kostýmy. Tašky jsem začala šít z prostého důvodu: jednu jsem potřebovala, žádná mi nevyhovovala, tak jsem si ji ušila sama. Viděly ji holky v Leedě, kde jsem tehdy prodávala, a líbila se jim. Nabídly mi, abych jich pár ušila a prodávala je u nich. Od té doby je šiju a vždycky se najde někdo, u koho mají úspěch. V navrhování i šití jsem samouk a laik. Neumím třeba kreslit a cítím to jako svůj handicap. Někdy mě to brzdí, ale na druhou stranu se to snažím brát i jako svoji přednost. Třeba zásadně nedělám návrhy, rovnou střihám a šiju.

VYRÁBÍM VĚCI ZE DŘEVA

JIŘÍ TÁBORSKÝ

Podle mě nastává éra renesance řemesel, lidi začalo zajímat, co si vlastně kupují, a začalo to už na farmářských trzích. Nejde o věc samotnou, lidé chtějí znát i její příběh. Zajímá je postup výroby a tento zájem se zvolna přesouvá i do řemeslné sféry. Lidé chtějí mít doma něco specifického, vědět, kdo a proč to vyrobil. To je něco, co tu velmi dlouho nebylo. Řadu let jsem se živil jako novinář. Postupem času jsem ale z plného úvazku v médiích odešel, udělal si živnostenské oprávnění a přesunul se k řemeslu.

Jiří Táborský Jiří Táborský

Všechno jsem se naučil sám. Spoustu věcí z knížek, z internetu nebo od lidí v dílnách. Nejvíc mě chytla práce se dřevem, hlavně výroba a restaurování nábytku. Fascinuje mě zjišťovat, jak fungují technologie práce se dřevem. Zajímá mě asijské truhlářství, které je trochu jiné, zejména Japonci se v technologii spojování dřeva a jeho opracování dostali asi vůbec nejdál. Rád navrhuji konstrukce a právě dřevěné patří mezi ty nejsložitější. Dřevo je totiž materiál, který se permanentně hýbe, a tomu se musí celá konstrukce přizpůsobit. Díky tomu je životnost našich výrobků, pokud je uděláme dobře, v řádu několika desítek nebo dokonce stovek let.

TVOŘÍM SOCHY Z PET LÁHVÍ

VERONIKA RICHTEROVÁ

Na tvorbě je pro mě nejvíc vzrušující, že nikdy nevím úplně přesně, co mě čeká. Nejlepší jsou dny, kdy můžu nechat práci jen tak plynout. Do něčeho se pustím a najednou samy přicházejí nové postupy, myšlenky nebo čerstvá technická řešení, jak co použít. Tím se ovšem začne původní záměr větvit a všelijak košatět a výsledkem je, že práce bobtná a člověk s ní nikdy není hotov tak, jak si naplánoval. Je skvělé zabrat se do jediné věci a tu dotáhnout až do konce bez vyrušování, to je ale spíš kýžený než reálný stav.

Veronika Richterová Veronika Richterová

Nápad použít PET láhve jako sochařský materiál nepřišel sám od sebe, odjakživa mě přitahovaly odložené, nalezené, zbytkové či použité materiály a zmetky. V dětství jsem z bedny vyřezala vilu pro panenky a podlahy vyparketovala nasyslenými dřívky od nanuků. Tvořím hlavně ze sobeckých důvodů, přináší mi to dost často velké uspokojení, asi jako někomu sport. A pochopitelně je v tom určitě i kus ambice, aby tu po mně jednou něco zůstalo.

PÍŠU PŘÍBĚHY

BÁRA BARONOVÁ

Svou tvůrčí práci vnímám jako poslání. Myslím si, že mám dar poslouchat. Umím si s lidmi povídat, nebojím se ptát. Věřím, že když zprostředkuji silný příběh nebo zachytím důležitý moment, můžu pomoci někomu dalšímu se v životě rozhodnout. Baví mne zprostředkovávat různé pohledy na svět. Cením si možnosti potkávat zajímavé lidi, kteří mi dávají nevědomou zpětnou vazbu na můj vlastní život, i možnosti poznávat konkrétní příběhy a zachytávat souvislosti. Zajímají mě obyčejné příběhy obyčejných lidí.

Při práci na knize nejraději sleduji osobní linku, jak se lidé vyrovnávají s různými životními situacemi. Zároveň mě těší prostřednictvím obyčejného života obyčejného člověka mapovat velké dějiny. Zábavná je pro mě i samotná práce s textem, stejně jako knižní produkce. Těší mě projekt konzultovat, diskutovat o něm s odborníky a umělci. Výsledek dokumentární práce může probudit v člověku lidství, protože mu dá nahlédnout na svět optikou konkrétního jedince, který si prošel určitou mezní situací.

Barbora Baronová a Dita Peppe Barbora Baronová a Dita Peppe

FOTÍM LIDI

DITA PEPE

Pořád něco tvořím, i když to fyzicky třeba není zrovna vidět. Jako problém se může jevit, že neumím odpočívat. Při práci na knize Intimita mě poháněl přirozený zájem jít hlouběji v tématu sebepřijetí, které jsme s Bárou nakously v knížce Měj ráda sama sebe, a umožnit konkrétním ženám mluvit o tom, co je pro ně důležité. Všechna témata, která otevírám, otevírám záměrně, protože mě posouvají, inspirují a odpovídají na otázky, které si kladu. Při tvorbě mě baví prožívat společné nadšení, chuť vytvořit něco zásadního, krásného a pak žít v naději, že se to potká s pochopením a pochvalou. Mám ráda, když něco nového začíná.

Co je vlastně umění, pro mne nejvýstižněji definoval sociolog Zygmunt Bauman, který pravil, že největší umění je přizpůsobit se dnešní tekuté době. Pro sebe si to překládám tak, že největší umění je, když zvládnu fungovat jako maminka, manželka, dcera, fotografka. A při tom všem budu v relativní psychické pohodě bez farmak.

Autor článku: Monika Otmarová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění