Risk je zisk! Nebo ne?

Zůstat zaměstnaný, nebo se pustit do podnikání? Platit si životní pojistku, anebo spoléhat na pevné zdraví? Naučit se všechny otázky testu, nebo jenom část? Cestovat autem, nebo letadlem? Náš život provázejí rozličné výzvy s různou mírou rizika. Jak to udělat, abychom eliminovali ztráty a přitom nepřicházeli o bonusy?
Risk je zisk! Nebo ne?
18.8.2016 17:00 |

Každá volba, kterou děláme, velká nebo malá, složitá či jednoduchá, s sebou nese potenciální přínosy, ale také určitou míru rizika, že zvolíme špatně. Nejčastěji se rozhodujeme na základě svých emocí a zkušeností, spoléháme na to, že co nám obvykle vyšlo, by mělo vyjít i příště. Anebo prostě „cítíme v kostech“, že jsme vybrali správné řešení, a jiné ani nezkoušíme.

Jenomže jak postupovat, pokud nemáme svůj úsudek o co opřít? Je lepší hrát vabank, nebo si detailně prostudovat dosažitelné informace a rozhodovat se teprve po bedlivém zvážení všech pro a proti? Rozhodně to závisí na našem osobnostním nastavení. Pokud je člověk extrovertní sangvinik, je velice pravděpodobné, že bude riskovat víc než introvertní cholerik. Jednak má dar pozitivního optimistického myšlení, jednak se snadněji vyrovnává se ztrátou.

Obzvlášť nerozhodní lidé, kteří veškerá svá rozhodnutí odkládají až na samou únosnou mez, to mají složitější. Obvykle jim ani hromada argumentů pro definitivní volbu nestačí a kladou si další a další otázky: Je auto, které chci koupit, opravdu bezpečné? Mám si brát hypotéku, když nevím, co bude za deset let? Mám investovat právě do tohoto partnerského vztahu? Otazníků je většinou víc než jednoznačných odpovědí.

ZAKUSIT ADRENALIN

Existují lidé, pro které je riziko životní motor. Rádi rozhazují peníze, rádi se předvádějí, neváhají se vrhnout do akcí, jejichž smysl chápou pouze oni. Běžný všední život v kanceláři by je udolal, a tak podnikají, cestují, pěstují adrenalinové sporty, umějí vydělat i utratit. Obecně lze ale říci, že daleko víc riskují muži než ženy. Je to fakt daný evolucí, muži-lovci museli potlačit strach a vrhnout se do rizika, aby uživili sebe i svoji rodinu.

Válčili, lovili, vydávali se do neznámého terénu, čelili nepředvídatelným překážkám. Ženy měly od nepaměti jiný úkol (na chvíli teď zapomeňme na emancipaci), tím je ochrana rodinného hnízda, výchova dětí, starost o zachování rodu. Nikdo je v minulosti nenutil vydávat se na nebezpečné výpravy, zabíjet mamuty a válčit s členy jiných kmenů. A toto nastavení v nás všech zůstává i v bezpečném 21. století – civilizace necivilizace.

Ženy si sice umějí život také pěkně komplikovat, ale pokud jde o rizika, jsou mnohem racionálnější a opatrnější než muži. Dokládá to například chmurná statistika úrazů mozku – s vážnými úrazy hlavy a páteře putují do nemocnice nejčastěji mladí muži mezi dvaceti a třiceti lety. Horolezci, motorkáři, snowboardisté a další adrenalinoví sportovci. Riziko je pro ně droga a balancování na hraně životní nutnost. A to, co jim v momentu, kdy prožívají závrať z rychlosti nebo překonání sebe sama, reálně hrozí, si nepřipouštějí.

Někteří lidé vnímají hraniční zážitky jako koření života, vzpomeňme japonské restaurace, kde se servíruje legendární ryba fugu. Jde o jednoho z nejjedovatějších živočichů na světě, jehož jed je 1200krát silnější než kyanid a člověka dokáže usmrtit jediné sousto. Japonští kuchaři musejí projít dvouletým výcvikem, než se naučí připravit rybu tak, aby hosty neotrávili. A do restaurací nabízejících fugu se hrnou zájemci, kteří za nebezpečnou pochoutku neváhají utrácet tisíce. Co je k tomu motivuje, vědí nejspíš jen oni sami, jejich chování jako racionální rozhodně vyhodnotit nelze.

A pokud půjdeme hlouběji do minulosti, na stejném principu funguje známá „ruská ruleta“, jíž si krátili dlouhou chvíli carští důstojníci. Nechat kolovat revolver s jediným nábojem, otočit bubínek a přiložit si zbraň ke spánku, to je opravdu výrazně riziková zábava… Nicméně nelze říct, že lidé, kteří se rizikům vyhýbají, prožijí šťastnější, bezstarostnější či bezpečnější život.

TÍHA ODPOVĚDNOSTI

Riskování se pochopitelně promítá i do partnerských vztahů. Láska bohužel nezačíná pokaždé tak, že si dva dlouze pohledí do očí a pohne se zeměkoule. Většinou kolem sebe budoucí partneři nějakou chvíli krouží, oťukávají se a počítají pro a proti. A protože nikdo není dokonalý, je nutné z lecčeho ustoupit. Odborníci opět doporučují úplně banální radu: napsat si na papír seznam toho, co je pro nás důležité, a pak svůj potenciální protějšek obodovat. Pokud získá plusové ohodnocení u nadpoloviční většiny položek, rozhodně stojí za to vztah přinejmenším vyzkoušet. Strach někdy zbytečně paralyzuje a přílišný optimismus doprovázející první týdny vztahu zase lakuje věci narůžovo. A to je také velice riskantní.

Na druhou stranu jsou lidé, kteří slevovat z nároků neumějí. Podle psychologů jde především o narcistně laděné jedince, kteří žijí v jisté formě sebeklamu, svoje schopnosti si idealizují – a o to kritičtější jsou ke svému okolí. Dostat se do spárů narcistního partnera je pak ohromně složité. Hrozí dvě věci: stálá a neutuchající kritika anebo druhý extrém – polapení do ideálního světa, kde se nedostatky nepřipouštějí. Partneři narcistních lidí bývají zahrnuti do pohádky o tom, jak je všechno skvělé a jak to funguje, bez ohledu na to, že realita může být zcela opačná.

S riskováním v partnerských vztazích má zkušenost každý z nás, rozhodnout se například pro sňatek není žádná banalita. Vyrovnaní jedinci uzavírají manželství po nějaké době společného soužití, kdy si ověří, že jim to společně funguje a že mají v životě podobné cíle. Problém a stres může představa něčeho definitivního vyvolávat u volnomyšlenkářských povah, které se nerady nechávají svazovat konvencemi. Řada lidí si ráda nechává otevřená zadní vrátka, než aby riskovala. To ale bývá chyba a není nic ojedinělého, když takový člověk skončí jako v pohádce Jak dědeček měnil, až vyměnil. Zkrátka partnerství je velký risk, ale zrovna v tomto případě je nekonečně dlouhé zvažování a přešlapování na místě spíš kontraproduktivní.

JAK ZVÁŽIT RIZIKO?

Chicagský psychoterapeut Alex Lickerman doporučuje před jakýmkoli závažnějším rozhodnutím položit přínosy a rizika na váhy a racionálně je vyhodnotit. Tvrdí, že lidé jsou od přírody pošetilí, zdlouhavě váhají třeba nad finančními investicemi, ale úplně běžně kouří, překračují povolenou rychlost v autě a ládují se smaženým jídlem z fastfoodu, což není nic jiného než drobné každodenní pokusy o sebevraždu.

A protože vychází z premisy, že míru přínosů hodnotíme víceméně emocionálně, doporučuje tuto subjektivní stránku porovnat s dosažitelnými „tvrdými daty“ neboli realitou. „Je to docela složité,“ tvrdí Lickerman. „Protože to, co považujeme za důležité, může někomu jinému připadat jako banalita – a naopak. Ale ve chvíli, kdy opřeme rozhodnutí o faktická, reálná a objektivní čísla, riziko alespoň částečně eliminujeme.“

Někdy je rozhodování dílem okamžiku, protože rizika jsou natolik zřejmá, že je vůbec nebudeme pokoušet, ale někdy se jim vůbec nelze vyhnout, například ve chvíli, kdy se rozhodujeme pro novou práci. Čekají nás nové zkušenosti, možná lepší plat, ale na druhé straně odcházíme do neznáma. Nevíme nic o atmosféře na novém pracovišti, přicházíme o vztahy se starými kolegy. Nicméně, jak se říká, štěstí přeje připraveným. Lickerman v tuto chvíli doporučuje vzít do ruky papír a tužku a pěkně si míru rizika i našich očekávaných bonusů u každého zásadního životního kroku vypsat. Rizika k životu patří a eliminovat je nelze.

Samozřejmě se lze vyhnout zmíněným adrenalinovým zábavám, které si o průšvih přímo koledují, ale krčit se v koutě a radši nedělat nic než zažívat paniku z riskování, je také špatná cesta. Jako ve všem i tady platí pravidlo zlaté střední cesty. Nebát se vykročit do neznáma, ale dokázat dohlédnout dopad svých kroků.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Libuše Procházková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění