Růžová barva: Oblíbená i zatracovaná

Hitler ponižoval homosexuály nošením růžového trojúhelníku na prsou, extrémní feministky by růžovou z hračkářství nejraději vykázaly. Ale často brutálně zpolitizovaná barva je taky krásná a nevinná.
Růžová barva: Oblíbená i zatracovaná
10.11.2015 17:00 |

Pohledný mladý muž se na mě občas nervózně usmál, ale jinak nevěděl, kam s očima. Moje čtyřletá dcera se nemohla odtrhnout od jeho vesele růžové košile, vpíjela se do něj jako do svatého obrázku. Mladíka to nejdřív pobavilo, ale za chvíli si s vytrvalým zbožňováním nevěděl rady a byl rád, když konečně mohl z vlaku vystoupit.

Růžovou barvou jsem se do narození dcery moc nezabývala. Silné pocity ve mně vyvolával jenom odstín, kterému profesor kreslení na brněnském Petrově, Jaroslav Škarohlíd, říkal „lila na blinkání“. Měl na mysli sytě růžovou barvu, která dnes dominuje většině hračkářství.

V mém manažerském šatníku převládaly konzervativní hnědá, šedá a tmavě modrá. Jednou mě ale kvůli focení převlékli do růžové a miminko, které jsem kojila, bylo barvou nadšené. Byla jsem přesvědčená, že to není možné, aby dítě tak jednoznačně reagovalo na pouhou barvu, a převlékla jsem se. Několikaměsíční dcera okamžitě posmutněla. Jenom jsem si oblékla mnou tehdy nemilovanou růžovou, viditelně se zatetelila blahem. Ten týden jsem kolegy překvapila radikální změnou šatníku: od pasu nahoru jsem začala nosit všechny dostupné odstíny růžové.

S růžovou se to u holčičky má stejně jako u Picassa. Jedná se o období. Intenzivní, totální, ale naštěstí časově omezené období. „Neboj, do dvou let bude chtít černou a maskáče,“ utěšovala mě kamarádka, když jsme na prolézačkách mávaly blaženému stvoření, od hlavy k patě vyoblékanému v „hard core“ růžové. Mávala nám sytě růžovou plyšovou kočkou, kterou nepouštěla z ruky ani ve spaní. Když ji ztratila, armáda rodinných příslušníků prolézala hračkářstvími dokud se nenašla další, stejně totálně růžová.

Nechávala jsem růžové totalitě volný průchod, ale jako v každé jiné totalitě – uspořádání vyhovuje jenom diktátorovi. Pro mě neúprosný růžový teror zmírnila kamarádka v americkém Massachusetts. Vzala mě do populárního sekáče a tam jsme vybraly snad patery šaty. Ani jedny nebyly růžové, ale byly princeznovsky rozevláté a na pohled i na omak byly nádherné. Eliška je všechny nosila do roztrhání a my se tak šťastně přesunuly do období fialového, které je kratší než růžové a signalizuje konec nadvlády „lila na blinkání“.

CHLAPCI A CHLAPI

Jednou mi jeden dělník z barvírny vysvětloval, jak složité a tím pádem drahé je dosáhnout některých barevných odstínů. Elegantní starorůžová se málokdy vyskytuje v levné konfekci. Ale pokud máte slabost pro růžovou, letošní sezona je ideální, v růžovém odstínu se letos dá sehnat v podstatě úplně všechno.

Mému manželovi a synovi se růžová, bohužel, příčí, a tak se mi nepoděkovali, když jsem jejich bílé košile nedopatřením vyprala s červeným tričkem. Škoda že jsou tak konzervativní. Existuje studie, která tvrdí, že muži, kteří nosí růžovou košili do práce, většinou vydělávají až o třicet tisíc korun víc. Daleko častěji se jim prý dostává poklon od kolegyň a jsou celkově sebevědomější.

A například v Anglii muži, kteří nosí fialovou nebo růžovou košili, mají nejvíc pracovních známostí (ti, kteří preferují modrou, jich mají nejméně). Pink je jméno jedné z nejoblíbenějších anglických značek, jež nabízí velmi hezké, převážně pánské košile a často právě v nesčetných odstínech růžové barvy. Náruživému pijanovi, který nepotřebuje zvýrazňovat červený obličej, bych ji asi nedoporučila, ale hlavně mladým mužům náramně sluší.

V designu je růžová výrazem sebevědomí návrháře; Miami Beach by bez růžové ztratil svůj art deco šmrnc; americký cadillac z padesátých let je nej-úchvatnější právě v růžové.

A bez růžové by se Benetton v osmdesátých letech nikdy neproměnil z dvojice bláznivých Italů pletoucích v garáži malého města v proslulý globální řetězec nekonečných mega prodejen.

Před mnoha dekádami mě v Amsterodamu vyděsil pokoj kamaráda. Byl velmi jednoduchý, skoro strohý, s jedinou výjimkou: jeho postel byla v podstatě obsazená desítkami řvavě růžových plyšáků. Sám chlapec byl velice hezký, ale po setkání s jeho růžovými mazlíčky bylo jakékoli sblížení najednou nemožné. Víc si nepamatuji, ale psychologové tvrdí, že reakce mužů i žen na růžovou barvu je nevyzpytatelně osobní.

Od té doby, co mám holčičku a kluka, mi všechny ty gender teorie o škodlivosti růžové barvy pro zdravý vývoj sebevědomé dívčiny připadají překonané a malicherné. Nedávno jsem vyplňovala dotazník a v kolonce „pohlaví“ jsem si mohla vybrat ze tří možností: ženské, mužské, jiné. V módě i ve společnosti se v západní Evropě teď vehementně razí trend zaměnitelného pohlaví. Je to výsledek posedlosti po důsledné, úplné rovnosti, která ignoruje rozdíly mezi mužem a ženou. Odpírat děvčici z ideologických důvodů růžovou? Ani náhodou. Jak se zpívá v jedné písničce: Růžovou ti krinolínu koupím, dítě mé, až půjdeš jednou na veliký bál…


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Anastázie Harris
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění