Táňa & Vojta v roce 4

Fotogalerie Tohle mohl být lehký letní rozhovor. Vlna všeobecného posuzování a odsuzování vztahu „starší žena-mladší muž“ je dávno pryč. Táňa Vilhelmová je s Vojtou Dykem už čtvrtým rokem. Mohli jsme mluvit o lásce zalité sluncem, o světě plném krásy a pochopení. O dětství dětí a dospělosti dospělých. Měl to být rozhovor vhodný na pláž nebo na chalupu a pak do kamen. Omlouváme se. Není.
3.8.2014 5:00 |

Navíc začala Táňa hned s koncem: „Přemýšlím poslední dobou nad tím, jak málo pozornosti věnujeme výdechu. Začaly mě tyhle myšlenky napadat pozvolna, od narození všech tří mých kluků, že málo řešíme poslední chvíle života.“

Vojta: „…a víš, proč to tak je? Protože by celý farmaceutický průmysl neměl co dělat. Kdyby se lidi nebáli. Jsme pořád něčím strašený.“

Oni spolu opravdu pořád mluví…

Kdy jste poprvé Táňu zaznamenal?

Vojta: Já vím, jak to myslíte, ale nevím. Možná v Indiánském létu. První setkání bylo asi někdy na Bazárku.

Jaký na vás udělala první dojem?

Vojta: Já ji nejdřív nevnímal.

Jak na vás působí zdálky?

Vojta: Zdálky i zblízka hrozně hezky, ale já už to neumím rozlišit. Mám ji zakořeněnou. Jako oblak, který se kolem vznáší.

Táňa: Jako černej mrak!

Vojta: Občas se dostanu do jeho pole, občas z něj zaprší, ale dneska, koukám, z toho bouřka nebude.

Kde vy jste zaznamenala Vojtu?

Táňa: V Rubínu. S Pavlem, s tatínkem prvních dvou kluků, jsme stáli na baru a povídali jsme si. Najednou jsem slyšela hlas. Zeptala jsem se, jestli tam zpívá Dan Bárta. Byl to Vojta. Dřív jsem ho slyšela, než viděla. No nazdar, takhle to vypadá, že jsme se k sobě dostali přes umění.

A pak jste Vojtu viděla…

Táňa: Pak jsem ho vídávala na různých večírcích, kde hráli jako začínající kapela Nightwork. Táhli za sebou výskající fanynky a já si říkala: „Aha, nějaký dívčí idol…“

Vojta: No jo, ale s tím já přece nemůžu nic dělat!

Táňa: Pak bylo… ne moc sympatií. Vždycky jsme se někde potkali a Vojta se promenádoval…

Vojta: Já normálně chodil!

Táňa: Já to vnímala tak, že se promenáduješ.

Vojta: Je pravda, že první setkání nás dvou, které si opravdu pamatuju, bylo ve foyer divadla DISK na DAMU. Táňa s Annou připravovaly věci na Bazar a já měl pauzu v představení Láska, vole! Bohužel, součástí mého kostýmu byl i půlmetrový růžový penis, takže mě asi fakt nešlo přehlídnout. To se pak z chůze stává promenáda velmi lehce, víš, maličká?

Táňa: …takovej hezoun, co se furt usmívá. Nic nepřeskočilo.

Vojta: Já se tě tenkrát taky trochu bál…

Čeho se Vojta bál?

Táňa: Já nevím.

Působíte arogantně?

Vojta: Jooo. Působí.

Táňa: V pubertě to byla moje ochranná skořápka: Když se dvakrát necítím, tak tam hodím něco, co mám naučeného nebo obšlehnutého z rodiny. Máme tam toho dost. Teď mám dojem, že už to nepoužívám. Ale je věc každýho, jak si mě v tu danou chvíli přečte. Jestli jsem drzá, nebo arogantní. Nebo se můžu nad něčím rozplynout a někdo mě v tu chvíli vnímá jako infantilní.

Vojta: Musím k tomu říct, že Táňa je dost přemejšlivá.

Táňa: Jé. Děkuju. A taky řekni, že hodně čtu!

Vojta: Zjistil jsem, že když Táňa vypadá arogantně, tak mnohdy jenom přemejšlí. A přemejšlí, kdykoli ji něco zaujme. A to je často. To já vůbec nemám! Ke každýmu přijdu a bavím se s ním a třeba až pak zjistím, že je to blbec. Ona se zahledí, zaposlouchá, je empatická a může u toho vypadat arogantně. Já jsem takovej „pořád veselej“.

Táňa: On na vás s tím svým úsměvem fakt nepůsobí arogantně? To se máš!!!

Co je pro vás soukromé a co už veřejné?

Vojta: Vrcholem mého soukromí jsou pro mě děti. Nikdy nechápu obálky časopisu Maminka, kde se všichni fotí s dětmi, který ani neuměj říct „mami“, natož pak „mami, nestrkej mě, do prdele, před ten foťák“. Vždycky si představím, jak naši kluci v 17 budou třeba někde na antiglobalizačním mítinku házet kameny po policajtech, a já bych se s nima fotil do časopisu Maminka. Kde to jsme?

Pak je ještě druhá stránka, když toto všechno nemůžete ovlivnit. Před školu se postaví blboun s foťákem a fotí vás a vaše děti. Bohužel, česká legislativa je stále spíš na straně blbouna s foťákem než toho dítěte. To pak jsem schopnej se před školou i porvat.

Táňa: Smrsklo se mi to z velký koule do malý pevný kuličky. Předtím to byla velká koule, o které jsem si nebyla jistá, jestli to není póza. Chvíli jsem si myslela, že je zajímavý lidi lakovat a dělat ze sebe tajemnou. A pak mě napadlo, že by bylo jednodušší, kdyby lidi byli transparentní. Jsme všichni z těch her a neupřímnosti dost urvaní. Třeba celý tenhle rozhovor a focení je naše soukromí. Ne, že se dva „VIP obličeje“ vyfotí na obálku a budou letně a sladce mluvit. Chtěla bych, aby bylo vidět, že spolu obyčejně žijeme. Proto se fotíme u nás na chalupě a fotí nás náš kamarád Honza Malíř.

A to celé můžu udělat jen pro časopis, který opravdu ráda čtu. Vše, co je za dveřmi, za které jsme vás pozvali, je moje, Vojty, dětí, babiček, ale zároveň je to něco ve mně a je to veřejně vidět. Nikdy bych ale nepovídala třeba o víře. To mi připadá citlivý. Někdo se mě zeptal, jestli jsem věřící, a mně to přišlo, jako by se mě ptal, jestli to mám ráda zezadu, nebo zepředu. Nechci mlčet o soukromí, ale bavíme se o něčem niterném, a to se musí chránit před každým, kdo by to chtěl zneužít. Třeba bulvár.

OBRAZEM: Táňa Vilhelmová a Vojta Dyk
Fotogalerie

Je to opravdu jen otázka bulváru?

Táňa: Je to otázka lidí, co bulvár čtou, a lidí, co bulvár píšou. Zbytečné šíření zla. Znuděná paní nebo pán, co právě dopomlouvala/l své sousedy, otevře bulvár a nechá na sebe nakydat další hromádku pomluv. Good luck!

Vojta: Já mám to štěstí a dar, že se bavím tím, co dělám. Mám tak naplněnej život. Zní to pateticky, ale jinak to říct neumím. Nezajímá mě díky tomu „co, kdo, kde a s kým“. Ale na obranu proti lžím jsem začal být nekompromisní. Hlavně k sobě. I teď, když autorizuju tenhle rozhovor, pročítám si slovo po slovu, a říkám si, jestli si za tím stojím. Jestli mi to projde před sebou samým. Lež člověka naštve. Proč vlastně?

Táňa: Lež není pravda. Pravda otvírá a lež všechno zavře. Obzvlášť když člověk řekne něco v pravdě a poctivě a ono se to proti němu otočí ve lži. To je jako bodnutí do břicha. Všimla jsem si, že když je člověk zamilovaný, je v takovém stavu štěstí, že když kámoška začne někoho pomlouvat, tak mu to přijde absurdní… Šťastní lidi nejsou nebezpeční.

Vojta: Lež je pro mě stereotyp, nuda a pravda je tvořivost, láska a tak dále. A mě stereotyp a nuda nebaví.

Existuje kategorie nevyžádaných „dobrých rad“. Jistě jste jich dost obdrželi. Co s nimi děláte, když přicházejí od blízkých lidí?

Táňa: Tak to je strašný!

Vojta: Tak ty jdeš vždycky proti, ne?

Táňa: Vždyť ty taky.

Vojta: To jo, ale mně vždycky nějak utkvěj. Jsem takovej, že když mi někdo něco řekne, tak si to beru a mnohdy to mám jako dogma. Potom si říkám, proč jsem si nedovolil myslet něco jiného.

Táňa: Učím se a poslední dobou mi to fakt jde: Okamžitě vystřelit po větě, která začíná: „Víš, nechci ti do toho mluvit, ale já bych to udělala tak a tak…“ Na to je důležité okamžitě říct:,,Dobře, ty si to udělej tak a já si to udělám po svým!“ Protože to je přece můj život. Moje chyby a vítězství.

Vojta: To je dobrý, maličká, to zkusím

Táňa: Jo, ale musíš střílet okamžitě. Ne až potom, co máš z různých rad hlavu jak medicimbal. Ale pozor, bavíme se o „nevyžádaných“ radách.

Vojta: Doteď jsem si neuvědomil, že největší kořenitel podobných situací je vlastní rodina. Dá vám tolik nevyžádaných věcí do života, kterých se potom za velký peníze zbavujete, když chodíte k „psychosomatickým fyzioterapeutům“. Moje velký téma je teď rodina.

Aby ne, když jednu vytváříte…

Vojta: Je to drsný. Jak to udělat, aby všechny tyhle děti byly v pohodě…

Táňa: Možná si s tím vším už moc lámeme hlavu. Příroda nám přece dala možnost, že můžeme mít děti hodně brzo. A možná je to tak opravdu lepší: mít děti v době, kdy je nemáme ještě čas zahltit svýma životníma moudrama. Indiáni to mají tak, že do tří let má matka dítě u sebe, aby se ujistilo, že pro něj bezpečně a pravidelně tluče její srdce, pak nastupují trpěliví prarodiče s poznáváním okolí a v sedmi letech přichází táta, jako první „hrdina, vzor“, a pak parta. Byli jsme na jedný takový přednášce a mně to přišlo rozumný. Jenže uvědomují si dnešní otcové, že budou pro své děti vzorem? A co prarodiče, kteří jsou do velké míry ovlivněni komunismem? Nechci se nikoho dotknout, ale ty věty, co od nich slyším na hřišti: „Nepučuj mu to, on ti to taky nepučí…“ nebo „Oplať mu to“, jsou hrozný. To je pak masakr těmhle lidem svěřit děti. Ale je možný hledat staré a moudré náhradníky.

Vojta: A teď si vem, že ten indián, který o tom vyprávěl, třeba doma mlátí svoji ženu. Nebo ona jeho: „Kdes byl, zase trousit moudra v Evropě?! Místo toho, aby ses tu staral o rodinu!“

Táňa: Lásko?

Vojta: Ano?

Táňa: Mlč…

Je těžké být dospělý?

Táňa: Jak kdy.

Vojta: Pro mě jo. Pro mě je brzo maturita, děti, já…

Táňa: Pro tebe je všechno brzo.

Vojta: Já si i starší ženskou našel brzo!

Přemýšlíte o vašem rozdílném věku?

Táňa: Zrovna dneska! Balila jsem spacák. A jak se balej spacáky?! Rolujou se, aby byly co nejtenčí, a pak se strčí do obalu. Vojta se na mě podíval a řekl: „Táňo, takhle už se přece spacáky dááávno nebalej!“ Ale obecně, mně se nechce něco soudit. I když jedna myšlenka by tam byla: připadá mi trošku nepraktické, když je věkový rozdíl mezi partnery víc než jedna generace, pokud mají děti.

Vojta: Prohoděj se totiž role. Ale to se může stát i stejně starým partnerům. Znám rodiny, kdy matky dělaj otce. Otcové kamarády. Děti partnery atd. Nikdo nezná svoje místo. A opět nastupuje psychosomatická fyzioterapeutka. My si z té naší raději už udělali kamarádku.

Už jste to několikrát zmínili, co s ní řešíte?

Táňa: Já si myslím, že pětaosmdesát procent všeho je psychika. Úspěchů i nemocí. Formujou nás strachy, křivdy a smutek. Z toho všeho jsou nemoci, které „ibáč“ jen zakonzervuje. Ale nechci být pesimistická, lidi už to chápou. Vyrojila se spousta alternativních a funkčních řešení našich fyzických i psychických problémů. Západní medicína ve svém pojetí začíná být mrtvá. Vždyť už to došlo až na konec. Společnost nás nutí, abychom byli pořád „veselí, štíhlí, mladí, zdraví…“ A to vše musí naše psychika utáhnout.

Vojta: Mě by zajímalo, jestli se někdy bude zase utíkat ke klasické medicíně a kamarádi si potají budou dávat číslo na opravdického chirurga se skalpelem a sádrou.

Táňa: Ještě mě napadlo, k těm lžím, o kterých jsme mluvili. Díky lži se občas dá přežít. I já umím zalhat tak, že to nikdo nepozná. Prostě mám na výběr pravdu nebo lež i se všemi jejími následky. Jako třeba svědomí.
A k té medicíně: Nemám bolesti, nejsem nemocná, ale cítím, že se můžu doladit. A to chci. Dřív přece bylo normální, že přišel doktor, zeptal se, co je novýho, babka se vykecala a on si její příběh pospojoval s tím, co jí je. Ale teď se medicína o duši člověka nezajímá. A léčitele do party nepustí. Což je škoda. Propojila bych to.

V čem jste vy dva rozdílní?

Táňa: Já potřebuju být občas úplně sama. Jen sama se sebou. Když nemám dlouho tuhle možnost, jsem nepříjemná a štve mě to.

Vojta: Jo, tak to já třeba nedokážu. Ale když už jsem pak sám, je mi dobře. Mám problém se k tomu dokopat. Na tom dost pracuju. Nikdy jsem vlastně sám nebyl.

Táňa: Do tý doby, než jsme se poznali, tak opravdu nebyl sám. A když jsem tě poprosila, jestli bys „dneska mohl nepřijít“, bral jsi to, jako že se chci rozejít.

Vojta: To jo, ale už to mám míň. Teď jsem si třeba pořídil veterána. Kabrio. To jsou chvíle, na který se vyloženě těším. Západ slunce, vítr ve vlasech a celou dobu ten nádhernej lehce nervózní pocit v břiše, protože s tím čtyřicet let starým autem nikdy nevíte, jestli nakonec dojedete tam, kam chcete. To jsem pak radši, když jsem sám. Jsem staromilec. Myslím, že dřív se tak nějak dělaly věci kvalitněji. Fortelněji. To mám rád.

Táňa: Já neměla a už mám. Dřív bych všechno starý vyhodila. Začalo mě bavit nakupovat věci, za které mám odpovědnost. Ale nemám ráda slovo fortelný.

Ve chvíli, kdy Vojta adoroval staré fortelné věci, pod ním praskla stará židle a Táňa připomněla, jak pro něj a jeho staré auto jela odtahovka…

Táňa: Všechno, cos tu řekl, se popřelo…

Vojta: Ale ne, „baby“, jen si myslím, že ty starší věci mají duši, protože ji do nich někdo vložil. Teď už se všechno vyrábí bez duše.

Táňa: I to druhý nový auto má duši!

Vojta: Ale tu jsme tam vložili až my…

Jak se vzájemně ovlivňujete?

Táňa: On vyházel nový věci.

Vojta: Ona mě naučila přemejšlet.

Čeho nebo koho se bojíte?

Vojta: Mám jmenovat?

Táňa: Radši ne.

Vojta: O. k. Bojím se psychopatů.

Kdo je podle vás psychopat?

Vojta: Uf, tak to je těžký. Myslím si, že psychopatie není nemoc, jen jakási touha manipulovat. Vše, co psychopat dělá, má velmi dobře vysvětlený a opodstatněný, právně ošetřený, ale podle selskýho rozumu to nedává smysl. Je to takovej ten týpek „zákon nade vše“. Vaše city, emoce, charakter mu přijde jako něco, co ve skutečnosti vůbec neexistuje. To já naprosto neuznávám. Pro mě je větší hodnota lidství než zákon. Nevím, jak bych ho líp popsal, mám ho před očima: Je to narušenej člověk, kterej má mindrák, co ho pohltí a sežere mu zdravej rozum, a ten mindrák ho řídí. Bohužel, velmi často bývá psychopat velmi inteligentní. Jako by se mu přehodily někde v mozku nervové dráhy, a tak reaguje na vypjaté situace chladně a na běžné situace agresivně. Jo, to je důležitý. Agresi považuje za sílu a slušnost za slabost. Jediná rada, která existuje: Rychle utéct.

Dokážete ho včas rozeznat?

Vojta: Takovejch lidí je mezi námi hrozně moc. Jsou plni energie, člověk by je nejdřív láskou snědl. A pak začnou dávat rány pod pás. A přitom jsou závislí.

Táňa: Mě nic nepadlo. Nemám strach. Ty jsi měl tuhle zkušenost, která tě ale obrovsky obohatila, i když ten teror trval, na můj vkus, moc dlouho. U mě je všechno rychlejší, spíš mě věci vytáčej. Třeba nemám ráda fanouškovství a idoly a společné fotografování s cizími lidmi a kamarádíčkování bez společných prožitků.

Vojta: Jo, to taky nemám rád.

Táňa: Myslíte, že bychom mohli skončit tenhle letní rozhovor, jak jsme ho začali: umíráním?

No prosím:

Táňa: Já jsem jen chtěla říct, že se všude píše, jaký je zázrak narození dítěte. Všichni už víme, jak je důležitý jeho první nádech, první minuty života. Ale mě teď zajímají poslední minuty života. Výdech. Jak se chovat před koncem někoho blízkého? Lehnout si k němu? Pohladit ho?

Vojta: Nemám rád, když umíraj zvířata. Chodí tu celý den pořád dokola tenhle ptáček. Táňo, co když mu umřely mladý?

Táňa: Asi tě zabiju. A pak si tě tu nechám a ty mi nebudeš odporovat… Pěkně si tě naonduluju a budeš můj fešáček…

Vojta: Lásko?

Táňa: Ano?

Vojta: Mlč…


Letní dvojčíslo právě v prodeji, navíc s dárkem – KNIHOU.

Sledujte nás také na www.facebook.com/mojepsychologie

Moje psychologie 7-8/2014 Moje psychologie 7-8/2014

Autor článku: Šárka Horáková Maixnerová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění