Terapie odmítnutím: Kolik „ne“ snesete?

O co byste požádali, kdybyste se nebáli, že uslyšíte „ne“? Můžete si to vyzkoušet ve hře nazvané Rejection Therapy. Po jejím skončení byste se iracionálního strachu z odmítnutí měli zbavit. Zkoumali jsme, jestli to opravdu funguje.
Terapie odmítnutím: Kolik „ne“ snesete?
18.9.2015 17:00 |

Tento článek píšu ve chvíli, když už třetí měsíc odkládám telefonát jedné úspěšné americké byznysmence, abych ji požádala o rozhovor. Nikomu ze svých editorů jsem článek neslíbila, mělo by to být spíš překvapení, pokud by se povedl. Nemám tudíž žádný deadline, a tak… čekám. Jeden z důvodů, proč se bojím zvednout sluchátko, je ten, že mi dotyčná řekne „ne“.

Odmítnutí by ještě nebylo to nejhorší. Problém je moje interpretace slova „ne“. Jako by se za ním skrývalo víc než skutečnost, že mi někdo nevyhoví. Mám takový nepříjemný pocit, jako by případné ne byl taky výsměch mojí nedokonalé angličtině, mojí troufalosti, mé práci… Jako by to „ne“ nepatřilo otázce „mohla bych vás požádat o rozhovor?“, ale celé mé osobnosti. Myslím, že tyhle dvě skutečnosti od sebe neumí oddělovat hodně lidí, proto je nám ptaní se vlastně na cokoli tak nepříjemné.

Žádat o věci znamená jít s kůží na trh, odhalit zranitelnost. Je to nekomfortní situace. A tedy i výzva - vylézt z bezpečí do nejistoty. Právě na tom je založená hra Rejection Therapy neboli česky terapie odmítnutím. Spočívá v tom, že v běžném životě žádáte lidi o různé neobvyklé věci. Za každé „ne“ máte bod. Když vám vyhoví, nezískáváte nic, ale dostanete, co jste chtěli. Princip je v tom, že když nekomfortní situaci budete hodněkrát opakovat, zvyknete si na ni a případné odmítnutí vás nebude tolik bolet.

JÁ, ROZZUŘENÝ PES A RÝČ

Myšlenka opakování něčeho nepříjemného tak dlouho, až se to stane zvykem, se používá leckde. Osobně jsem se s ní setkala třeba na kurzu proti strachu z létání v Londýně. Britský psycholog tam vysvětloval, že nejčastěji se v letadlech bojí lidé, kteří letí jednou za rok k moři. Byznysmena - strašpytle, co lítá přes oceán dvakrát do týdne, potkáte málokdy. Jestli jím někdy byl, prostě si zvykl. „V psychologii toto není žádná převratná novinka. Princip, na kterém je hra založena, vymyslel behaviorální psycholog Thomas Stampfl už v roce 1967,“ říká psychoterapeut Michal Mynář, který hru uznává, ale přiznává jí jisté limity.

Nejprve ale trochu k historii a k pravidlům. Když si zadáte do Googlu Rejection Therapy, o Thomasi Stampflovi se toho moc nedozvíte. Vyskočí na vás jiné jméno, Kanaďana Jasona Comelyho. Comely je ajťák, jehož před pár lety opustila žena. „Devět měsíců nato jsem večer seděl v bytě 1+kk a namlouval si, že mám spoustu práce. Ve skutečnosti to byla jen zástěrka, abych nemusel jít ven a s nikým se seznamovat,“ říká Comely. Pár dnů předtím četl o ruské vojenské jednotce Specnaz, jejíž členové procházeli brutálním výcvikem. Velitelé údajně vojáky zavírali do místnosti bez oken s rozzuřeným psem a jejich jedinou zbraní byl rýč. Jen jeden se mohl dostat ven - pes, nebo voják.

„Uvědomil jsem si, že moje pozice je moderním ekvivalentem téhož. Potřeboval jsem být pokousán, abych se probudil. Potřeboval jsem stejně nekompromisní přístup.“ A tak Jason Comely vymyslel hru, při které musel denně získat alespoň jedno odmítnutí. Na parkovišti před supermarketem, kam chodil nakupovat, požádal naprostého cizince, aby ho vzal domů. Uslyšel ne a v následujících dnech desítky a stovky dalších. A nebyli bychom za mořem, kdyby ho nenapadlo udělat z nápadu byznys. Své tipy na mnohdy dost praštěné žádosti o odmítnutí vytiskl na kartičky a začal je prodávat on-line.

MŮŽU SE PODÍVAT DO PILOTNÍ KABINY?

Aby hra přinesla potřebný efekt, měli byste nasbírat minimálně sto odmítnutí, ideálně každý den jedno. Mezi pravidla patří také ujednání, co se počítá jako odmítnutí a co ne. To nejdůležitější je, abyste při žádosti byli mimo svou zónu pohodlí. Ptát byste se tudíž měli cizinců, ne osob vám blízkých a ne na věci, u kterých předpokládáte, že vám lidé vyhoví: třeba jestli je můžete předběhnout ve frontě u pokladny, když je před vámi jeden člověk s obrovským nákupem a vy máte v ruce žvýkačky.

Během žádosti byste měli být ve zranitelné pozici vy, ne respondent. Dnes už si nemusíte kupovat ani kartičky, inspirací přímo přetéká i internet. Za všechny například: zeptat se za letu letušky, jestli se můžete podívat do pilotní kabiny. Nebo: koupit si v obchodě koblihy a požádat prodavačku, aby vám je do krabice naskládala do tvaru srdce. Případně taky: požádat někoho neznámého, jestli by si s vámi odpoledne nezahrál fotbal, a tak dále. Když si pročtete pár diskusí, zjistíte, že spousta lidí dostala na své mnohdy extravagantní prosby odpověď ano.

Je to cekem pochopitelné. „Říkejte ne“ je sice motto jedenadvacátého století, za které platíme v drahých kurzech, abychom se ho naučili. Jenže upřímně, jak moc vám to jde? U mě osobně, když mě někdo o něco požádá, snažím se vyhovět, pokud je to možné. Jsem typický zavděčovací typ a říct „ano“ je pro mě jednodušší než říct „ne“ a kousat se po zbytek dne výčitkami, proč jsem vstříc nevyšla, když jsem vlastně mohla. Myslím, že když to není vyloženě proti pravidlům (třeba když se zrovna neptáte letušky, jestli můžete nad mořem nakouknout k pilotovi), většina z nás nerada říká ne.

PROČ HRÁT A PROČ NE?

Z výše napsaného to skoro vypadá, že hra nemá žádná negativa. I když to nevyjde, člověk má aspoň dobrý pocit, že se zeptal. Znamená to, že by měl tuhle hru zkusit každý? Ne tak docela. Psychoterapeut Michal Mynář říká, že techniky jako terapie odmítnutím jsou spíš akcelerační než terapeutické. Tedy vhodné až ve chvíli, kdy je člověk na konfrontaci se svým strachem připravený a vybavený.

„Obecně na ně bude reagovat lépe člověk, který je až na samotný strach z odmítnutí jinak ve svém životě celkem spokojený a dobře usazený - má fungující síť vztahů s blízkými, je si vědom svých kvalit, má životní směr a náplň, což mu přináší pocit bezpečí a jistoty. V opačném případě může být výsledkem hry celkem snadno přesný opak - další trauma.“

Techniky, jako je tato, podle něj fungují, protože strach z odmítnutí v člověku vzbuzuje pocity a představy podstatně horší, než jaké v drtivé většině případů skutečně nastanou. Žijeme v iluzi, že po odmítnutí nastane jakási katastrofa, ale pro člověka, který má dobrou základnu jistoty a bezpečí, to tak zkrátka není. Jakmile to zjistí, odváží se jí dál a strach postupně zmizí.

U člověka nesebevědomého je to ale trochu jinak a podobná technika může být spíš přilitím oleje do ohně. Jak říká odborník, takto nastavený člověk by v první řadě nejspíš nesesbíral dost odvahy, aby před výzvou na poslední chvíli neucukl. A pokud by odvahu nenašel a nezeptal se, interpretoval by si to jako další selhání a důkaz o své neschopnosti. A za druhé - kdo trpí velkou dávkou nejistot ohledně sebe sama, racionálně sice dokáže pochopit rozdíl mezi odmítnutím požadavku a odmítnutím sebe, ale emocionálně je každé takové jen nahrávkou na smeč vnitřnímu kritikovi.

„V takové chvíli nemusí pomoct ani fakt, že jste si pro odmítnutí šli dobrovolně, a vaše žádost se jeví absurdně,“ říká psychoterapeut s tím, že kde chybí vnitřní zdroje jistoty, je v první chvíli klíčová skutečná terapie. Hrát můžete po jejím skončení.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Jana LeBlanc
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění