Veronika Vieweghová: Ráda překvapuji sama sebe

„Učím se být sobec,“ řekne mi nečekaně. A pak přidá: „Michal mi nedávno řekl, ať si nedělám s jeho uzdravováním starost, že to je jeho odpovědnost. A tak jsem se jí vzdala.“ Téma – manžel, spisovatel Michal Viewegh – jsme tedy neotevíraly. I když… uvidíte. Veronika vede nový život.
Veronika Vieweghová: Ráda překvapuji sama sebe
1.6.2015 17:00 |

Mohla bych o vás říct, že jste feministka?

To asi ne. Nejsem ve feminismu nijak angažovaná, a když mám problém, vybojuju si ho sama, nepotřebuju k tomu ideologii.

Celé to hnutí, co se záslužně stará o práva žen, možná jako vedlejší efekt ale rozbořilo tradiční role. Kdo je dnes hlava rodiny?

Nechci mluvit obecně: u nás je hlava rodiny Michal. Cítíme ho jako našeho ochránce. A já pečuju o rodinu, vpouštím k nám domů emoce. To je moje role.

Četla jste Padesát odstínů šedi?

Nečetla, měla bych?

Možná, jen nečekejte krásnou literaturu. Je to příběh až brutálně dominantního a současně vlídného muže a podřízené ženy fascinované mačem. A tenhle příběh čtou ženy jako o závod. Co když je to stesk po té „hlavě rodiny“, bezstarostnosti ženy v základních věcech? Co když končí feminismus?

To vám nevím. Vím ale dobře, že mám ráda sílu muže a rozhodně u toho nemusí být tyran, naopak klidně velmi jemný. Jenže zároveň chlap, autorita s názorem a hlasem. Někdy chci vidět i jeho fyzickou sílu. Nemusím se chodit dívat, jak štípá dříví, ale chci cítit „pach muže“, třeba po tom, kdy uběhl deset kilometrů, ujel na kole… cokoli. Nedávno jsem slyšela názor, proč přibývá neplodných mužů. Chybí jim prý adrenalin. Muži od přírody logicky potřebují dobrodružství, napětí. Dneska nemusí jít do boje, lovit, a tak sedí před televizí a prožívají vzrůšo z fotbalu nebo kriminálky na obrazovce. Nasoukají do sebe adrenalin, ale co s ním, jak ho dostat z těla? Jsou jím zaplaveni a sedí v křeslech. To není dobrý.

Dostala jste někdy facku od muže?

Ne. Ani nedala!

Co vy jste vlastně zač? Jak se vidíte, cítíte?

Takhle mám o sobě mluvit? No, vidím se jako skrytá introvertka. Odjakživa. Jako malá jsem neměla moc kamarádek, vždycky jsem byla někde zalezlá a četla si. Dodneška jsem dost ráda sama.

Což je dnes asi dost řídká událost.

To jo, ale těším se na ni. Taky jsem optimistka, někdy naivní optimistka, která má ráda změny, ty se mi líbí. Jak říká ředitel společnosti Scio Ondřej Štefl: „Změna je trvalý stav!“ Pro mě tedy určitě. Dokonce se ráda nechávám překvapovat proměnou sebe sama.

Takovou samoobsluhu si dopřáváte?

Přesně, a pak s údivem řeknu: Aha! Objevování mám ráda.

Já bych vás popsala jako ženu, která umí být k ruce. Aby pomohla. Tak jste přece začala: jako zdravotní sestra.

Může být, ale to o sobě asi řekne každý.

Ne každý ale překoná sobce v sobě.

Vidíte, zrovna se učím být sobec. Doteď jsem všechen čas věnovala ostatním, až teď, ve svých skoro čtyřiceti letech, se začínám hájit. Mít čas jen na sebe, myslet i na sebe. Začala jsem pracovat, strašně mě to baví, ale to se mohlo stát, až když starší dcera skončila domácí vyučování a začala chodit do školy.

Ještě je tu ta mladší – tu stále učíte.

Taky pořád ještě trpím výčitkami svědomí, jestli bych radši neměla být s ní než s klientem, ale hned se přesvědčím, že jsem holkám dala maximum, co jsem dokázala. Už můžou jít svojí cestou a já taky.

Jaká profese vás tak nadchla?

Jsem finanční poradkyně.

Nic překvapivějšího jste mi nemohla oznámit – po kariéře sestry, matky, učitelky, duly… Co je to za skok?

To jen vypadá jako skok. Zase je to o pomáhání.

Trochu ovšem za peníze.

Jasně, chci vydělávat peníze! Ale vnímám to opravdu i jako pomoc. Za krátkou dobu, co to dělám, vidím, kolik lidí neumí hospodařit s penězi a neumí se chránit před finančními karamboly. K tomu profese finančního poradce neměla dobrou pověst, možná by se mohla trochu zlidštit.

Jak jste se k tomu dostala?

Měli jsme s Michalem několik finančních poradců, protože jsme se v tom nevyznali, a nikdy jsme nebyli spokojeni. Až ten poslední nám ukázal, že to jde jako opravdová „péče“ o klienta. Zajímá se o nás, radí. A jeho firma mi nabídla, abych to zkusila.

Jen tak, bez vzdělání?

Vzdělání nemám, ale učím se. Každý týden seminář, jedna zkouška za druhou, scházím se s kolegy a nadřízenými. Není to jednoduché, ale já se děsně ráda učím, k tomu mám za sebou podporu firmy, jinak bych do toho nešla. Do dvou hodin ráno nad tím sedím, abych situaci klienta pochopila a poradila mu.

Nepřispělo k téhle volbě, že jste musela převzít rodinné finance, když manžel málem zemřel?

Tím to začalo. Dřív se o peníze staral Michal, pak jsem musela já, a už to tak zůstalo. A mě to baví.

Jste spořivá?

Vždycky jsem byla. My jsme doma nikdy moc peníze neměli, máma byla rozvedená, se třemi dětmi, ale nějak se stalo, že jsem peníze v rodině převzala já, jako nejstarší. A hned jsem měla řeči typu: Mami, musíš si kupovat cigarety? Nové hrnce? Úspornost mi zůstala.

Teď už je to dlouho jinak – naučila jste se občas utrácet za krásnou kabelku?

Ne, rozmařilá nejsem, vůbec. Jediné, za co opravdu utrácím, jsou knihy. Jednou jsme se s dcerou Bárou dohodly, že budeme chodit do knihovny a knížky si radši půjčovat, a ona řekla: Je to tam krásný, spousta knížek, ale mami: když vezmu v knihkupectví do ruky knížku, ona voní! Já to mám stejně.

Máte ještě kam knihy dávat?

Pořád. Jednou za půl roku knížky, které jsou na jedno přečtení, vytřídím a daruju městské knihovně v Sázavě. My jsme s Bárou hrozný čtenářky.

Kdy čtete?

Večer. Ve vaně, v posteli. Přes den v tramvaji. Teď tedy čtu jiné texty, odborné, ale já písmenka miluju. Jednou, to jsem ještě neměla čtečku, jsme byli s Michalem v Chorvatsku, a já jsem si na týden vezla deset knih. A Michal nějakému kamarádovi, který se divil, že pořád koukám do průvodce, řekl, že kdybych neměla co číst, budu louskat třeba složení hořčice na sklenici. Má pravdu.

To je pak výhoda mít doma spisovatele. Jste první čtenářkou?

Ne, to nejsem. Jen si navzájem doporučujeme, co číst. Poslední rok jsem přečetla jen pětadvacet knih, ale dřív i šedesát za rok.

Kam chcete dojít coby finanční poradkyně?

Chtěla bych se to hodně dobře naučit a nakonec získat certifikát, abych mohla učit ve školách nebo firmách finanční gramotnost. Myslím, že bych to uměla vysvětlit zábavně. Dává mi to smysl, ale je to dlouhá cesta.

Vy máte notorickou potřebu získávat a předávat informace?

To tedy mám. Jako poradkyně jsem byla na kojení, na porod, pak jsem učila dcery. Pořád to samé.

Je to v manželství poprvé, kdy si vyděláváte svoje peníze?

Ano, a o to mi taky šlo, protože je mi nepříjemné dávat na charitu peníze, které vydělal Michal. Pro mě jsou peníze koloběh, vydělám je a můžu je darovat.

Jaká vlastnost se vine ženskou linií vaší rodiny, od maminky dál? Co vás spojuje?

Jako první mně vytane – síla. Vypráví se, jakou sílu měla už moje prababička. Nebo babička: její muž byl zraněný ve válce a byl často nemocný a ona táhla celé hospodářství. Pracovitost je taky jedna z našich společných ženských vlastností. Jenže ona ta síla má i své nevýhody; naší rodinou se šíří informace: na chlapy se nemůžeš spoléhat, musíš všechno zvládnout sama. Ženský jsou silnější než koně. Moje mamka je taky silná a pracovitá, ale někde chytla zvláštní naivitu. Celý život třeba sází sportku a ve chvíli, kdy vsadí, má výhru, na kterou stále čeká, rozdanou: tobě koupím chalupu, řekne. V té naději a fantazii už je možná pětačtyřicet let.

Vás to taky zasáhlo?

Ne, tohle ne. Nesnášela jsem jako malá, že se spoléhá, až jí něco spadne do klína, já se o to musím zasloužit.

Jak vám to s maminkou šlo v pubertě?

Dobře, nikdy jsem nebyla rebel, možná tím, že jsem přebrala roli partnera, táta s námi nebyl, takže jsem byla hodná, všechno jsem udělala, aby máma byla v pohodě.

Nikdy žádný konflikt?

Jeden byl, dávno po pubertě… to šlo o peníze, které nějak souvisí s její naivitou. Asi neumí moc hospodařit, a mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, že to změnit nejde. Došlo mi, že nemá cenu mámu převychovávat, tak jsem se po nějakém čase mlčení sebrala a jela za ní a jedeme dál.

Chyběl vám táta v dětství?

Asi ano, naštěstí v rodině máme strejdy, kteří roli chlapa nějak suplovali. Tátu jsem znovu viděla až v osmnácti – cizí pán. Teď si občas píšeme.

Připadala jste si tehdy hezká?

Ne. Byla jsem hubená, ostříhaná na kluka, introvert. Ani kluci o mě nejevili zájem, dokonce mi říkali, že mám hnusný oči, jako Číňan.

A teď?

Už nejsem Číňan.

Zato máte sklony k takzvané alternativě. Nelíbí se vám standardní normy?

Mám ráda svobodu a hájení práva, někdy jsem spravedlností posedlá. Což je například povinné očkování a povinná školní docházka. Proč? I v Ústavě je přece jasně psáno, že základní odpovědnost za výchovu a vzdělávání má rodič, ne stát.

Povinné vzdělávání považuju za dobrý rozkaz, to má velký smysl.

To ale v zákonech nemáme: máme povinnou školní docházku.

Což je tedy něco jiného, ale to slovíčkaříme.

Možná, ale má to dopad na praxi, protože musíme dítě donutit, aby tam chodilo, ne se vzdělávalo.

Jste zastánkyní tradiční rodiny?

Bavíme se o tom s kamarádkou, ona žije s přítelem, nevzali se, mají spolu tři děti, já jsem vdaná… Nevím, co je lepší.

Není pro vás příjemný status „paní“?

To asi není důležité, spíš věřím v tradiční role. Mají výhody, třeba zajištění rodiny, právní uspořádání, bezpečí – i finanční. Na druhou stranu nevím, jestli je nutné, aby partneři nebo manželé spolu zůstali celý život. Ona je to jednak velká práce na samotném vztahu, a pak se může leccos stát. Jeden jde pomaleji, druhý rychleji, což se může doplňovat, ale naopak taky rozdělovat, když každý vyjde jiným směrem. Proč si pak nenajít někoho, kdo půjde stejným krokem a tempem? Nevím, nemám v tom moc jasno.

Co si myslíte o rozvodech?

Že to lidi brzy a lehkomyslně vzdají, že nemají touhu pečovat o vztah, co to dá. Zabalí to při prvním konfliktu, a já si o takových lidech musím myslet, že pak můžou zabalit cokoli, nejen to jedno manželství. Může být takový člověk zodpovědný vůči sobě, v zaměstnání? Když je ale konflikt v manželství nebo partnerství dlouhý, těžko snesitelný, otravuje život celé rodiny, pak není na co čekat.

Jaký máte základní pocit ze života?

Právě teď? Optimistický. I když někdy je mi taky hrozně, ale ráno se zase probudím a řeknu si: Je to dobrý. Důvěřuju životu. Jsem šťastná, přestože mě potkaly strašný věci, jen to, co se stalo Michalovi…, přesto se ráno probudím a jsem ráda, že smím být na světě.

To se krásně poslouchá.

Kdoví jak to je. Zažila jsem jeden takový zvláštní vjem, bylo to při meditaci: najednou se mi zjevil můj obraz. Nebo obraz mé duše, nevím. Muselo to být někde ve vesmíru, já se nějak pohybuju, doprovázejí mě dva andělé a chystám se na planetu Zemi. To je pocit, ze kterého čerpám: v tom obraze jsem viděla, jak se úplně tetelím radostí a těšením na Zem. To privilegium!

Teď se trochu vznáším v abstrakci, v neznámu, ti andělé…

Já vím: rozum říká, že je to divný, ale srdce buší, že je to ono. Všechny moje buňky se radovaly, bylo to strašně silný, to světlo, tma, vesmír a přede mnou Země.

Když tohle vyprávíte manželovi – rozumí vám?

Snad by cítil, co je za tím.

A dcery?

V něčem jsme asi stejné se Sárou. To jí nebyly ani dva roky, zrovna jsem byla těhotná a šly jsme do sekáče nakupovat oblečky. A Sára najednou začala vyprávět v jednoduchých větách, že žila v zemi, kde bylo hrozný vedro, střecha byla ze slámy, měla pět dětí, páté dítě zemřelo, protože ho uštknul had, a ona že léčila ostatní. Měla jsem husí kůži po celém těle.

Takhle děti přece často fantazírují, celé světy si staví…

… ale zněla tak věrohodně, že to mohla být vzpomínka z minulého života. A ona se v té době nedívala na televizi. Ví se, že děti už u mámy v břiše sní. Kde by ke snům vzaly nějaký podklad?

Dulu už neděláte?

Ne, to jsem opustila. Pomáhala jsem jen u jednoho porodu, ale bylo to krásné. I když jsem se na to připravovala v různých kurzech dva roky, nakonec kvůli chybějící praxi nemám certifikát. Ale už jen ten kurz byl zajímavý… doprovázející má být jen přítomen. Při porodu nebo při umírání. Rodička i umírající potřebují, aby u toho nebyli sami. A víte, co mě trápí: nedávno jsem se dozvěděla, že přibývá zesnutí bez pohřbu, že dokonce příbuzní nechají svého zesnulého pohřbít na náklady města. A přitom je to tak potřeba – dokázat se rozloučit, prožít si smutek. Jinak bolest v těle zůstane. To je jako s tím adrenalinem, o kterém jsme mluvily před chvílí. Chybí nám prožívání, rituální zastavení.


Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie.

Moje psychologie 5/2015 Moje psychologie 5/2015

Autor článku: Marcela Pecháčková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění