Víc než lyže

Chcete vyzkoušet něco nového než klasické lyže či běžky? Snowboard už taky není to pravé? Nechte se inspirovat několika dalšími zajímavými zimními sporty.
Víc než lyže
22.2.2016 17:00 |

Zasněženou přírodou se dá uhánět nejen na běžkách, ale také na speciálním kole, se psím spřežením a využít můžete i sílu větru a vznášet se na draku. Nabízené disciplíny si můžete vyzkoušet pod vedením instruktorů, kteří vám i půjčí nutné vybavení.

ZIMNÍ PŘÍRODA ZE SEDLA SNĚŽNÉHO KOLA

Možná jste je už na horách zahlédli – sněžné cyklisty, kteří neukládají kola na zimu ke spánku. „Veliké pneumatiky a široké ráfky kol, kterým se říká fat bike, zajišťují lepší průchodnost obtížnějším terénem,“ vysvětluje průkopník snowbikingu Jan Kopka, který absolvoval většinu extrémních bikových závodů na světě.

Lidé se Jana často ptají, kolik sněhu fat bike zvládne. Podle něj ale záleží na jeho hutnosti. V hlubokém prašanu se s ním jezdit nedá. „Musíte mít víc nebo míň ujeté nebo ušlapané cesty nebo mrazem či větrem utažený sníh, aby měl potřebnou hutnost. Občas nastávají podmínky, že můžete jet kdekoli čistým terénem a sníh vás udrží. U nás jen zřídka, ale daleko na severu to bývá častěji. To je pak snowbikerský orgasmus,“ popisuje Jan Kopka.

Pokud chcete něco podobného zažít, nemusíte hned snowbike kupovat, stačí si ho půjčit. Obavy nemusí mít ani začátečník. „Každý, kdo zvládne jet na horském kole v běžném terénu, zvládne i jízdu na sněhu,“ dodává biker Kopka, který pro zájemce pořádá v Jizerských horách snowbike campy, či dokonce expedice za polární kruh. www.jankopka.cz

V čele psího spřežení je vždy dvojice lídrů. Musí být spolehliví, chytří, rychlí a ostatní psi je musí respektovat. Často to bývají feny. V čele psího spřežení je vždy dvojice lídrů. Musí být spolehliví, chytří, rychlí a ostatní psi je musí respektovat. Často to bývají feny.

UHÁNĚJTE SE PSÍM SPŘEŽENÍM

Za slovem mushing se skrývá adrenalinová jízda se psím spřežením, za kterou se nemusíte vydávat až na Aljašku, ale svézt se můžete i na našich horách. „Nejdřív vás ale zkušený musher seznámí se psí smečkou a poučí vás o vybavení, postrojích pro psy, jak je zapřáhnout i o povelech, které užívat,“ popisuje Lenka Trojická, která svůj první musherský zážitek okusila v Novohradských horách pod vedením chovatele psů a mushera Jana Ochozky. „U nás tomu věnujeme celý večer před jízdou a ráno máme opakování před startem,“ upřesňuje Jan Ochozka.

Na tahání se nejvíc hodí severská plemena, která jsou sportovní už svojí povahou – sibiřský husky, aljašský malamut nebo grónský pes, kteří hodně vydrží i v extrémních podmínkách. „Na psech je vidět, jak je to baví, jsou nedočkaví a těší se,“ pokračuje Lenka. Proto když se zapřahá, musejí být saně zakotvené. „Jakmile se zapřáhne, psi vyběhnou. Prvních dvacet kilometrů nemá vůbec cenu snažit se spřežení zastavit. Uhánějí jako zběsilí, běh je jejich život,“ dodává Lenka Trojická.

V čele spřežení běží vedoucí dvojice psů – tzv. lídři. Ti mají zcela rozhodující pozici. Nejenže udávají tempo, ale právě s nimi musher komunikuje, a tak řídí celé spřežení. „Na povely musejí lídři reagovat bez zaváhání. Lídr je šéf spřežení. Musí být chytrý, rychlý, bleskově reagovat na povely, mít respekt mezi ostatními psy, být nad věcí. Hlavně to nesmí být žádný rváč. Velmi často to bývá i drobná fena,“ říká Jan Ochozka.

Představa, že po zaškolení si člověk stoupne na saně, zavolá Mush go!, psi se rozběhnou a jede sám přírodou, je mylná. „To by zpět přijel jeden z deseti,“ říká Jan Ochozka. „Psi by přiběhli v dobrém rozmaru sami a on časem pěšky. Jedeme vždy ve skupině, kde tempo a trať určuji já. Mojí povinností je i pomáhat na trati a zajistit, aby se lidem, ale ani psům nic nestalo.“

Pro zastavení spřežení jsou saně vybavené brzdou s bodáky, kterou musher zašlápne, psy zastaví a on může zakopat do sněhu kotvy, které saně drží. Jízdy se psím spřežením jsou různě dlouhé. Uhánět krajinou můžete hodinu, ale vydat se můžete i na celodenní nebo noční výlet spojený s bivakováním. Pokud chcete zažít atmosféru závodů psích spřežení, nemusíte cestovat daleko. Jeden z nejtěžších závodů v Evropě se jezdí u nás – Šediváčkův long v Orlických horách. www.husky-dream.wz.cz


Létání povoleno

Kite neboli draka nemusíte vidět jen na podzimních strništích nebo u moře či dalších vodních ploch, kde to fouká, ale také jej můžete vidět na zasněžených pláních. Mluvíme o snowkitingu, kdy máte na nohách připnuté lyže nebo snowboard a létání je tu rozhodně povoleno.

Pro snowkiting potřebujete především kite, který je menší obdobou paraglidingového padáku a je upevněný na delších šňůrách. „Dalším nutným vybavením je tzv. trapéz, což je něco jako bederní popruh, díky němuž nemusí člověk držet tah kitu v rukách, ale sílu a tah kitu drží vahou svého těla. V rukách drží jen ráhno, kterým kite řídí,“ vysvětluje Petr Grochal, instruktor a majitel školy „HARAKIRI kite kurzy“. Řízení kitu podle něj není vůbec těžké a díky trapézu ani fyzicky namáhavé. Snowkiting proto hravě zvládnou i dívky a děti.

Samozřejmě že kromě kitu a trapézu ke snowkitingu potřebujete ještě lyže nebo snowboard a z bezpečnostních důvodů také ochrannou přilbu. „Pokud bych měl doporučit, je dobré začít, alespoň první den, s lyžemi než se snowboardem. Člověk díky tomu, že na lyžích nemá svázané nohy, může snáze reagovat na pohyby kitu, který v začátcích člověka ještě tolik neposlouchá. Pro srovnání, na našich snowkitingových kurzech začátečníci s lyžemi jezdí již druhý den, zatímco začátečníci se snowboardy musejí tréninku věnovat aspoň 3 až 4 dny,“ popisuje Petr Grochal.

Pro snowkiting není potřeba nijak zvlášť silná vrstva sněhu. Postačí i pěti- až deseticentimetrová pokrývka na přimrzlém nebo travnatém povrchu. Ideální jsou široké pláně, pole, pastviny – bez kamenů, stromů a stožárů vysokého napětí. „Na sjezdovky se nepouštějte, tam je moc lidí,“ varuje Petr Grochal. Pokud takové místo neleží přímo za vaší chalupou, vyrazit za snowkitingem můžete na Vysočinu, do Krušných hor, na Oderské vrchy, Českou Sibiř nebo Šumavu. V zahraničí se za snowkitingu zaslíbené území považuje norské Geilo na náhorní plošině Hardangervidda. www.kite-kurzy.cz


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Monika Otmarová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění