Za vůní Provence

Pro mnohé je symbolem prázdnin, léta a absolutní relaxace. Její skvělá vína objevili už Římané, kteří jí dali jméno a zanechali po sobě pompézní amfiteátry. Pozdější obyvatelé založili tradici skvělé gastronomie, vystavěli malebné vesničky a především – začali pěstovat levanduli. Vítejte v kraji modrofialových lánů, v Provence.
Za vůní Provence
10.9.2013 8:00 |

St-Rémy je jedno z nejlepších gastronomických center Provence. Ke zdejším odborníkům patří třeba „maitre chocolatier“ Joël Durand, který z čokolády vyrábí doslova umělecká díla. Zdobí je růžovými okvětními plátky, levandulí, fialkami a tymiánem. V městečku můžete jeho výtvory ochutnat na každém kroku.

Až se dostatečně posilníte, můžete se malebnými uličkami města vypravit k rodnému domu muže, jehož proroctví jsou stále v kurzu. Renesanční dům nám odkrývá všechny podoby lékaře Michela de Nostredame zvaného Nostradamus. V 16. století, kdy infekce nemilosrdně kosila jednoho obyvatele Provensálska za druhým, nařídil tento vzdělanec udržovat nemocné v čistotě. Za pomoci octa, vyvařených prostěradel a vlastnoručně zhotovených léků z kosatce, cypřiše a červené růže se mu úspěšně dařilo bojovat proti morové epidemii. I jeho další zájem, astrologie, se odráží v dobově zařízených místnostech muzea.

Dvůr nemocnice St-Paul-de-Mausole Dvůr nemocnice St-Paul-de-Mausole

Do blázince člověk dobrovolně nechodí, avšak do zdejší nemocnice St-Paul-de-Mausole vstupuji z vlastní vůle. Stejně jako v roce 1889 Vincent van Gogh, který se sem uchýlil poté, co si uřízl ucho. Ve zdejší léčebně pobyl přes rok a múzy ho inspirovaly k tvorbě proslulých obrazů Hvězdná noc či Pole s cypřiši. Dodnes zde funguje psychiatrická klinika. Návštěvníkům tu ukazují van Goghův pokoj se skromným vybavením: kovová postel, nad níž visí malířův portrét s obvazem na uchu, malý dřevěný stolek, židličky.

Pak se vydejte na procházkovou trasu kolem kláštera, mapující místa, kde van Gogh tvořil. Cesta kolem rudých vlčích máků a modrých kosatců nás přivádí až k bývalému antickému městu Glanum (dva kilometry jižně od centra). Ve společnosti cypřišů tu čekají zbytky římských budov.

Město mýdla

Ve městě Salon-de-Provence strávil Nostradamus poslední část svého života. V postranní kapli kostela Collégiale St-Laurent vidím na zdi mramorový náhrobek. Skromný, jednoduchý, bez jakýchkoli poct. Vracíme se do centra, kde život pulzuje u obří fontány Fontaine Moussue. Voda sehrála v historii města významnou roli. Díky Adamovi de Craponne vznikla v 16. století vodní cesta, která přinesla městu ekonomickou prosperitu. Průplavem se na lodích přepravovalo různé zboží. Mimo jiné i suroviny pro výrobu marseilleského mýdla.

Na otázku „co si dnes uvaříme“ členové rodiny Rampalů většinou odpovídají „marseilleské mýdlo“. Od roku 1828 totiž v Salon-de-Provence vaří tento zvláštní typ mýdla v ohromných kotlích, které pojmou deset až dvacet tun základních ingrediencí. Tedy kopry (olej z kokosovníku ořechoplodého), palmového nebo olivového oleje (podle nich se odvíjí zbarvení mýdla, a to od zelené až po béžovou), soli z Camargue a sody.

„Maitre savonnier“ Rampal, tedy mistr mydlář, nám popisuje celý proces: „Vše klokotá mírným varem deset dnů při teplotě 120 stupňů, dokud nevznikne tekutá pasta. Tu omyjeme, ponecháme dva dny v klidu a znovu omyjeme. Pak můžeme mýdlo oficiálně označit jako,extra pur‘. Potom tekutou pastu stočíme do obdélníkových kontejnerů a necháme usušit. Nakonec hmotu rozkrájíme na,pains‘, vážící těsně pod 36 kg,,barres‘ po 2,5 kg a,cubes‘ po 200, 400, 500 nebo 600 gramech. Kouskům dáme razítka podle místa původu a vyšleme je na cestu. Celý proces od velkého kotle až na prodejní místo tak zabere zhruba měsíc.“

Pravé marseilské mýdlo Pravé marseilské mýdlo

Pravé marseilleské mýdlo má vždy na jedné straně nápis „Extra Pur 72 % d´huile“ a na druhé netto váhu krychličky v gramech. Další strany nesou jméno výrobce a samozřejmě i větu, že se jedná o skutečné marseilleské mýdlo.

V továrně, kde se zastavil čas v devatenáctém století, vznáším otázku, co je na krychličce z jihu Francie vlastně tak zvláštního? „Můžete ho použít jako zubní pastu, šampon na vlasy, vyčistit s ním drobné ranky, dát ho do postele proti křečím či revmatismu nebo s ním skvěle vyprat prádlo,“ radí mi mistr mydlář.

V sedmnáctém století se Marseille stala hlavním producentem mýdel ve Francii. K renomé marseilleských mýdel přispěl i takzvaný Colbertův edikt podepsaný samotným panovníkem Ludvíkem XIV. Ten stanovil podmínky výroby, mimo jiné i to, že mýdlo musí obsahovat 72 procent tuku z olivového nebo palmového oleje a nesmí v něm být tuk živočišný. Pokud někdo porušil daná nařízení výroby, riskoval vyhoštění z Provence.

CO MUSÍTE OCHUTNAT V PROVENSÁLSKU

  • pistou: zeleninová polévka s fazolemi, s pestem a bazalkou cassoulet: bílé fazole, česneková klobása a rozvařené maso na husím sádle
  • ratatouille: směs dušené cukety, rajčat, papriky, lilku, česneku, cibule a provensálského koření na olivovém oleji
  • tapenáda: pyré z černých oliv, česneku, sardelek, kaparů, olivového oleje
  • fougasse: rozpláclý chléb s otvory, ochucený černými olivami, ančovičkami, cibulí a kořením (ochutnejte i sladkou variantu s mandlemi)
  • tarte au citron: sladký koláč s krémovou citronovou náplní
  • calissons: mandlové sušenky miel de lavande: levandulový med

Vůně modrého zlata

Na modrofialových polích u Coustellet právě nastává čas sklizně. Za teplých suchých dnů vyjíždí od půlky června do půlky srpna na pole kombajny, aby sklidily voňavou krásu v plném květu. Tytam jsou doby, kdy jste mohli potkat česáče levandule se srpy, s bílou plachtou na zádech, kam ukládali sklizeň. Na polích už také nejezdí pojízdné destilerie, které čerstvě sklizenou levanduli ihned proměňovaly na éterický olej. A tak snad jen na „fete de la lavande“, každoročních slavnostech levandule, si můžete připomenout tradiční sklizeň – vzít si do ruky srp a ručně sbírat „modré zlato“.

Pravá levandule (Lavandula angustifolia) roste ve výšce 800 metrů nad mořem. Když otevřeme malou lahvičku, možná si ani neuvědomíme, že na jeden litr silice je potřeba 130 kg čerstvých rostlin.

Provence Provence

Zájem o levandulového bastarda

Původní levandulové plantáže se však již pomalu vytrácejí. Přibližně osmdesát procent ze čtyř set provensálských farem dnes produkuje lavandin (Lavandula hybrida), křížence levandule úzkolisté a širokolisté. „Levandulový bastard“ se sytě fialovou barvou totiž produkuje pětkrát více silice než pravá levandule. Lavandin od zemědělců vykupují hlavně parfumérské a kosmetické firmy k provonění svých produktů. O pravou levanduli jeví zájem pro její léčebné účinky aromaterapeuti a fytoterapeuti.

Směřujeme za nákladními auty, která odvážejí levanduli do destilerie. Čerstvě nařezané rostliny se tu pěchují do obrovského kotle. Aby pořádně „sedly“, zatíží je obří pneumatika z traktoru. Teprve pak přijde na řadu poklice. „Teď to chvíli potrvá,“ informuje nás Pierre, majitel destilerie. A tak usrkávám v misce café au lait a po očku sleduji, kdy začnou vytékat první kapky éterického oleje. Po devadesáti minutách se raduji a čichám k lahvičce se vzácnou tekutinou. Proroctví, že někdy navštívím Provensálsko, se tedy zcela vyplnilo.

Článek vyšel v časopise Lidé a Země

Autor článku: Pavla Kurková
Zdroj: časopis Lidé a Země

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění