Žiju ve Svaté zemi aneb Izrael jako domov

Fotogalerie Některé věci nevysvětlíte. Jako že v Izraeli není pořád válka. Když jsme se díky manželovi, který pracuje jako reportér České televize, stěhovali právě do této země, trpělivě jsem přesvědčovala svou rodinu, že v Tel Avivu je bezpečno, starosti místních se točí i kolem jiných věcí než kolem protiraketových bunkrů. Trvalo mi rok, abych rodinu přesvědčila, že se není čeho bát. Pak přišly letošní prázdniny, začala válka s hnutím Hamás, které na území Izraele každý den vystřelilo desítky raket. Sirény, jež vám začnou odměřovat minutu na doběhnutí do krytu, se mnohokrát rozezněly i nad naším domem. Bylo po vysvětlování.
18.11.2014 17:00 |

Některé věci naopak vysvětlit můžete, ba musíte. Došlo mi to těsně před naším odjezdem, kdy se na mě snášel déšť dotazů jako: „A budeš tam muset chodit nějak zahalená?“, „Na těch fotkách to vypadá hodně zeleně, já myslel, že to je jenom poušť,“ nebo „A to se tam budeš muset modlit?“ Izrael je stát, kde žije mnoho náboženství pohromadě - zahalené (jen vlasy, nikoli obličej) tu chodí jen některé muslimky a židovky z ortodoxních větví judaismu. V sekularizované telavivské oblasti potkáte ženu z některé z těchto skupin tak asi dvakrát za den.

Naopak třeba telavivská pláž je přehlídkovým molem těch nejrafinovanějších plavek. Ano, Izrael je hodně zelený, především jeho severní část. Obklopen ne úplně přátelskými státy a mořem, musí se Izrael v řadě věcí, včetně zemědělství a potravinového průmyslu, spoléhat jen na sebe. Izraelci zavedli důmyslné systémy zavlažování a téměř beze zbytku se jim daří být potravinově soběstační. A ne, modlit se mě tady nikdo nenutí.

ŽIVOT JSME SI SBALILI DO DEVÍTI OBŘÍCH BEDEN

Bude to jedno velké dobrodružství, říkali jsme si na začátku. Rozhodnout se, zabalit se a odjet není tak těžké - nakonec jsme se vešli do devíti obřích beden. Od té chvíle už bylo všechno jinak. I když jsem Izrael už znala jako turistka, začít tu žít s celou rodinou bylo něco úplně jiného. Máte kde bydlet, svých devět beden a auto. Jste najednou v zemi, kde si neumíte nic přečíst, kde běžné zboží od pečiva až po nábytek stojí zhruba třiapůlkrát víc než u nás, kde váš manžel bude v práci skoro pořád a vy nikdy, kde nikoho neznáte. První dva měsíce byly krušné, všechno začínalo od nuly. Nejen život v nové zemi a nové domácnosti, i vztahy v rodině se musely restartovat v nových podmínkách - nevzpomínám si, že bychom se s manželem někdy pohádali tak strašlivě jako v prvních dvou měsících tady.

Nakonec to začalo jít. Děti bezproblémově nastoupily do mezinárodní školy a školky, já se začala učit hebrejsky. S manželem jsme si našli denní rytmus, který nám vyhovuje, máme prostor na chvíle pro sebe i na rodinné výlety za poznáním Izraele. A hlavně - našli jsme si přátele. V Izraeli to totiž není těžké. Lidé jsou tu nesmírně přátelští a otevření. To byla první věc, co mě mé nové česko-izraelské kamarádky naučily: tady člověk nikdy není sám. Izraelci cítí nepřátelství ze všech okolních zemí, vnímají nejasný postoj evropských zemí k problémům Blízkého východu i rychle se vytrácející podporu USA. Cítí se nepochopeně. Snad i proto jim nesmírně záleží na tom, aby se tu každý nově příchozí cítil jako doma.

VE VÁLCE

Když se poprvé nad naší čtvrtí rozezněly sirény ohlašující raketový útok, lidé byli v šoku. Jsme přece zhruba sedmdesát kilometrů od Pásma Gazy. Nicméně armádní výcvik každého jednotlivého Izraelce včetně žen způsobí, že šok netrvá dlouho: každý ví, jak se zachovat. Ve většině novějších domů už existuje místnost bez oken s železobetonovými zdmi, kterou obyvatelé používají jako protiraketový kryt.

Ve starších domech lidé utíkají na schodiště - to je většinou nejpevnější část domu, přinejhorším vnější zdi koupelny. Řidiči na dálnici zastavují a hledají úkryt v domech okolo nebo si lehnou na zem vedle auta. Lidé na ulici taky zalehnou - často vidíte, jak rodiče vlastním tělem brání své děti před případným šrapnelem nebo jak matku se dvěma dětmi kryje úplně cizí člověk, který byl jen náhodou blízko. Ve vteřinách, kdy znějí sirény, jsou Izraelci semknutí. Když zazní ohlušující rána protiraketového systému Iron Dome, který raketu z Gazy zneškodní ještě vysoko na obloze, a všichni si oddechnou, názory se různí.

Jedni volají po okamžité pomstě, druzí upozorňují, že násilí plodí jen další násilí, a doufají, že raketové útoky brzy pominou. Ale ony nepomíjejí. Brzy je jasné, že pozemní operace izraelské armády začíná být nevyhnutelná. I když jsou si všichni vědomi, že válka se dotkne každého. Rozlehlé izraelské rodiny většinou mají ve svém středu nějakého maturanta, který právě narukoval (ženy slouží ihned po skončení střední školy v armádě dva roky, muži tři), nebo rezervistu, kterého velitel jeho jednotky zavolá do služby.

Náš sedmadvacetiletý soused Nimrod, jenž za normálních okolností studuje, rozváží pizzu, miluje svou krásnou Michal a hraje na kytaru pozdě do noci, byl zavolán hned na začátku operace. Michal byla přesvědčená, že armáda jen ukazuje sílu, že jednotky do Gazy vůbec nevstoupí, Nimrod tušil, že to tak nebude. Nakonec v jižní části Gazy a jejím okolí strávil se svou jednotkou měsíc. S občasným krátkým telefonátem rodině, své dívce.

OBRAZEM: Izrael
Fotogalerie

Michal se na tu dobu přestěhovala k rodičům, nemohla v jejich společném malém domku vydržet sama. Poslouchala zvuky střel Iron Dome, jejich svistot pro ni znamenal, že Hamás stále rakety na Izrael posílá, že armáda nepřestane s hledáním zbrojních skladišť a odpališť, že se Nimrod jen tak nevrátí. Vrátil se po měsíci -zdravý a o hodně pesimističtější ohledně mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho dvacetiletý bratr strávil jako branec uvnitř Gazy skoro padesát dní. Mamince během bojů volal jen velitel jednotky: „Váš syn je v pořádku.“

Za měsíc a půl konfliktu si všichni „zvyknou“. Když zazní sirény nad městem v půl sedmé ráno, naši chlapečci se vypotácejí z postýlek a ukázněně se poskládají ke zdi u koupelny, my s manželem zkontrolujeme, zda jsou otevřená okna, a skrčíme se k nim. Čekáme na ránu z Iron Dome a jdeme si zase lehnout. Život plyne stejně jako jindy, schopnosti izraelské armády udržet obyvatele v bezpečí tady všichni věří. Máme přece statečné vojáky a Iron Dome, říkají si.

Každá civilní oběť války s Izraelci hluboce otřese - poslední byl čtyřletý chlapeček z jihu Izraele, kterého zasáhl šrapnel od výbuchu rakety vystřelené Hamásem. A ač tomu Evropané rádi nevěří, Izraelci soucítí i s civilními obyvateli Gazy. Vnímají je jako oběti Hamásu. Pohled na válku zblízka se dá taky popsat takto: Izrael používá zbraně, aby ochránil své lidi - Hamás používá lidi, aby ochránil své zbraně. Když se počet palestinských obětí války zastaví nad číslem dva tisíce, není v mém okolí nikdo, kdo by se toho neděsil. Izraelci chtějí žít v míru. Nechápavě sledují záběry z evropských protiizraelských demonstrací - nerozumí, kde se bere agrese proti nim. „My přece tuhle válku nezačali,“ brání se.

PO VÁLCE?

Právě teď panuje mezi Izraelem a hnutím Hamás měsíční příměří. Děti v Izraeli nastoupily do škol, většina z nich hned prvního září absolvovala nácvik, jak se chovat při poplachu. Děti v Gaze nemají mnohdy kam nastoupit. Jejich školy sloužily jako skladiště zbraní nebo jako odpaliště raket, izraelská armáda je srovnala se zemí. Učí se v náhradních prostorách, řada rodin žije u příbuzných nebo v provizorních přístřeších. Z malých palestinských dětí, které prožily pekelné prázdniny uprostřed války, vyrůstá další frustrovaná generace plná nenávisti k Izraeli.

I život naší rodiny se vrací k normálu. Manžel už nereportuje jen o válce, do jeho hledáčku už se dostávají i témata z ekonomiky, kultury, normálního života. Děti jsou druhým rokem ve škole a školce. Starší se v první třídě intenzivně učí kromě angličtiny i hebrejsky a arabsky. Třeba jednou on dokáže své babičce vysvětlit, že Izrael není nebezpečná země. Do té doby se budu pokoušet já.


Příště: Cestu do Jeruzaléma jsem dlouho odkládala


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Lenka Szanto
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění