Změňte svůj život, teď!

„Jakmile zjistíte, že sedíte na mrtvém koni, je čas přesednout,“ říká jedno indiánské přísloví. Nejde jen o to změnit dopravní prostředek, parafráze se hodí na každou oblast, na kterou si jen vzpomenete: na práci, na lásku nebo třeba na místo bydliště. Nenechte se unášet okolnostmi, vezměte změnu do vlastních rukou.
Změňte svůj život, teď!
23.2.2016 17:00 |

Přijímací komise pražské herecké školy se rozpačitě zavrtěla jako jeden muž (či žena). Překvapeně se podívali na datum narození uchazečky, pak na ženu samotnou.

„Čtyřicet šest let. 46! Děláte si z nás legraci?“ zeptala se za všechny zachmuřená ředitelka. Žena před nimi nervózně polkla, ale pak předvedla ukázku tak sršící talentem, že když za ní zapadly dveře, pedagogové se několik nekonečných hodin mezi sebou hádali. Nakonec bankéřku, která odmalička o pódiu jenom snila, mezi sotva dvacetileté studenty přijali. Nejenom, že je „seniorka“ nezklamala, ale exceluje. Předčila očekávání všech, včetně sebe samotné: „A hlavně, nikdy předtím jsem nebyla šťastnější!“

Přehodit výhybku, dobrovolně sjet z naolejovaných kolejí, zatáhnout za brzdu vagonu, který se nezáživně, ale spolehlivě kodrcá – je vždycky těžké a nemusí přitom ani jít o cestu k Hollywoodu.

Obzvláště když založí rodinu, většina rodičů si připadá, že v tu chvíli oni a jejich sny zmizí, zaváté složenkami a starostmi. Kromě radosti z ratolestí jsme najednou zaplaveni potížemi, problémy a tragédiemi – zatímco sny, plány a předsevzetí uvíznou na dně každodennosti, jako v líné řece.

SVĚT PODLE MADELEINE

Vztah, děti, rodina dávají našemu životu přirozený smysl. Madeleine Albrightová věří tomu, že by se nikdy nevrhla do politiky a nikdy by v ní tak oslnivě neuspěla, kdyby ji zničehonic neopustil manžel; do té doby neměla potřebu. Vypracovala se, aby unikla zklamání, vzteku a smutku. Ale k tomu, abychom se přestali nechat životem jen unášet, nepotřebujeme nutně životní trable.

Americká autorka Gretchen Rubin píše, že má vyloženě strach z toho „nechat se unášet“. Popisuje tento stav jako rozhodnutí nedělat žádná rozhodnutí (trochu jako chování řady současných evropských politiků). Nechat se unášet a vzdát se rozhodování zní nevinně, ale ve skutečnosti má takové chování dalekosáhlé, někdy nezvratné důsledky. Rubin uvádí příklad kamarádky, která měla před svatbou, ale vůbec se jí do vdávání nechtělo. „Představ si, že by se tvůj snoubenec musel odstěhovat do Číny, sám. Jak by ses cítila?“ zeptala jsem se jí. Kamarádka bez zaváhání vydechla, že by se jí ulevilo. Přesto se vdala, a rok nato se s ním musela rozvést.

Nejzapeklitější na tomto „unášení se“ je, že zatímco ostatní to na nás jasně vidí, my samotní si svého pasivního proplouvání životem nemusíme být vědomi, natož abychom si to připustili a pokusili se o změnu.

Rubin si proto sama pro sebe sestavila šikovný seznam možných příznaků: Opakuji si: Takhle to nemůže dál jít! a přesto to dál pokračuje stejným způsobem. Věčně a vášnivě si na něco stěžuji bez toho, že bych hledala efektivní způsob, jak zdroj své nespokojenosti změnit. Fantazíruji o tom, že nějaká katastrofa za mě vyřeší tíživou situaci – přejede mě autobus nebo mi ve vichru spadne na hlavu haluz.

Pocit, že ostatní lidé nebo situace posouvají události, zatímco já se motám na stejném místě. Mít nutkání dělat něco nebo mít něco, protože to tak dělají ostatní. Ale že je něco skvělé pro někoho jiného ještě neznamená, že je to skvělé pro mě.

KDYŽ VÁS BOLÍ ŽALUDEK

Není to tak dávno, co jsem si ve snaze přijít na jiné myšlenky (aspoň na pár hodin si přestat lámat hlavu péčí o dlouhodobě churavějícího caparta) našla práci finančního analytika. Mělo to výhodu, že jsem mechanicky sbírala informace a stejně mechanicky jsem je vyplňovala do připraveného počítačového programu. Můj nezáživný úvazek perfektně plnil svou funkci – klientům poskytoval potřebné informace a mě zaměstnával bez toho, že bych se musela moc soustředit nebo stresovat.

Jenomže, jen jsem úspěšně prošla zkušební lhůtou, chování nadřízeného se změnilo. Postupně jsem zjistila, že řada ostatních kolegyň se rovněž stresuje ustavičnými kontrolami a protichůdnými příkazy našeho zbrklého a nejistého šéfa. Domácnosti prospíval můj nový příjem a mě pořad ještě okouzlovala do této doby nepoznaná jednoduchost a přímočarost mého úvazku: nemusela jsem přemýšlet nebo se namáhat, jenom vyhledat a vyplnit, vyhledat, vyplnit…

Po půlroce mě bolelo břicho i hlava, začala jsem nenávidět počítač – věděla jsem, že jakmile otevřu e-mail, bude tam další – nesmyslně buzerující od šéfa. Věděla jsem, že to takhle dál nejde, denně jsem si stěžovala, přivolávala jsem přírodní živly na jeho hlavu, doufala, že nějak on nebo celá firma zmizí… Nakonec to trvalo nejméně šest dlouhých měsíců, než jsem se odhodlala a svého trýznitele poslala tam, kam patřil.

Na autorce Harryho Pottera obdivuji to, že se nebála žít na dně a doslova materiálně strádat, zatímco spřádala dobrodružství svého osiřelého hrdiny. Stejně tak obdivuji reportéra televize Nova, který si šel udělat jasno do buddhistického kláštera, aby pak pracoval pro lidi, které obdivuje (hasiče jednoho nevelkého města).

Taková rozhodnutí jsou o to těžší, máte-li vedle sebe partnerku nebo partnera, kteří touží po dokonalosti jako z katalogu. Aby se člověk přestal nechat unášet, aby se probudil a nastartoval k něčemu, co ho nebude jenom živit, ale i jinak obohacovat, k tomu často potřebuje skromnost. A také odvahu vystoupit z kola všech těch materiálních povinností, bez kterých je dnešní rodinný život těžko představitelný.

Tchyně mi jednou k narozeninám najala na čtyři hodiny zahradníka. Byl nesmírně šikovný, jenom mi na něm něco nehrálo hned od chvíle, co zazvonil. Než odešel (z úplně proměněné zahrádky), řekla jsem mu to. Usmál se a řekl: „Možná to taky znáte: sedíte na důležitém jednání, ale všechno se děje jakoby mimo, myšlenkami jste úplně někde jinde…“ Ukázalo se, že pracoval coby finančník, ale po dvaceti letech věděl, že si musí najít práci, která ho zase začne těšit. Poněkud škodolibě jsem se zeptala, jestli teď vydělává pětkrát míň. „Spíš dvacetkrát,“ rozesmál se, a bylo jasné, že přesto netratí.

PŘÍBĚH Z ČERNÉ ORDINACE

Někdy nás změna vnější donutí ke změně vnitřní. Turecká právnička Inge seděla v slzách v čekárně, vlasy půlročního syna zmáčené slaným proudem, který se jí nedařilo zastavit. Doktorka jí právě potvrdila, že její syn je a zůstane slepý. „Seděla jsem tam a napůl jsem se litovala a napůl zuřila: Proč zrovna můj syn, proč zrovna já musela mít smůlu na zpomaleného doktora, který úplně zbabral můj porod a tím nám zbabral život!“

Od toho dne se Inge nechala unášet proudem sebelítosti a rezignace. „Ale pak jsem jednou v čekárně potkala matku, která tlačila dvojitý kočárek. Měla v něm děti tak ukrutně postižené, že jsem se na ně nedokázala ani podívat, zbaběle jsem uhýbala očima. A najednou jsem se za sebe zastyděla. V tu minutu se můj život a život mého syna změnil. Umínila jsem si, že oba musíme vést běžný, normální život.“

Pro rodinu to nebylo a dosud není jednoduché, ale Atta prošel běžnou základkou a byl přijat na prestižní gymnázium. Je vynikající šachista a matematik, ale hlavně – vyrostl z něj slušný a oblíbený kluk, protože jeho matka se pochlapila a nikdy ho neupřednostňovala před jeho zdravým bratrem. „Nejsem věřící, ale setkání s těmi krutě postiženými dvojčaty bylo jako znamení shůry.“ Je přesvědčená, že bez toho setkání by se nedokázala nakopnout, nechala by se unášet na vlně sebelítosti a zkazila by život jak sobě, tak svému synovi. Nebyl by hlavně vynikající a úžasný, byl by hlavně slepý.

PŘEVRÁCENÝ ŽEBŘÍČEK

Často největší překážkou toho, přestat se kodrcat v zajetých kolejích, je náš strach, že přehozením výhybky společensky ztratíme prestiž, klesneme o žebříček níž.

Je mi sympatický přístup Niny Keneallyové, brooklynské matky, které vyletěly z hnízda obě děti. Přesto, že je aktivní, zaměstnaná žena, měla na duši smutek. Zaplašila ho velmi neobvyklým, nesmírně originálním a zdravým způsobem. Nině najednou chybělo každodenní naslouchání dětem, rozebírání jejich starostí a od té doby, co byli synové z domu, se jí nedařilo tuto radost ničím nahradit. Mohla si povzdechnout ve smyslu – s tím nic nenadělám, musím si blahopřát, že jsem vychovala nezávislé a soběstačné lidi. Někdejší producentka se ale chtěla zbavit své melancholie, a tak se přestala nechat unášet okolnostmi a srovnala si v hlavě, co jí vlastně nejvíc chybí a proč. Nejspíš jste slyšela o službě „hodinový manžel“.

Nina je teď k mání coby „hodinová maminka“. Radí čerstvým studentům, kteří jsou první rok v New Yorku a přesun z malého města je pro ně šok. „Poslouchám, nesoudím je, probírám s nimi jejich starosti. Neperu jim, ale napovím, že barevné a světlé prádlo se musí prát zvlášť. Nevařím jim, ale když chtějí, poradím jim, jak upéct kuře.“ Kenellyová se chtěla zbavit chmur a dělat něco, co ji v tomto životním období nejvíc naplňuje. Ukazuje se, že se jí podařilo mnohem víc: Švýcaři, Angličané, Australané… přibývá lidí, kteří chtějí buď sami poskytovat, nebo si od ní podobnou službu zaplatit. A to je to nejcennější, když člověk přestane jenom plout, přestane se nechat unášet proudem každodennosti. Život je najednou plný nečekaných příležitostí a zajímavých lidí.


CHCETE BÝT AKČNĚJŠÍ, ALE NEDAŘÍ SE?

1. Smiřte se s tím, že někdy se změna zadrhne. To ještě neznamená, že jí nemůžete dosáhnout. A rozhodně by to neměla být výmluva, proč to všechno hned vzdát. Překážky patří k životu.

2. Dávejte si denně úkoly, které se týkají nového projektu a připomeňte si proč a o co se pokoušíte. Když třeba (zase) zapomenete doma věci do posilovny, zajeďte si pro ně a běžte cvičit. Budete si pak připadat dvojnásobně ctnostná.

3. Najděte si oporu. Facebook je ideální k tomu dát dohromady skupinu lidí, která má podobný cíl, můžete se vzájemně motivovat. Když navíc na Facebooku své předsevzetí zveřejníte, budete mít větší zábrany ho porušit.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Anastázie Harris
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění