Proč je dětem bližší zvonění mobilu než šumění lesa?

Umí zacházet s iPadem, bravurně zvládají všechny ovladače světa. V přírodě si však neví rady. Kdo dětem způsobil, že se zvířat a lesa tak trochu bojí?
Proč je dětem bližší zvonění mobilu než šumění lesa?
19.5.2016 17:00 |

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy můj syn poprvé uviděl sníh. Ležel v kočárku, když začala z nebe padat vločka za vločkou. Jeho překvapený, ale zároveň fascinovaný pohled mi utkvěl v paměti. Stejně tak si pamatuji, když dcera poprvé vstoupila bosky na trávník. Odmítala se plazit po čtyřech dál, nechtěla na něm ani sedět. Až když jsem si sundala boty a ukázala jí, že tráva nic nedělá, naopak, že umí být docela příjemná, osmělila se.

Od té doby jsou moje děti s přírodou jedna ruka. Řeklo by se, že tu lásku sály s mateřským mlékem. Je o mně totiž známo, že jsem jako batole jedla mravence, kteří si udělali cestičku přes moji ohrádku na zahradě, po dešti pravidelně domů nosila žížaly a v deseti pitvala mrtvou žábu, abych zjistila, proč umřela. Ne každý rodič má ovšem k přírodě tak vřelý vztah a to se může odrazit i v chování jeho dětí…

Mami, to je kráva?

Zejména městské děti, které tráví víkendy doma, často u počítače či televize nebo v nákupním centru při shoppingu s rodiči, mohou mít k přírodě vztah odtažitého pozorovatele. Znají dobře gorilu v pavilonu opic, ale živou krávu v životě neviděly, králíka znají spíš z talíře a vajíčka podle nich pocházejí ze supermarketu, nikoli od slepic.

Kde se stala chyba? Proč jsou dnešní děti s přírodou často na kordy? Bojí se, nebo ji „jen“ okázale ignorují? Problém je podle odborníků u rodičů. Pokud své potomky odmala neberou do přírody a neučí je mít k ní vztah, sami na to nepřijdou. „Důležité je, aby si děti od raného věku utvářely k přírodě vazby. Aby podprahově cítily, že v ní mají kamaráda, nikoli protivníka,“ říká Alice Jirásková z občanského sdružení Tereza.

„Rodičů, kteří jsou osvícení a děti učí lásce k přírodě, je sice hodně, ale pořád je to dost omezený počet. Naopak mnozí si to bohužel neuvědomují, navíc to ani nevnímají jako problém,“ dodává. Vychovají pak ryze městského člověka se všemi negativními důsledky, které z toho plynou. Pro něho i pro společnost.

Fuj, pavouk!

Někteří z vás možná namítnou, že jistá štítivost či obava z přírody a živočichů v ní žijících je lidem vrozená. Ano, podle evolučních psychologů jsou tyto stresové vazby dokonce do jisté míry zdravé a v minulosti byly i životně důležité. Příkladem budiž třeba poměrně rozšířený strach z hadů či pavouků.

Proč se jich ale Češi bojí, když jedovatý pavouk u nás nežije žádný a z hadů je to jen ta chudinka přísně chráněná a ohrožená zmije, jejíž uštknutí je sice nepříjemné, ale rozhodně ne životu nebezpečné? Podle antropologa a etologa Marca Stella z Hrdličkova muzea člověka mají hadi u nás prostě špatné PR, které některé sdělovací prostředky bombastickými titulky o uštknutí, ale i otravě houbami či zabloudění v lese ještě podporují.

S tím dnes a denně bojují nejrůznější ekologická a vzdělávací sdružení, která se snaží mezi rodiči, učiteli i dětmi šířit osvětu. Posledním počinem sdružení Tereza je například portál Jděte ven (www.jdeteven.cz), který se snaží podnítit rodiče, aby se svými potomky chodili více do přírody. „Najdou tu tipy na nejrůznější hry, které s nimi mohou venku hrát,“ přibližuje projekt Alice Jirásková, „ale také zajímavé cíle, které mohou společně navštívit. Některým rodičům totiž nestačí se jen tak procházet a pozorovat přírodu, potřebují cíl, kam mají dojít.“

Jak vypadá reklama na přírodu?

Geniální nápad dostal britský filmař David Bond, který se nedokázal smířit s tím, že jeho děti milují televizi a tablety víc než procházky lesem a venkovní hry, stejně jako jejich vrstevníci se štítí bláta a bojí se lézt po stromech. Přizval proto ty nejlepší světové kreativce a experty na reklamu a PR, aby společně vytvořili návrh kampaně, která by děti z pokojů vytáhla ven do přírody.

Na základě toho vznikl dokument Projekt příroda (Project Wild Thing), který mohli zhlédnout diváci letošního filmového festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Davidova kampaň však stále probíhá a můžete se do ní zapojit i vy na www.projectwildthing.com, kde najdete i velmi sugestivní video.

Zahrádky jako dlaň

Ani vlastní kus zeleně u rodinného domku ale nemusí v dětech probouzet vztah k přírodě. V českém podání jde často minizahrádky, které z velké části zabírá bazén (využitelný jen v létě), zbytek pak přísně sestřižený trávník, jablůňka a v rohu tatínkova chlouba – mamutí gril.

Jak by tedy m la vypadat zahrada, aby v d tech probouzela fantazii a chu objevovat dosud neobje­ vené? Předně by měla být bezpečná, abyste se nebáli pustit děti z dohledu, a pak také zajímavá. To potvrzuje i zahradní designérka Regína Šípová z Garden Zone: „Zkuste ji oživit třeba opracovaným kmenem stromu. Děti na něm mohou trénovat rovnováhu, šplhat po něm, schovávat se v jeho stínu. Do velkého kamene, sloužícího jako dekorace, můžete zase vyvrtat mělkou prohlubeň, která bude sloužit jako pítko nebo koupátko pro ptáky. Děti ho mohou plnit vodou a opeřence pozorovat.“

A jak je to s jedovatými rostlinami či trnitými keři? Regína Šípová by nebyla tak přísná. „Pokud děti zasvětíte, co nemají jíst a proč, nemusíte se bát. Navíc jedovatá je málem každá druhá rostlina, zahrada by pak byla druhově dost chudá. A trny? Dítě si zvykne i na ně a může je dokonce považovat za zajímavé.“

Ideální investor pak prý využije zvlněný terén k proražení jakéhosi „tunelu“ ve svahu zpevněného širokou rourou, po linii svahu pak povede skluzavku. Uni? kovaným hracím prvkům by se projektantka raději vyhnula. „Děti brzy přestanou bavit,“ říká. „Přimlouvala bych se naopak za různé druhy povrchů, jako je tráva, písek, kamínky a vonné květiny. Příroda přece voní.“

Chataření jako východisko?

Pokud máte pocit, že vztah dětí k přírodě zachrání chaty a chalupy, nemylte se, zdání někdy klame. Děti si totiž tablety snadno prosadí i tam. Zatímco rodič okopává záhonky nebo natírá okap, dítě sedí pod stromem a v počítačové hře spolu se šmouly pěstuje rajčata a lilky nebo pomocí rozzlobených ptáků morduje zelená prasátka. Aby ne, zahrady většiny českých chat a chalup totiž chuť do objevování moc nepodněcují. Úhledné řádky zeleniny, která se nesmí jen tak jíst, záhonky květin, které se nesmí trhat, trávníček, na který se nesmí šlapat, dokud ho tatínek neposeká…

Přitom právě nesekaná část trávníku přitáhne motýly a včely, starý pařez zase nejrůznější brouky, v hromadě klestí se rád zabydlí ježek. Budky, které Toník stluče s tatínkem, osídlí ptáci, řádka hrášku zasázená Maruškou na jaře slibuje v létě sladkou odměnu. Zkuste být tedy na chalupě občas líní a nechte přírodu trochu bujet.

A pokud tatínka svrbí ruce, ať zavěsí na lano kus ohoblovaného prkna nebo pneumatiku. Je jedno, co tomu řeknou sousedi, v dětské fantazii se tento artefakt promění jednou v pirátskou loď, podruhé v závodní auto. Vrcholem jeho kutilství pak může být nefalšované týpí nebo dům na stromě. Pak může iPad zůstat o víkendu klidně doma…

Ale ať už si budete s dětmi užívat na chatě, či na výletech, všude platí jedno – čím dříve začnete venku společně „blbnout“, tím lépe. Pro vás, pro ně a – koneckonců – i pro přírodu.


JAK V DĚTECH VZBUDIT ZÁJEM O PŘÍRODU?

  • Dovolte jim skákat do kaluží či běhat v dešti.
  • Nechte je v létě chodit naboso.
  • Sbírejte s nimi houby či lesní plody.
  • Postavte společně budku pro ptáky, pořiďte si za okno krmítko.
  • Kupte jim domácího mazlíčka (i rybičky se počítají).
  • Přihlaste je do přírodovědeckého kroužku.
  • Recyklujte společně odpad a vysvětlujte jim, proč je to dobré.
  • Navštivte farmu s domácími zvířaty.
  • Pozorujte ptáky, jak staví hnízda, včely, když sbírají nektar z květin.
  • Zasaďte společně semínko a vypěstujte rostlinu.
  • Pořiďte jim knížku o přírodě, síťku na chytání vodních živočichů, lupu či dalekohled, podpoříte jejich přirozené objevitelské sklony.
  • Ve městě je raději berte do lesoparku či na dětské přírodní hřiště než na betonový plácek s houpačkami.
  • Spěte s nimi pod stanem nebo i pod širákem. Na zahradě to v létě mohou zkusit i samy…

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Ivana Zábranská
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Maja | 19.5.2016 23:14

Přesně tak

Marketa Novotna | 16.5.2014 12:15

Re: deti

Petr Matousecek | 16.5.2014 12:07

deti

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění