Být, či nebýt spolu?

Může fungovat vztah na dálku? Kdy je nejvyšší čas začít plánovat společnou budoucnost na jednom místě? A kde by to místo vlastně mělo být? U něj, nebo u ní? Co radí psycholožka Marta Boučková?
Být, či nebýt spolu?
19.5.2011 0:00 |

Byl to osmiletý vztah „na dálku“. On tenkrát osmadvacetiletý Brňan, ona šestadvacetiletá „Pražanda“. Oba moc zkušeností v partnerských vztazích neměli a možná i proto se zaměřili na budování kariéry. Měli dobrou práci, díky níž si dokázali užívat i partnerství zatížené vzdáleností.

Zpočátku se v návštěvách střídali, ale časem byla na cestě častěji ona než on. Zdálo se to logické, protože na Moravě byl dům a v Praze byt. Dům přece jen nabízel větší prostor pro různé aktivity, byť se po čase zúžily na péči o dům a zahradu, prostě víkendově konvenční život dvou racionálních a zodpovědných lidí. I na něm se oba shodli, a tak jim to hezky klapalo. Postupně se dopracovali ke každovíkendovému stereotypu. A čas pořád běžel dál a dál…

A tak po pěti letech začali uvažovat o opravdové společné budoucnosti a založení rodiny. Kde se ale bude ta společná budoucnost realizovat, přesněji řečeno, kde se tedy společně usadí natrvalo? Většina debat na téma společná budoucnost končila jen vzájemným utvrzením, že spolu chtějí být a že si dokážou představit i jeden druhého jako rodiče. Dvojice to byla mírná, konfliktům se vyhýbající a ani jeden z ní nechtěl na druhého tlačit.



A tak jí toto „mírumilovné a lásku utvrzující“ ukončení debaty, v jejímž závěru by se jeden z ní měl vzdát všeho, co měl a dosud budoval, vlastně přišlo vhod. Nikdy nebyl stanoven žádný plán, natož termín, jak se aspoň pro začátek propracují ke společnému bydlení. Sestěhování s sebou nese něco nového, s čím tahle na první pohled sehraná dvojice nemá žádnou zkušenost. Ten, kdo se přistěhuje, přijde nejen o práci, ale i o pár svých blízkých přátel a známých, a teprve tehdy se bude usídlovat a zabydlovat se vším všudy. Stejně jako ten, který zůstává doma a přistěhovalce přijímá, přijde i on o své zatím poměrně neomezované soukromí a začne vnímat partnerství jako větší závazek.

A právě tenhle fakt opravdovosti se ukázal jako slabé místo klidného a nekonfliktního partnerství. Když se stále nic nedělo, rozhodla se ona, že ten těžší krok udělá. Opustí Prahu a začne od začátku v Brně. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale slibovalo, že vše vyřeší a naplno otevře cestu ke společné budoucnosti. Ale nevyřešilo! Ba naopak, tolik očekávaná cesta se začala uzavírat. Jemu totiž žádný kámen ze srdce nespadl.

Najednou totiž neví, jestli chce přistěhovalce opravdu přijmout se vším všudy a napořád. A tak stále váhá s přijetím nabídky řešení, které může vést k plánovanému společnému bydlení. Co si s tím teď ale má počít ona? Chtěl 14 dní na rozmyšlenou a pak dalších… Už to trvá dva měsíce a on stále váhá a neví. Má tato dvojice stále ještě reálnou naději na společnou a šťastnou budoucnost? Nebo už ne a toto zatím nekončící váhání znamená vlastně ne?

Ale co když se on v příštích dnech už definitivně rozhodne pro společnou budoucnost? Bude mu ona věřit, že to myslí vážně, když dvakrát své rozhodnutí zpochybnil a vyžádal si další čas na přemýšlení? Co má udělat on, aby ona uvěřila, že už „dováhal“ a ví, co chce? Vraťme se o pár měsíců zpět. Vždy byly dvě varianty řešení: buď se stěhuje ona, nebo on. Ale co teď? Ona nabídla, že se všeho vzdá a začne nový život v pro ni zatím stále ještě cizím městě. Tahle nabídka nebyla přijatá, a tudíž se objevily i pochybnosti, zda vůbec jít do nejistoty, která se najednou stala ještě nejistější.

A tak je možná na řadě on, a to nejen s odpovědí, ale i se stěhováním. Už asi nebude stačit pouhé „tak jo, přistěhuj se“. Opustit pohodlí, sbalit věci do krabic a začít znovu v novém městě většinou dokáže jen ten, kdo už ví, co opravdu chce a je připraven si to i vybojovat.

Autor: PhDr. Marta Boučková (Moje Psychologie)

Autor článku: PhDr. Marta Boučková (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění