Chvála chtění! Je sobecké, když něco chceme?

První období přistřihování křídel zní: „Nesmíš!“ Druhé: „To se nedělá!“ Třetí: „To nejde!“ V průběhu života: „Drž se při zemi!“ Občas se objeví prosebná forma: „Proboha, buď rozumná!“ Někdy i forma výhružná: „Zbláznila ses?!“ A i kdyby. Je tu opravdu někdo, kdo v mém dospělém věku ví lépe než já, kdy, jak a co mám chtít? A je nějaká obecně platná poučka nebo zákon na to, co a kdy se chtít smí a co už ne?
Chvála chtění! Je sobecké, když něco chceme?
21.9.2016 17:00 |

Některá slova v našem životě dostala zjednodušenou nálepku. Chtít a mít je teď a tady nezdvořilé. Nechtít a nemít je společensky mnohem přijatelnější. Být chudý, čistě záplatován a bez touhy po čemkoli značí obraz dobrého člověka. Jenže upřímně řečeno – já se takových lidí svým způsobem bojím. Jako by se v nich zastavil čas i krevní oběh. Minimálně, mluví-li o sobě pravdu, chtějí naplnit představu o sobě. Nebo najít klid. A to je mimochodem vůbec jedno z největších chtění, které znám.

Sílu chtění sleduju už spoustu let na sobě i na ostatních. A nejraději právě na těch, kteří jsou dobří a laskaví a skromní a obětaví a nechtějí NIC. Snad jen dobro a mír pro lidstvo. A trochu té lásky…

JE CHTĚNÍ PRO DRUHÉHO LASKAVĚJŠÍ?

Přála bych si, aby bylo. Aby chtění pro druhého bylo laskavější než to sobecké. Ale není. Dokonce bych řekla, že to laskavé je ještě o něco zákeřnější. Většinou v sobě totiž skrývá notnou dávku něčího soukromého chtění. Člověka, který není schopen říct na rovinu třeba „buď víc se mnou“. Chtění najdeme nejčastěji zakuklenéhve větách typu „Myslím to s tebou dobře“; „Neměla bys podle mého tolik pracovat, telefonovat, jezdit autem, mluvit s cizími lidmi…“ Bývá dost často obsažené i v různých deklaracích lásky.

Příklad rozdílu pro názornost:
Chtění označované za sobecké: Je mi s tebou dobře a uvažuju o tom, že to zatím tak nechám.
Chtění označované za nesobecké: Miluju tě. Udělám pro tebe cokoli. Jsi můj život! Navěky.

Oznámení v obou větách je stejné. To druhé ale zní podle současné obecné normy lépe. Jenže to, co zní lépe, už svou podstatou zavání pěknou lží, nesplnitelným závazkem a navíc bludem. Nikdo není ničí život! Navíc to znamená, že nejenže on nemá svůj, ale vy se navíc svého dobrovolně vzdáváte. Je na to přesnější slovo než láska – manipulace a ještě jedno – psychoteror.

SOBECKOST

Všimla jsem si, že vše, co každý člověk dělá, dělá z nějakého velmi osobního důvodu. A ten je povětšinou (to slovo je tu vlastně navíc, ale nemůžu si pomoct, chce se mi ještě pořád věřit, že mezi námi chodí aspoň jeden jediný člověk, který funguje jinak) sobecký. Je jedno, jestli je výsledkem osobní pohodlí, dobrý pocit, zadostiučinění, peníze, sláva, blyštivý okamžik nebo snadná cesta vpřed.

KRITICKÁ MÍSTA CHTĚNÍ

Když jsem tuhle pozorovala své další chtění, najednou mi došlo, v čem je jeho opravdové úskalí. Spousta mých chtění se mi totiž v životě splnila a najednou „to nebylo ono“. Ono totiž potvora nepromyšlené chtění s sebou táhne i vábivou ošatku emocí, které se mají v momentě jeho naplnění dostavit. Problém je stejný jako s garancí pětinásobku vašeho vkladu. Nedostaví se. Je to podvod. Marketingový tah.

Nejde tu totiž jen o splnění přání typu „Popelka a svatební šaty“. Pohádky nás matou v tom, že Popelka má ze svatebních šatů opravdu radost a Trávníček se jí fakt líbí. V nich je správná emoce přítomná. Ve většině případů chtění jsme jako ta veverka, která rozbíjí oříšky a nadává Popelce, že se kvůli jejím blbým šatům nenají. Chce oříšek a ne zatracený šaty!

Uvědomila jsem si tohle na mé první autogramiádě naprosto příkladně. Odmala jsem totiž chtěla být spisovatelka. Psal se rok 1998 a vyšla mi první knížka. Měla jsem radost, všichni kolem měli radost, a když jsem dojela do knihkupectví, moje radost najednou zmizela a dostavil se strach, děs a úzkost. Přišla jsem jednoduše na to, že nejsem typ na velké trachtace. A naplnění mé touhy nepřineslo kýženou emoci.

NEVYFUKUJTE VZDUŠNÉ ZÁMKY

Jsem ale bytostně přesvědčená, že každý člověk má mít nějaký svůj vzdušný zámek, ke kterému směřuje. Kdyby dal celý život na úvodní slova o rozumu a reálnosti, mohli bychom tu sedět nad reálnou bábovkou z písku a byli bychom u konce dřív, než jsme se vůbec vydali na cestu. Mám opravdu ráda velké vzdušné zámky. A lidskou odvahu k nim putovat přes hory a doly. Jde tu ale o stavitelský um.

Potkala jsem nedávno jednoho takového stavitele. Karl Reiter se jmenuje a je to rakouský hoteliér. V době, kdy si ostatní rakouští hoteliéři půjčovali na rozjezd, půjčil si přesně dvojnásobek oproti ostatním. Víc se zadlužil, ale mnohem víc také do svého snu investoval. Dopadl nakonec ze všech nejlépe. Štěstí? Ne, je vidět na první pohled, kde je zakopaný pes: on ve svůj vzdušný zámek opravdu uvěřil. A dělal v něm všechno: od vrátného až po šéfa.

Ono totiž další úskalí chtění je v tom, že si každý musí najít opravdu to své. Nelze ho okopírovat od vedle sedícího. A pak už stačí jen věřit a stokrát si ověřit, že ten tvar i materiál je přesně to, co nám sedne, a jsme ochotni se do něj v našich myšlenkách okamžitě nastěhovat a dělat vše: od úklidu po zámeckého pána.

FEJKY

Na cestě ke vzdušným zámkům existuje něco jako časovky a prémie za ně. Například v cyklistice jsou to barevná trička. Když někdo takovou časovku vyhraje, oblékne si určitou barvu trička a ostatní vědí, že to dal. Že je v tuhle chvíli opravdu nejlepší. Ostatní štve a motivuje zároveň. A snaží se ho trumfnout. Je to jasné, přímočaré, přehledné. I v obyčejném lidském životě jsou taková „trička“. Pro někoho je to pěkné auto, pro jiného dovolená v Himálaji, domeček, byteček, kanape, pro dalšího malý bílý had nebo kabelka od Kohokoli.

Je to úplně, ale úplně fuk a nikdo nemá právo hodnotit ani vzhled vzdušného zámku druhého člověka, ani jeho podobu prémií. Problém dnešního falešně kritického světa vidím jinde. Začaly se totiž dělat fejky. Věrné napodobeniny těch prémií. A to je podle mého k vzteku. Můžete tak klidně na cestě potkat člověka ve žlutém trikotu, který vůbec, ale vůbec nic nevyhrál. Prostě si jen koupil fejk nebo mu někdo originál daroval (půjčil za oplátku), ale to není ono! Je pak úplně normální ho chtít majznout.

KROK ZPĚT!

Tahle věta sem zdánlivě nepatří. Jenže moje chvála chtění spočívá právě v dobře načasovaném umění úkroku. Než se člověk definitivně rozběhne za svým vzdušným zámkem, je praktické udělat krok zpět a zkontrolovat, zda ten vysněný zámek opravdu vypadá tak, jak chtěl. Zda má všechna okna a dveře na svých místech a přes obranný val, který si vyprojektoval, vede opravdu padací most, od kterého má v ruce dálkové ovládání.

Ještě je fajn podívat se, jak moc (protože je to tak prostě vždycky, ať chcete nebo ne) někomu svou cestou zkřížíte tu jeho. No a pak je milé (ač to není nezbytné), když vám někdo, koho si vážíte a kdo ušel už nějakou tu píď cesty ke svému zámku, řekne: „Běž a neboj se, to dáš!“ („…a klidně ho ještě trochu přifoukni“ – ale to už musíte mít hodně dobrého přítele.)

Nikdo, opravdu nikdo na světě nemůže říct, že je vaše chtění hloupost (a pokud opravdu ano, jistě na to přijdete sami). Že je hloupost vyměnit lásku za jistotu nebo obráceně. Velkou kancelář za srub v lese nebo obráceně. Nikdo vám nemůže určit porci vašeho štěstí, množství vašich peněz nebo značku auta. Může vám závidět, může vás nenávidět, může se cítit pobouřen, že nejdete stejnou cestou jako on. Kdokoli může chtít cokoli, i po vás. Ale je to už zase jen a jen jeho chtění, a když na to přijde, klidně může zůstat nenaplněno.

CHTĚNÍ BEZ NÁROKU

Tak si nedělejme hlavu z toho, že chceme „moc“. Nebo že chceme něco úplně jiného než někdo jiný. Anebo že chceme (z pohledu všech kolem) nějakou blbost. Občas si k tomu klidně zelenejme ze všech svých mizerných vlastností a občas se pokusme nestát někomu na hlavě jen z plezíru.

Je dobré při tom všem mít na paměti jedno: Na nic z toho, co chceme, nemáme nárok. Nikdo není povinen nám ustoupit nebo nám něco ze zákona dát. Je dobré a funkční chtít náš život opravdu chtít a pak se vesele i navzdory pachtit. (Jen pro úplnost, nezapomeňte, že se cestou platí mýtné.)


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Šárka Horáková Maixnerová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění