Co nám brání cítit se šťastně?

Všichni o tom mluvíme a všichni to (pochopitelně) chceme. Život naplněný radostí, pohodou, štěstím. Jenom přitom zapomínáme, že cesta za takovými benefi ty nebývá vůbec snadná.
Co nám brání cítit se šťastně?
21.4.2015 17:00 |

Posledních zhruba dvacet let jako bychom se neúnavně hnali za štěstím, jež má takřka nevyčíslitelnou hodnotu. Mluvíme o něm, zdůrazňujeme, že všechno by mělo být zalité sluncem, a co není, o tom se nemluví (nebo se na to berou pilulky). Často se až topíme v tom, jak jsou všichni v pohodě, a jak se zdá, že jen nás něco trápí nebo užírá. Ale nenechme se mýlit. Popírat negativní pocity neznamená je nemít. Ono ani nemůže existovat jen to dobré, bez špatného. Vždyť každá mince má dvě strany! Za jedním úsměvem většinou stojí spousta pláče, za každou výhrou najdeme moře dřiny, za každou posunutou hranicí se kupí hromada strachu, který někdo překonal.

VÝPOVĚĎ NEGATIVNÍCH EMOCÍ

Strach, úzkosti, smutek, pláč, žárlivost, závist, otupění, ztráta iluzí, odpor, rezignace, pocity bezmoci, zrady, nedostatek sebedůvěry… Nic z toho není dobré opomíjet, popírat, zajídat pilulkami. „Negativní emoce jsou normální. Mluví. Vypovídají. Pláčou. Upozorňují na něco, co nechceme nebo pro nás není v pořádku. Nutí nás aktivovat sebe sama, náš mozek, změnit pocit aktuální nepohody na pohodu. Ženou vpřed naši přítomnost. A nemá smysl si nalhávat, že my je nemáme. Má je každý, protože negativní emoce jsou staré jako lidstvo samo!“ říká mentorka a koučka Martina Fau s tím, že jsou to právě tyto emoce a pocity, které (když je správně zpracujete) můžete přeměnit v ty nejlepší motory na cestě k vytouženému štěstí.

VNITŘNÍ ROVNOVÁHA

„Ano, je to tak. Zjednodušeně řečeno, někomu je dobře v teple a klidu na gauči, proč ne. Ale pokud jej z té pohody něco vytrhne, strhne se v něm lavina negativních pocitů, která jej donutí věci nastavit znovu tak, aby se mohl na svůj gauč vrátit,“ vysvětluje koučka, podle níž také záleží na tom, zda své vytržení z tzv. komfortní zóny, ve které zažíváme právě kýžené pocity štěstí a uvědomujeme si, že je nám dobře, můžeme změnit okamžitě, nebo jestli jsme se ocitli v delším, emočně spletitém období, vyžadujícím dlouhodobé a hlubší řešení. „V každém případě je vhodné negativní emoce poslouchat, učit se v nich číst, abychom zjistili, co za nimi ve skutečnosti je, a pak je také překonávat a měnit na ty kladné. Protože to je to nejzdravější, co pro tělo a mysl můžeme udělat, abychom v sobě nastolili rovnováhu,“ doplňuje Martina Fau.

EMOCE JSOU RACIONÁLNÍ!

Když to sečtete, vyjde vám spousta věcí. A minimálně jedna z nich je překvapivá: emoce bývají označované za iracionální chování, ale jsou do posledního výkřiku znechucením nebo hrůzou racionální. „Někdo mě zradil? Bolí to? Proč? Přehlédla jsem něco? Co mi to říká? Kdo všechno v tom hrál roli a jak se kdo zachoval? Co s tím? To je velmi racionální analýza situace, v níž emoce pracují jako kontrolka spokojenosti,“ objasňuje koučka s tím, že ani předvídatelné, ani „neplánované“ emoce nemá smysl skrývat. Jen by se jedna spojovala s druhou a vytvářely by těžko dekódovatelné šifry a koalice, proti nimž bychom se mohli stát bezmocnými.

NEJČASTĚJŠÍ „NEGATIVNÍ“ EMOCE:

VZTEK

Vztek je mnohočetným signálem. Ukazuje, že nás ostatní neberou vážně. Naznačuje, že nás podceňují, když nám nabízejí nevyžádanou pomoc. Varuje, pokud se nás kdokoli snaží zneužívat nebo nám odpírá, co je naše.

Ve všech těch chvílích se zrychluje pulz, začnete se potit, hlava jede na plné obrátky, aby pak přišly ke slovu společenské konvence, které vás často přimějí vztek zkrotit a chovat se „slušně“. Tedy – jde-li o „běžný vztek“.

Za jeho hranicí je zuřivost, kdy vás emoce semelou obrovskou energií, kterou nejste schopni zastavit, a bouchnete jako sopka. Proto se o vzteku mluví jako o reakci někoho, kdo není schopný se kontrolovat, ale tak to není. Každá emoce je nekontrolovatelná, je-li silná! Vy si musíte dát jen pozor, aby vás vztek nezaslepil, ale dovedl k lepším pocitům. Jak?

Netvařte se, že jste v klidu. Křičte, plačte, bouchněte. Dopřejte si úlevu a pak se pusťte do práce. Protože správně uchopený vztek dodává kuráž, upozaďuje zbytečnou ohleduplnost a zvyk jen tiše našlapovat. Zvedá sebevědomí. Toho musíte využít!

ZÁVIST

Diskomfort pocitu „on je na tom líp než já“ je kombinací odporu, studu a vzteku a my ho popisujeme jako závist. Ano, tu negativní závist! Ale ona má i kladné stránky.

Může nás donutit, abychom se vydali na cestu za tím, co závidíme, abychom se zlepšovali, pracovali na sobě do té míry, aby závist mohl vystřídat pocit zadostiučinění. Abychom byli „někdo“, potřebujeme být totiž lepší než ti, kteří jsou kolem nás. Nemusíme být nejrychlejší na světě, ale určitě rychlejší než lidé kolem nás. A to je velmi silný motor…

Potíže přicházejí snad jen v okamžiku, kdy zjistíme, že někdo získal něco, na co nemá právo, co si nezasloužil. Pak v nás roste vztek, cítíme se méněcenní, cítíme nespravedlnost. Tehdy se musíme vyrovnat s negativními pocity navíc. Ale i ty nás opět mohou donutit překonat toho, kdo cosi získal neprávem.

POCITY STUDU, PROVINĚNÍ

Každý občas chybuje. Teoreticky bychom tedy my i naše okolí mohli nad nějakou tou chybou sem tam přivřít oči. Ale neděláme to. Ani my sami, ani ti, kteří si naší chyby všimnou.

Faktem je, že nikdo nemůže žít bez sociální interakce, bez zpětné vazby k tomu, co dělá a jak to dělá. Tím, že žijeme s ostatními, automaticky akceptujeme nějaké sociální a morální normy. Porušíme-li je, potřebujeme někoho, kdo nám ukáže, že jsme je porušili, čehož dotyčný dosáhne třeba právě tím, že nás nechá vykoupat v pocitech studu a provinění. Donutí nás tak uvědomit si, kde jsme udělali chybu.

A také posunout se k odhodlání, že už se to nebude opakovat. To je vlastně celý princip „poučím se ze svých chyb“. Takové emoce navíc motivují k tomu, abyste přiznali vinu, napravili, co se dá. A fakt, že to zvládnete, z vás udělá zase lepšího člověka.

LÍTOST A ROZČAROVÁNÍ

Lítost souvisí s naší představivostí, která nám nabízí alternativní průběh reality, jež už minula. Naše myšlení nám totiž dovoluje analyzovat minulost a předpokládat budoucnost, což nám dopřává možnost odhadovat příčiny a následky (když udělám A, stane se B). Vlastně neustále rozvíjí naše schopnosti učit se a plánovat.

Když cítíme lítost nad tím, co jsme (ne)udělali, cítíme i určitou bolest, zklamání ze sebe sama. Uvědomujeme si své omyly a uvědomujeme si je tím víc, čím víc nás jejich následky zabolely. To má lítost společné se studem. Vede nás k poučení se z chyb i ohleduplnosti, vede nás k omluvám, k soucítění.

Někdy jde ruku v ruce s rozčarováním, pocitem, který vnímáme, když něco dopadne ještě hůř, než jsme čekali, a my jsme vůči tomu bezmocní. Pokud lítost pocítíme, příště si dáme zase o něco větší pozor na to, co uděláme.

SMUTEK A ŽAL

Přijít nám do života může i něco opravdu smutného, tragického. A jakkoli to ve chvílích zármutku nevidíme, i takové prožitky se dají přeměnit v něco pozitivního. Tak vznikají nadace, dobročinné organizace… Smutek jedněch pomůže jiným a částečně vyváží sílu smutku, který přichází jako odpověď na potenciální nebo skutečné ztráty a vyvolává potřebu změny. Nikdo totiž nechce být smutný napořád a věřit, že svět je jen zlý.

Smutek nám navíc dává úplně jiný způsob pohledu na věc. Dokáže nás naučit víc se soustředit, být racionální, důkladněji hledat řešení. To všechno samozřejmě po prvotním pocitu ochromení, který silná bolest vyvolává a který nesmíme opomíjet, abychom nepropadli depresi. Smutek je třeba ventilovat, mluvit o něm, zpracovat jej a pak sílu z něj získanou kladně využít. Jen tak se s ním dá vlastně vypořádat.


Uprostřed proměny

V posledních letech o štěstí mluvíme tím spíš, že se všichni potýkáme s poměrně zásadními životními otázkami, přeměnami, překážkami. Hodně řešíme, kdo jsme, kam jdeme, zda jdeme s těmi správnými lidmi. Proč to tak je? „Celé dvě dekády od roku 2004 do roku 2024 trvá podle čínské filozofi e dvacetiletí duchovní proměny. Stará Čína to ví. My jen objevujeme objevené. Jsme v proměně, která říká, že všechno už bylo vynalezeno, a je jen na nás, jak s tím, co máme, naložíme. Jako by přístupem ke ‚všemu‘ získali lidé pocit, že si nemají stěžovat, mají hledět do sebe sama, meditovat a přitahováním toho pozitivního natírat vnitřní svět narůžovo. Protože rezonance říká, že to, co chceme, co si přejeme a na co myslíme, si do života přitahujeme,“ říká Martina Fau.


Adela Banášová, moderátorka:

Šťastná jsem stále, jenom na to někdy zapomenu nebo se přesvědčím o opaku. To se stane tehdy, když ztratím energii a klesnu trochu níž, kde okamžitě ztratím nadhled a pochopení všech věcí. Tehdy věřím takovým iluzím, jako že mě udělá šťastnou někdo jiný, že budu šťastná, až když…, že je někdo šťastnější a to je nespravedlivé nebo že šťastná jsem jen tehdy, když udělám šťastnými jiné a uvěřím iluzi, že vůbec lze dělat lidi šťastné :-) Takové chvíle nejsou časté, ale i na ně má člověk občas právo, aby se měl nad čím pousmát, když se z toho poklesu vyhrabe. Takže pozornost věnuju s vděčností tomu, co v mém životě je, těším se z toho, že jsem, a všímám si parádních situací, které mi život přináší…

Jan Saudek, fotograf:

Štěstí jest, když mám spor s nějakou ženskou a nakonec si zachráním holej život a chlupatou zadnici. Ale k věci: S jinými ukoptěnými dětmi hledali jsme na stráních periferie čtyřlístky. Zrzavá holčička nacházela jeden za druhým, já nikdy. V jedenácti jsem si koupil sáček se semínky čtyřlístku. Byl jsem pevně rozhodnut být šťasten. Vzešlo jich množství, ale štěstí se nedostavilo. Dnes už vím, že štěstí je čekání na štěstí. A kdo je šťastný člověk? Je to ten, co se na konci své cesty ohlédne a řekne si: Byl to dlouhý, krásný a plodný život! V Česku je zvykem všechno proklínat. A to je přímo recept na to, jak být nešťasten.

Markéta Hrubešová, herečka a modelka:

Štěstí a rozum prý nejdou dohromady. Alespoň Karel Jaromír Erben to tak kdysi napsal. Ale myslím si, že neměl úplně pravdu. Bez rozumu si přece štěstí, když k nám „naštěstí“ přijde, nemůžeme ani pořádně užít. Nebudeme si ho vážit a nebudeme se strachovat, aby nám vydrželo co nejdéle. Nebudeme o něm psát, zpívat a točit filmy. A nikdo nebude chtít, aby se alespoň na chvíli zastavil čas…

Marek Orko Vácha, římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog a spisovatel:

Stanovím-li si štěstí jako cíl života, nikdy se s ním nesetkám. Štěstí, zdá se, přichází nečekaně, vždy když přijmu úkol, k jehož splnění musím napnout všechny síly, úkol, který může být sám o sobě velmi nepříjemný. Vzpomínám na kamaráda Mikuláše, který se nedávno vrátil z mise Lékařů bez hranic v Somálsku. Špatná strava i podnebí, nálety ze severu, málo léků, hodně pacientů, vyčerpávající služby. Nic, co by se dalo nazvat štěstím. Bylo to poprvé, co jsem měl pocit, že jsem medicínu nestudoval zbytečně, svěřil mi. V tomto smyslu je štěstí odměnou těch, kteří je nehledali.

Hanka Kynychová, moderátorka, cvičitelka aerobiku a instruktorka fitness:

Štěstí pro mě znamená na prvním místě moje skvělá rodina a pevné zdraví nejen moje, ale všech mých blízkých. Štěstí pro mě rovněž znamená i to, že mohu dělat práci, která mě baví. Když mám plnou tělocvičnu spokojených ženských, které přišly na můj Břišní pekáč, nemůžu se cítit jinak než šťastná. A poslední věc, bez které bych si neuměla představit štěstí, je práce v mojí nadaci.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Jana Potužníková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění