Co si myslí muži o manželství?

Také někdy přemýšlíte o tom, co si váš muž myslí o vašem manželství a jestli je s vámi šťastný? V čem se realita liší od jeho očekávání před svatbou? Zeptali jsme se na to pětice mužů ženatých od jednoho roku do padesáti let. A máme pro vás dobrou zprávu: muži jsou v manželství šťastnější, než si myslíte.
Co si myslí muži o manželství?
2.3.2016 17:00 |

ŽENATÝ 1 ROK

VAVŘINEC MACH

Moje žena Anička je o osm let starší. Vždycky jsem tíhnul k o něco starším holkám, protože ty už vědí, co chtějí. Oceňuji jejich jistotu. S Aničkou jsme si rozuměli hned od prvního rande. Cítil jsem, že chce lásku, chce být spokojená a mít někoho vedle sebe. Zjistili jsme, že je nám spolu dobře, trávili jsme spolu veškerý čas a oba jsme věděli, že se chceme vzít. Dva dny před svatbou jsme se dozvěděli, že je Anička těhotná. I když se pro nás svatbou nic zásadního nezměnilo, člověk si stejně uvědomí, že tady začíná zodpovědnost, že už v tom člověk není sám, ale že jsme na to dva. A v našem manželství vlastně tři, protože hned od začátku se všechno točí kolem naší dcery. To je náš největší úspěch a také naše první zkouška. Spíš než manželství mě změnilo otcovství. Ta role pro mne byla a stále je nová. Řeším úplně jiné věci než dřív – jestli se vejdeme do auta a jaké koupit plíny… všechno to, co lidi v mém věku normálně nedělají. A jednou z věcí, kterou mě Anička naučila, že ve vztahu – a to jakémkoli – je nejdůležitější komunikace. Problémy se mají řešit hned a otevřeně, ne je v sobě dusit a dělat věci ještě horší.

ŽENATÝ 8 LET

MAREK NOVOTNÝ

Znám větu, co lidi říkají: že se chlápci po svatbě těší, že se ženská nezmění, kdežto ženský se naopak těší, že se chlápek po svatbě změní. Já jsem ale do manželství se svojí ženou Márinkou vstupoval naprosto bez jakýchkoli představ. Neměl jsem žádná očekávání. Věděl jsem jenom to, že chci hodnou ženskou. A mám tu nejhodnější. Neznám člověka, který by byl tak úžasný, jako je ona. Márinka má v sobě nekonečnou velkorysost a neřeší blbosti. Já jí nesahám ani po paty a opravdu jsem svojí ženou uhranutý. A takhle o ní mluvím pořád. Když to bylo na začátku manželství, tak se mě lidi ptali: „Hele, a jak dlouho jsi ženatý?“ A pak mi říkali: „No jo, to je ještě málo, to tě přejde“. Nepřešlo. Znám lidi, kteří šli do kompromisu – třeba i ze společenského tlaku, protože je prostě normální si v určitém věku někoho vzít – a žijí s člověkem, který pro ně nebyl ten správný, ale chtěli to mít už nějakým způsobem vyřešené. Ale já jsem takový kompromis – a je pravda, že jich ani nejsem příliš schopen – neudělal a na Márinku jsem si prostě počkal.

ŽENATÝ 50 LET

MIROSLAV HOUŠKA

Do manželství jsem vstupoval víceméně ve zralém věku, mně i ženě bylo 33 let. Poznali jsme se v zaměstnání a brali jsme se po delší známosti. Řekl bych žádné velké překvapení. To přichází až později. Něco jiného je milostné vzplanutí, to mezi námi bylo samozřejmě také, a velmi silné, a něco jiného je, když spolu každodenně žijete (v době před naším sňatkem nám tehdejší situace neumožňovala se sestěhovat a bydlet spolu, což pro dnešní mladé je víceméně samozřejmé). V důsledku toho jsme drobné problémy úzkého vzájemného soužití řešili až v první fázi manželství. Brzy jsme od toho ale upustili, protože chod naší domácnosti zásadně změnilo narození dcery. Nás za těch 50 let společného života ale nepotkalo nic vážného, žádná větší krize, kterou bychom museli překonávat. Musím přiznat, že jsem byl a dosud jsem někdy trochu nerudný a dovedu být nepříjemný, ale moje žena se s tím dovedla obdivuhodně vyrovnat. Naše manželství je nyní pochopitelně daleko vyrovnanější a já se snažím těchto nepříjemných stránek mé povahy vyvarovat. Přestože trvá padesát let, tak jsem na rozpacích, dávat někomu rady. Několikrát za život jsem se přesvědčil, že jakákoli vlastní zkušenost je nepřenositelná a to platí zejména pro předávání rad a poznatků mladším. Každý vztah je originál a člověk si s ním musí poradit sám.

ŽENATÝ 34 LET

PETR ŠMOLKA

Podstatné je, že když jsem vstupoval do tohoto manželství, tak jsem nebyl úplně nejmladší a navíc už jsem jedno manželství měl za sebou. Poprvé jsem se ženil v jednadvaceti. Podruhé už mi bylo 36 let. To už má člověk přece jen trochu jiné iluze, respektive jsou menší. Toto manželství trvá již 34 let, takže nějakými změnami prošlo. Za ty roky se přece jen u mojí drahé ženy, která dokázala být velmi temperamentní oběma směry, její temperament zmírnil. Zároveň i s věkem – a možná i moudrostí – ubyly střety o blbosti. Samozřejmě, když člověk do vztahu jde, tak má spoustu představ o tom, jak by se měla projevovat jeho druhá polovička. Ale pokud chce ve vztahu vydržet, tak je vždy jednodušší přizpůsobit svou představu realitě, než se snažit druhého vecpat do své iluzorní představy. Druhý se v ní nemůže cítit dobře. Ale přece jen, když chcete druhého pro něco získat nebo jinak ovlivnit, tak se osvědčuje pozitivní motivace. Žijeme v představě, že když budeme poukazovat na to, co druhý dělá blbě, tak se chytne za nos a bude to dělat jinak. To ale nefunguje. U lidí to funguje stejně jako u zvířat. Zvíře také nic nenaučíte, když ho budete mlátit přes zobák nebo přes tlamu. Mnohem účinnější je, když jeho žádoucí jednání odměníme nějakým pamlskem.

ŽENATÝ 17 LET

MILAN VLASÁK

S mojí ženou Renatou jsme se chtěli vzít po 14 dnech, co jsme se poznali. Nakonec jsme museli počkat nekonečně dlouhých 37 dní. A to bláznění ze začátku vztahu je červenou nití, která se naším manželstvím line už 17 let. Mám pocit, že to, co bylo mezi námi na začátku, se nevytratilo, ale naopak utvrdilo. Na dobré manželství bych radil zlatou střední cestu. Žádný extrém, naopak hledání kompromisu. Když ego jednoho začne převyšovat druhé, vztah se začne dusit. Ega se samozřejmě nějak vyřádit musí, nicméně zdravý selský rozum má přinést rovnováhu. Občas je potřeba stát si za svým, občas ustoupit, protože rodina je jedna velká parta. A pokud ji člověk má rád, tak stojí za to za ni kopat. Do manželství jsem vstupoval bez jakýchkoli očekávání. Byla to pro mne brána do nikam, kde se na každém kroku objeví něco, co pak krok za krokem člověk postupně řeší. A to je na tom zábavné. To, co mně na mé báječné ženě vadí, jsem se naučil nějakým způsobem akceptovat a brát zlehka. Pokud mám někoho rád, tak ho mám rád takového, jaký je. Přijímám ho se všemi klady i zápory. A kvůli záporům se nečílím, protože vím, že je stejně nezměním. Pro mě neexistuje žádný univerzální model, protože každý den přináší úplně nové výzvy, které se do žádné šablony nevejdou. Vztah není kamenná socha. Protože jinak se začne drolit.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Monika Otmarová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění