Co vám chybí, když hledáte milence?

Když podvádějí muži, jsou lovci a následují pud rozsévače. Když podvádějí ženy, jsou to potvory. Kéž by to bylo takhle jednoduché. Ženy, které podvádějí, logicky nic nerozsévají. Naopak – hledají, co jim chybí.
Co vám chybí, když hledáte milence?
7.3.2016 17:00 |

Pojďme na chvíli do historie české vrcholné politiky. Mirek Topolánek opustil svou ženu, která ho dovedla na vrchol politiky, a pořídil si o mnoho let mladší blondýnu. Totéž si prakticky ve stejnou dobu střihl i Jiří Paroubek a do třetice opustil kvůli blondýně ženu a čtyři děti superkatolík z Moravy Petr Nečas. Našinec mužského pohlaví tuhle trojku obdivuje. Jsou to kanci. A jsou to frajeři.

Teď si zprávu o mužské neschopnosti ctít hodnoty přehoďte do ženského světa. Vezměte si jakoukoli političku, vlastně jakoukoli ženu, která by na prahu středního věku opustila rodinu. Děti. Léta budované vztahy. A odešla, hlava nehlava, za mladším, atraktivnějším, přitažlivějším, neokoukaným. V případě mužů, kteří podvádějí, se ještě názor společnosti dělí, v případě žen, které podvádějí, se dívají opovržlivě muži i ženy. Proč muži mohou podvádět a staví je to do lepšího světla než ženy? Anebo ještě jinak: proč muži podvádějí, tak nějak tušíme, ale proč to dělají ženy?

Našli jsme čtveřici žen, která se, byť pod podmínkou nezveřejnění plného jména, přiznala.

PROBUDIT DRAČICI

„Byl hodný, staral se o děti i o mě a zajistil nám všechno, co jsme mohli potřebovat. Jenže mě bral jako myčku. Nebo pračku. Zkrátka jen věc, co zajišťuje hladký provoz domácnosti,“ vzpomíná dvaatřicetiletá Věra na dobu, kdy byla poprvé nevěrná svému manželovi. Je to příběh jako z růžové knihovny. Její milenec se ve firmě jejího muže staral o vozový park. Jednoho dne se zjevil u branky jejich vily, aby jí přezul pneumatiky z letních na zimní. Chlapec, který se staral o auta, klopil oči a pak statečně vykoktal důvod, proč přichází. Když ho Věra pozvala domů na čaj, nedostal ze sebe nic než pár hlásek. Taky byl pěkný, vždyť mu bylo čerstvých třiadvacet. „Dívala jsem se na toho kluka, který byl ze mě příšerně nervózní, a zvolna se ve mně probouzela ta, co dokázala svést muže,“ vypráví Věra s odstupem času. „Dneska se za to trochu stydím, ale tehdy pro mě to sotva odrostlé dítě, které jsem vzápětí odvedla do ložnice, bylo důkazem, že nejsem jen věc. Ani že tu nejsem jen od toho, abych rodila děti, pak je vozila do školek a škol a mezitím uvařila večeři.“ Nic podobného pak už Věra nezopakovala. A milého chlapce dokonce už ani nepotkala.

Tak tohle je jeden z mnoha důvodů, které nás občas nutí k nevěře: cítíme se přehlížené, nedoceněné, automaticky přítomné. Jako ta pračka.

PRACHSPROSTÁ POMSTA

„Den, kdy jsem se dozvěděla, že má milenku, byl pro náš vztah jedenáctým zářím. Všechno se obrátilo v prach a život se z minuty na minutu změnil,“ vypráví osmadvacetiletá Irena. Tehdy se svým partnerem žila sedmým, psychology nazývaným kritickým rokem. Oba cítili, že stojí před závažným rozhodnutím: buď svůj vztah posunou svatbou a dětmi, nebo půjdou od sebe. Vyřešil to její partner. Pořídil si milenku. „Všechny ty noční esemesky, náhlé odchody do baru za kamarády, pozdní příchody z cvičení, vlastně to bylo jasné,“ říká.

A pak se jednoho večera, když leželi na gauči, dívali se na film a on psal jednu zprávu za druhou, jednoduše zeptala na příjemce těch zpráv. Jestli je to ona, kvůli které je poslední dobou duchem nepřítomen. „Ani se dlouze nevzpouzel. Chvíli mlčel, pak řekl, že ano,“ konstatuje. Kdo by v tuhle chvíli čekal létající talíře, hysterický pláč nebo sbalené kufry, plete se. Irena se jen zvedla z gauče a šla si lehnout. Nechtěla ho opustit, nechtěla dělat velká gesta. Jen se rozhodla, že svému milému dá zažít podobný pocit. Jak moudré to bylo, zřejmě jednou ohlásí buď svatební zvony, nebo sbalené kufry, protože pomsta zafungovala. Ale neberte ji, prosím, jako všeobecný návod, jak s nevěrníkem nakládat.

Irena tehdy neměla ani myšlenku na to, aby balila nějaké muže. Nechtěla dokonce ani jen sex, protože její partner minimálně v tomhle ohledu dokázal uspokojovat obě, ji i milenku. Chtěla si jen užít stejný okamžik, kdy se její milý optá – a ona mu odpoví stejně jako tehdy on jí. Cynické? Inu, ano. Najít si milence jí zabralo přesně dva týdny. Projela pár on-line seznamek pod ikonkou „on hledá ji, nezávazně“, a bylo. Použila stejné zbraně, dlouze si se svým mužem – pomstou dopisovala, chodila domů pozdě, často měla nepřítomný pohled. Jen u ní to bylo zcela cílené. „Trvalo ještě další dva týdny, než jsme se ocitli v naprosto stejné situaci. Na gauči, s popcornem v misce, při sledování nějakého filmu, ani nevím, jaký to byl,“ vypráví.

Když jí pípla zpráva, nechala jen ležet mobil na sedačce, aby si ji její partner mohl přečíst na displeji. „Tu noc jsme nešli spát. Mluvili jsme o tom, jestli a proč spolu chceme být. Jakou cenu jsme za to ochotni zaplatit – přičemž monogamie byla mou podmínkou. A přiznala jsem mu i to, že to na něj celé bylo nastražené,“ připouští. Nakonec se dobrali k tomu, že jeho vedla k nevěře nuda, která se do vztahu pomalu vkrádala. A dohodli se, že svůj vztah zkusí restartovat, protože si za to stojí. Připadá vám to jako happy end? Pak znovu připomínám, abyste to nebrali jako návod: vám pomsta nevěrou vyjít nemusí.

CESTA VEN

K nevěře žen také může vést nedostatek odvahy. Respektive nedostatek odvahy k rozchodu. Dvaačtyřicetiletá Olga měla se svým mužem dvě dospělé děti. Měla intenzivní a každodenní pocit, že svůj úkol splnila – a že ve vztahu, v němž setrvává, umře nudou. „Každý nám náš vztah záviděl, byli jsme jako pár z pohádky. Od útlého mládí spolu, zdravé a chytré děti, oba v zaměstnáních, jež nás bavila. Pravidelné letní a zimní dovolené, nikde ani mráček. Těžko říct, jestli na mě padla krize středního věku, nebo jsem jen záviděla svým stejně starým kamarádkám, že žijí ve vztazích, které jsou nové a ještě je dokážou překvapit,“ přemýšlí. „Můj muž byl navíc hodný, spolehlivý, zkrátka ideál. Kolikrát jsem za svůj život slyšela, že takového by chtěla každá!“

Jenže Olga byla rozhodnutá svého muže opustit. Chtěla nový život. Jenže jak říct po takových letech naoko báječného svazku „promiň, mě už to nebaví, chci být sama“. Nikdo by tomu neporozuměl. Nikdo by nechápal, že vztah tak dokonalého páru může trpět prázdnotou. Tedy aspoň z její strany. „Neměla jsem odvahu mu říct, že končíme,“ vzpomíná. „Zkoušela jsem všechno, byla jsem na něj hnusná, hledala jsem důvody k hádkám, záměrně je vyvolávala, párkrát slíbila, že někam půjdu, a pak si vymýšlela, proč se mi tam nechce. Zkrátka jsem ze sebe udělala fúrii, od níž muži mizí. Jenže můj muž se nedal.“

A tak si Olga našla milence. Nedělala to pro sex, nedělala to pro nedostatek citu. Jen měla pocit, že fyzická nevěra bude konečně tím pádným argumentem, proč předchozí, vyčerpaný vztah ukončit. A zabralo to. Dnes žije sama, muže, který jí dopomohl ku svobodě, opustila vzápětí. „Věděla jsem, že otce svých dětí budu muset pořádně zranit, aby mě nechal jít. Nebylo to pěkné a taky to není nic, nač bych byla kdy pyšná,“ připouští. „Nikomu jsem se s tím ani nesvěřila, děti by to nepochopily, vždyť vyrůstaly v harmonickém prostředí. Jenže někdy je zkrátka potřeba opustit to, co vás týrá, i kdyby to navenek vypadalo sebelíp,“ uzavírá.

KONEČNĚ SE CÍTIT DOBŘE

Ve škole sedávala v poslední lavici. Sama. Na střední se stala tou, co je poslední pannou a všichni si z ní proto utahují. Na vysoké byla zase ta, která se soustředí jen na studia. Pětatřicetiletá Jana stála až do absolutoria na univerzitě stranou. V prvním zaměstnání se seznámila se svým partnerem, ale i jejich vztah se odvíjel v předpokládatelné rovině: prostě spolu tak nějak žili, tak trochu si zbyli. Janino ženské sebevědomí se pohybovalo u nuly. Když si k ní jednou přisedl v kavárně Slavia muž, měla pocit totální nepatřičnosti.

„Hodinu jsme si povídali a pak si mě odvedl domů,“ vypráví Jana, klopí oči a ve tváři má i po takové době ruměnec. A tahle náhlá „za pět minut odcházíme“ zkušenost s ní učinila věci nevídané. Ne že by se z ní náhle stala nymfomanka, jen odhalila způsob, jak se cítit jako bohyně. A nenarušovat u toho klidný chod svého spořádaného vztahu. „Od té doby jsem vždycky řekla ano. Nemohla jsem se nabažit pocitu, že mě muži chtějí,“ přiznává.

Vedla tak ne paralelní vztah, ale rovnou paralelní život. Doma byla se svým mužem a byla mu vším, čím se sluší. V práci byla zodpovědnou pracovnicí. A vedle toho vyrážela posedávat do kaváren, kde se z ní stávala one night stand děvka. „Zní to strašně, že jo,“ vlastně se ani neptá, když mi vypráví svůj příběh. „Ale já jsem vždycky byla zvyklá být tou, o kterou nikdo nestojí. Když jsem si dovolila podléhat mužům, které neznám, začala jsem paradoxně vést i lepší život se svým partnerem. Jako by mi stačilo, že mě někdo vnímá jako sexuálně přitažlivou – a pak jsem se zase v klidu vrátila do svého běžného života,“ shrnuje.

Budiž v tento moment řečeno, že Jana se svému kavárenskému lovu už nevěnuje. Možná jen proto, že se mužské pozornosti, jež jí byla po celé roky upírána, nabažila, možná i proto, že přes nevěry dokázala nahlédnout, že ta spořádaná nuda je někdy výhra.

VÁŠ ŽIVOT

Máte něco společného se ženami, které vám vyprávěly svůj příběh? Nebo o nevěře přemýšlíte? Náhled na ženskou nevěru současná společnost jen tak nezmění. Pokud si nemůžete pomoci, jděte do toho a neohlížejte se na následky, možná je za rohem ten, jemuž už nevěrná nebudete chtít být. Pokud ještě váš život není rozstřelený na malé kostky, zkuste se zamyslet nad tím, že ač se emancipace šíří jako mor, těžko se dnešní generace žen dožije chvíle, kdy bude za nevěru adorována stejně jako naši premiéři. A unesete pak opovržení, které nevěrnicím patří?


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Michala Komrsková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění