Děti se ptají

Rodiče jsou často v rozpacích, nevědí, jak odpovídat na určité otázky o choulostivých věcech, jako je nemoc v rodině, rozvod, úmrtí apod.
Děti se ptají
13.2.2007 0:00 |

Často slýchám, jak se matka vyhne odpovědi tím, že dítě odbude: „Na to jsi ještě malý, tomu nemůžeš rozumět! Běž si hrát a nezlob!“ Neodbytné dotazy ji rozčilují. A někdy je opravdu obtížné rozhodnout, je-li na příslušnou informaci příliš brzy, či ne. Dítě by nemuselo takzvaná „fakta života“ unést.

Například stěžovat si dítěti na otcovu nevěru není namístě, na druhé straně je dobré vysvětlit mu stylem řídícím se podle věku, proč ono samo nebo někdo z rodiny musí zůstat po jistý čas v nemocnici, proč otec nebydlí s rodinou, proč musí matka denně odcházet do práce a nechávat ho samotné. Děti potřebují vědět, co se kolem nich děje, aby si nepředstavovaly něco horšího a netrpěly přebujelými fantaziemi, v nichž obvykle samy sebe viní. Jde spíš o způsob, jakým se jim životní skutečnosti vysvětlí. Někteří rodiče, aby se např. vyhnuti odporu dětí jít k zubaři nebo k lékaři, je z domova vylákají pod nějakou záminkou a neřeknou jim, proč a kam jdou. Dítě se pak brání víc, než kdyby bylo na všechno rozumně připraveno, a navíc ztratí k rodičům důvěru. Z akce se stane trauma a může se vtisknout do podvědomí jako celoživotní pocit strachu, hněvu a nedůvěry.Při hypnoanalýze jsem se často setkávala s podobnými příčinami hněvu na rodiče. „Podvedli mě! Nedá se jim věřit!“

V případě něčí nemoci nebo smrti potřebuje dítě vědět, proč jsou všichni kolem něj najednou smutní a pláčou. Není třeba sdělovat malému dítěti všechny podrobnosti, ovšem jeho otázky mají být na příslušné rozumové úrovni zodpovězeny. Především je třeba dítě ubezpečit, že co se stalo, není jeho vina. Vzpomínám si na klienta, jenž trpěl depresemi, neměl se rád, měl nedostatečné sebevědomí, trestal se psychosomatickými chorobami a trpěl řadou dalších emočních problémů. V hypnóze vyšlo najevo, že jeho otec zemřel na srdeční mrtvici. Jedenáctiletému chlapci matka řekla, že otcovu smrt zavinil svou neposlušností. On tomu uvěřil, protože na něj neurotická matka často křičela vyhrůžky jako: „Otce z tebe raní mrtvice. Buď zticha! Nezlob! Já z tebe budu mít smrt!“ Nyní se to opravdu stalo, myslel si a celý život nesl tuto vinu a trestal se.

Pokud dojde k rozchodu rodičů, je zde další zásadní věc, kterou je nutno s dítětem probrat, aby zbytečně nečekalo, kdy se ten druhý vrátí. Nejistota a marná touha jsou horší než bolestivá pravda. Opět hodně záleží na způsobu, jakým se dětem vysvětlí, že rodina bude nadále ochuzena o jednoho člena. Rozvedení rodiče o sobě mají mluvit s úctou a ujistit dítě, že ačkoli nebudou žít společně, mají ho oba stále rádi. Je důležité, aby vědělo, že nepřítomného rodiče může kdykoli navštívit, napsat mu nebo zatelefonovat. Vznikne pak jakási rozšířená rodina a dítě neztrácí pocit jistoty, nepřipadá si opuštěné a zrazené. Je smutné pozorovat, jak si někteří sobečtí rodiče vyřizují účty na úkor dětí, a dokonce je používají k citovému vydírání. Svou vzájemnou zlobou ničí malého člověka.

Rodiče by měli dětem také vysvětlit, proč jsou někdy ve špatné náladě, proč jsou nervózní a popudliví. Opět podle věku a vyspělosti mohou objasnit příčiny svého rozladění nepříjemnostmi v zaměstnání únavou, špatnou finanční situací apod.

Děti se často snaží pomoci nějak situaci či náladu vylepšit. Cítí se tím zapojeny do chodu rodiny, a to jim dává dobrý pocit sounáležitosti. V peněžní krizi nezřídka samy navrhnou, že si na své kapesné vydělají třeba úklidem, hlídáním mladších dětí či jinými službami. Ty větší mohou i přispívat do rodinného rozpočtu. Celá rodina pracuje jako tým. To je přece lepší než si na dětech vylévat zlost, křičet na ně pro každou maličkost a nadávat jim, protože vyžadují něco, co jim dřív rodiče ochotně poskytovali: „Myslíš, že krademe? Přestaň otravovat, nic ti nekoupím!“ Dítě je tou změnou zmateno. Nechápe, co se děje, a myslí si, že ho matka už nemá ráda, že není dost hodné a podobně. Je-li příliš malé, aby určité věci pochopilo, dá se mu vysvětlit: „Řekla jsem ti všechno, čemu můžeš rozumět. Až budeš starší, tak si o tom
povíme víc.“


Zdroj: Jak vychovat šťastné dítě, autor Eva Rheinwaldová. Uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Motto, www.motto.cz

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Lucie | 13.2.2007 20:14

řekni pravdu

Saša | 13.2.2007 10:15

A co až se dítě zeptá:

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění