Dítě ve čtyřech letech

Po období vyrovnanosti ve třech letech prochází dítě znovu náročným obdobím, kdy tuto rovnováhu ztrácí a bude potřebovat zažít jak pocit bezpečí, tak i důslednost rodičů.
Dítě ve čtyřech letech
15.7.2003 0:00 |

Ve společnosti stydlivé (nebo těžko snesitelné) dítě je doma hovorné a milé, někdy vypadá, že se nedá nijak utahat, zato vy jste utahaní až běda apod. Každé dítě je jedinečné a jeho vývoj se může v porovnání s jinými dětmi lišit. Neexistuje takzvané normální nebo průměrné dítě. Také se nemusíte zneklidňovat, pokud své dítě podle popisu v příslušných pasážích vždycky nepoznáte.

Tělesný vývoj
Čtyřleté dítě váží v průměru 14,5 až 18 kilogramů a měří 97,5 až 104 centimetrů. Dívky bývají častěji pod tímto průměrem, chlapci nad ním.
Čtyřleté dítě má velkou potřebu tělesného pohybu. Velmi rádo si hraje například na koníka a poskakuje, skáče, leze po stromech, dělá kotrmelce, prohání se na tříkolce nebo si hraje na honěnou. Dokáže už také sejít samo ze schodů a střídat přitom pravou a levou nohu.
Také manuální zručnost dítěte se zlepšuje. Dítě si už lépe poradí s nůžkami a dokáže stříhat rovně. Kresby postaviček se začínají víc podobat skutečným lidem, mají hlavu, tělo, ruce a nohy. Dítě je také schopné napsat velkými tiskacími písmeny své křestní jméno a poznat písmena, která obsahuje, když se s nimi setká.

Povaha a osobnost
Čtyřleté dítě bývá hovorné, má značnou představivost a je ve věku, kdy si rádo něco vymýšlí, například barvité, neuvěřitelné příběhy, a diví se, když mu hned všechno neuvěříme. Dítě chce být ústřední postavou těchto dobrodružství, chce se dělat zajímavé a je hrdé na své nápady. V tomto velmi aktivním období se opakuje stejná situace jako před dvěma lety – dítě bývá podrážděné, panovačné a někdy obtížně zvládnutelné. Vnitřní napětí, které dítě prožívá, se projevuje například tak, že si okusuje nehty, má zlé sny, zadrhává v řeči nebo se u něj projevuje tik.

Tyto poněkud paradoxní rysy naznačují, že dítě prochází velmi důležitým psychickým vývojem, který je pro ně náročný a za rok vyústí do období nové rovnováhy. Dítě získává čím dál větší sebevědomí, uvědomuje si, že je samostatná bytost, která je podobná jiným stejně starým dětem, ale že je i úplně jinou bytostí, která si je dobře vědoma svých práv, avšak nemá ještě tolik síly, aby vyžadovala jejich respektování od ostatních.
Někdy máme chuť konstatovat, že dítě je v „hloupém věku“, protože svůj humor někdy přežene, chová se hlučně a někdy i hloupě. Dítě se nejvíc směje právě těm nejvulgárnějším slovům, která se naučilo, svému přehánění a hloupým nápadům. Nejlepší je na to nereagovat nebo se usmát, protože čím více se budete rozčilovat, tím více se bude dítě předvádět. Dítě se často směje, ale stejně tak často pláče, nebo lépe řečeno pofňukává, když nedostane to, co chtělo. Patrný je také návrat fyzické agrese namísto agrese slovní, dítě nemá daleko k tomu, aby někoho uhodilo nebo koplo. Je velmi citlivé a žárlivé, proto má často strach například ze zvířat, z neznámých nebo odlišujících se lidí, strach z toho, že mu odejde maminka atd.

Nezáleží mu v tomto věku tolik na tom, jestli se jeho jednání líbí ostatním, je méně poslušné a nezajímají ho tolik druzí lidé. Naproti tomu si je velmi jisté tím, co mu patří, a chlubí se tím (např. svou rodinou, svými hračkami, novým oblečením apod.). Také si už začíná s kamarády vyměňovat různé věci.
Zajímá se o to, jak roste, zajímá se o své tělo a své pohlaví. Má rádo, když se mu vyprávějí veselé příhody z doby, kdy bylo ještě miminko, a chce vědět, kudy se dostávají děti ven na svět z maminčina bříška. Také je velmi zvědavé na intimní záležitosti druhých lidí a rádo je pozoruje.

Každodenní činnosti
Čtyřleté dítě ještě někdy potřebuje naši pomoc v tom, aby rozpoznalo, co je „doopravdy“, a co je „jenom jako“, co mu patří, a co není jeho. Občas si například přinese ze školky něco, o čem si nejsme úplně jistí, jestli to opravdu dostalo jako dárek.

I když není dítě žádný velký jedlík, jí dostatečně, takže ho nemusíme do jídla nutit. Má vytříbené chutě a ví přesně, co mu nechutná. Pokud jí společně s celou rodinou, bývá pro něj ještě obtížné vydržet klidně sedět celou dobu a neskákat druhým do řeči.
Hodně dětí v tomto věku už nechodí spát po obědě, záleží na tom, jak dlouho spí v noci. Každé dítě na tom může být trochu jinak. Pro dítě jsou znovu důležité večerní rituály před spaním, a pokud rodiče zapomněli dát spinkat také panenku nebo zapomněli dítěti připravit sklenici vody, dítě jim to připomene. Většina dětí v tomto věku už vydrží spát celou noc, kromě těch, které se vzbudí a potřebují na toaletu. Zvládnou to už většinou samy nebo si dojdou za rodiči. Sny, které se dětem zdají, bývají dost často strašidelné a stává se, že se dítě vzbudí s křikem. Pomalu však už bývá schopné o svých snech vyprávět.
Pokud potřebuje dítě na toaletu, dojde si tam přes den (a čím dál častěji také v noci) samo. Není dobré, aby ho rodiče doprovázeli, je mnohem lepší, aby se dítě učilo poradit si samo. Totéž platí pro koupání – dítě, které jsme naučili, jak se má umýt, opláchnout a osušit, to dokáže samo velmi dobře. Dokáže se také samo obléci, pokud mu připravíte oblečení (ukážete mu, jakou stranou si ho má obléci a v jakém pořadí), a zapnout si jednoduché zapínání. Většina dětí si také dokáže sama zašněrovat boty.

Řeč
Dítě se velmi zlepšilo ve způsobu vyjadřování a mnohem lépe chápe pojem času. V řeči dokáže používat správně minulý, přítomný i budoucí čas. Svou slovní zásobu obohatilo o mnoho výrazů vyjadřujících časové vztahy. Postupně se orientuje v ročních dobách, měsících, dnech a týdnech. Ví, jak po sobě zhruba následují jednotlivé denní události. Také se lépe orientuje v prostoru a ve svém okolí. Ví, jak se jde k blízkému obchodu nebo do školky, na kterém místě silnice má přecházet atd. Chápe význam slov jako před, za, na rohu, uprostřed, blízko, dole, nahoře a správně je používá.
Kromě těchto specifických výrazů se slovní zásoba dítěte značně rozrostla (obsahuje v průměru kolem 1500 slov a dítě se chce stále dozvídat, co znamenají ta slova, která ještě nezná). Na druhou stranu dělá ještě gramatické chyby při skloňování a časování. Dítě je obvykle hovorné, ptá se na spoustu věcí a mluví v delších větách. Své řečové schopnosti používá k vymýšlení neuvěřitelných historek, v nichž hraje hlavní roli, a vymýšlí si tisíce podob svého imaginárního kamaráda, se kterým si často povídá.

Rozumové schopnosti
Čtyřleté dítě začíná počítat do deseti nebo do patnácti a dokáže správně spočítat tři předměty. Dokáže už podle určitého kritéria rozlišit různé předměty – najít největší, nejdelší nebo nejtěžší z nich. Některé děti také umějí rozlišovat předměty podle barvy a některé barvy dokážou pojmenovat.
Dítě je v tomto období mimořádně tvůrčí. Kreslí, maluje, vybarvuje, tvoří z modelíny, stříhá, lepí, staví složité výtvory. Když mu pomůžete, může také například vyšívat nebo navlékat korálky. Na své výtvory bývá hrdé a je potřeba ho v jeho činnosti povzbuzovat, protože v dalších letech se může jeho kreativita ztrácet v nudnějších a méně nápaditých výtvorech.
Dítě se v tomto období dožaduje vyprávění delších příběhů a také má rádo poezii. Líbí se mu taková poezie, která si hraje se slovy, protože ho spíše než samotný obsah přitahuje její poetická a humorná stránka, která bývá třeba i absurdní a beze smyslu. Cokoli se přežene, přijde dítěti k smíchu. Dítě má rádo také knížky, kde najde informace o různých tématech, které uspokojí jeho nekonečnou zvědavost. V oblasti písemného projevu je schopné rozeznat některá písmena, zvláště ta, která obsahuje jeho jméno, případně i některá slova. Nacvičuje si, jak se tato písmena píší (kdekoli na stránce nebo na předepsané lince).
Dítě také přitahuje televize. Začíná sledovat jednoduché příběhy pro děti a rádo se opakovaně dívá na videokazety, které zná nazpaměť. Je schopné také zarecitovat několik básniček (u některých dokáže předvést i pohybový doprovod) a zazpívat několik kratších písniček nebo melodií (například ty, které zná z televize). Rádo ťuká do klavíru a zkouší z něj vyloudit melodii.

Hry a hračky
Dítě má rádo takové hry, které může hrát se svými kamarády (především skutečnými, ale může to být i tzv. imaginární kamarád). Oblíbené jsou hry na vojáky a na doktora. Dítě také napodobuje scény z příběhů, které zná z televize. V tomto věku je velmi aktivní a vyžaduje dostatek prostoru, proto si potřebuje hrát venku a pořádně se „vylítat“. Je ve věku, kdy má rádo hry s míčem nebo prolézačky v parku, hry ve vodě nebo s vodou. Z aktivit, které lze provozovat uvnitř, má rádo veškeré umělecké činnosti, stavebnice a puzzle, se kterými si hraje čím dál zručněji. Rádo si také hraje s různými převleky a hraje divadlo.

Sociální vývoj
Dítě je v tomto věku velmi hrdé na svou maminku a touží to dávat najevo, přesto se ovšem vůči ní začíná vymezovat a zvláště chlapci zkoumají, jak by unikli z dosahu její autority. Uvědomují si už plně své pohlaví, a proto si mohou dokonce osvojit určité výrazy nebo chování vyjadřující mužské nadřazené postavení, pokud stejné jednání vidí u otce. Chlubí se svým otcem před kamarády a velice rádi něco dělají výhradně s ním.
V tomto vývojovém období mí dítě velmi úzký vztah k rodině a k domovu. Je rádo, když je rodina pohromadě, když jde celá rodina například na procházku, na návštěvu, na výlet nebo společně cestuje. Nadchne ho jakékoli dobrodružství. I když může stále soupeřit se starším sourozencem, objevují se u něj už také „mateřské“ pocity a snaha chovat se jako „dospělý“ vůči mladšímu sourozenci, když bratříček nebo sestřička například pláče nebo se stydí.
Vztahy s jinými dětmi nabývají podoby nerozlučných přátelství, ale výjimkou nejsou ani prudké neshody a hádky. Děti se spolu už dokážou dohadovat nebo hádat pouze slovně. Holčičky a kluci si začínají hrát odděleně a tato tendence se bude v dalších letech dále prohlubovat.

Když se dítě v noci budí
O dětech, které se v noci budí, volají k sobě rodiče, vstávají z postýlky nebo chodí k rodičům do postele, jsme již dlouze mluvili v souvislosti s mladšími dětmi. U čtyřletých dětí je situace v zásadě stejná. Podíváme se proto jen na ty aspekty, které se objevují nově až nyní. Stává se velmi často, že se dítě, které do této doby nemělo se spánkem žádné potíže, v noci začne budit a má tendenci chodit za rodiči do postele. Je jasné, že takové dítě, které by se v noci nikdy neprobudilo a nemělo pokušení přijít za rodiči do postele, neexistuje. Proto nemá smysl považovat podobné jednání za problematické, pokud se z něj ovšem nestane zvyk. Takové jednání narušuje odpočinek a intimitu rodičů, ale i zdravý vývoj dítěte.

Proč se dítě v noci budí
Pokud se u dítěte vyskytnou problémy tohoto druhu, je vždy potřeba vyloučit tělesné obtíže, například dýchací potíže, bolesti, suchý vzduch v místnosti, zvýšenou teplotu apod. Následně je rozumné zamyslet se nad psychologickými příčinami nočního probouzení dítěte. Jaká nevědomá přání se skutečně skrývají za důvody, které dítě udává („mám žízeň“, „zdálo se mi něco ošklivého“, „mám hlad“, „už se mi nechce spát“, „nemůžu najít mého medvídka“ atd.)? Dítě v tomto věku se většinou budí proto, že si přeje být blízko u rodičů. To může být vyvoláno například soupeřením sourozenců o přízeň rodičů. Dítě, které žárlí na svého sourozence, v noci vstává a pozornost a city rodičů může získat jen pro sebe. Jiné dítě se tak může chovat například proto, že rodiče přes den vidí málo a chce, aby se mu věnovali. Dožaduje se tak blízkosti, která mu schází.

Je proto důležité najít příčinu, proč se dítě v noci budí, abychom byli schopni reagovat na jeho skutečné potřeby. Není to vždy zcela jednoduché. Dítě se může v noci probouzet v důsledku toho, že je konfrontováno s vnitřními nevědomými konflikty, které jsou u dětí tohoto věku běžné. Pokud se s nimi dítě nedokáže vypořádat samo, je nutné mu poskytnout pomoc, případně i přispěním psychologa.

Jiným důvodem, proč se dítě v noci probouzí, může být žárlivost vůči rodičům, kteří se k sobě tulí v jedné posteli, zatímco dítě musí být ve své postýlce samo. Aby dítě rodiče od sebe rozdělilo, používá někdy různé metody. Například se snaží udržet co nejdéle jednoho z rodičů u sebe v pokoji (někteří rodiče tam i usínají) nebo chce ležet s rodiči v jejich posteli. A pokud jeden z rodičů v manželské posteli schází, přitahuje dítě tato možnost ještě víc.

Dítě v jedné posteli s rodiči
Postel rodičů je teploučká, člověk se do ní ukryje a je v ní bezpečno. Dítě má pocit, že tady by se mu spalo mnohem lépe než v jeho postýlce. Někteří rodiče na to přistoupí ve výjimečných případech, například když je dítě nemocné nebo když nemají sílu dítě odvést zpět do jeho postýlky. Jiní z výjimky udělali pravidlo. Nedomnívám se, že to je v naší současné kultuře dobrý zvyk. Ve skutečnosti se dítě v posteli rodičů nesetká jen s pocitem bezpečí, který mu dodá důvěrně známá vůně, ale také s intimitou rodičů. Dítě si v tomto věku klade mnoho otázek, se kterými se vám nemusí vždy zcela svěřovat. Dohaduje se, co jeho rodiče dělají v noci v posteli, když nespí, a neváhá se jít podívat. Na milostné city svých rodičů, ze kterých je dítě vyloučeno, může dítě žárlit. Ovšem na otázky vztahující se na intimitu je potřeba dítěti odpovědět ve dne a vysvětlit mu je. Zvědavost dítěte by se neměla v žádném případě protnout s intimitou rodičů. V opačném případě hrozí, že dítě bude úzkostné a na rodičích závislé. Současná společnost naopak hodnotí samostatnost každého, i dítěte. Dítě by tedy mělo být schopno spát ve své vlastní posteli, i když se mu to může někdy jevit jako nespravedlivé a těžké.

Když má dítě jen jednoho rodiče
Trochu jiná situace nastane tehdy, když dítě žije – ať už přechodně, nebo natrvalo – pouze s jedním rodičem. V takovém případě má dítě tendenci chybějícího rodiče nahradit a může to vyjádřit například takto: „Můžu být jako tatínek (nebo maminka), budeme rodina. Nepotřebujeme už nikoho dalšího.“ Pokud dítě necháte, aby tomu věřilo a zabralo si toto prázdné místo, můžete způsobit v jeho duši velmi vážné zmatky a ohrozit jeho další vývoj. Postel rodičů není určena dítěti, i když zůstává z části prázdná. Není možné, aby chlapeček nebo holčička tvořil pár se svým rodičem, ani aby nahrazoval chybějícího partnera. To musí být řečeno jasně, aby každý člen rodiny mohl najít své pravé místo. Dítě by mělo vědět, že je velice milováno, ale jako dítě, nikoli jako partner.

Jak se zachovat
Někteří rodiče dítěti z osobních důvodů umožňují navzdory všemu volný přístup do manželské postele tak, jak to bývalo zvykem v dřívějších dobách nebo jak je to zvykem v jiných zemích (a to dokonce ještě kolem čtvrtého roku dítěte). Ostatním rodičům bych doporučila následující dva způsoby, jak je možné postupovat:


• Řešte tento problém ve dne
Třetí hodina ranní není právě ta nejlepší doba na debaty o tom, jak přichází děti na svět, na to, abyste dítěti vynahradili, že s ním trávíte málo času, nebo na to, abyste hledali příčiny jeho žárlivosti. To musí proběhnout v klidu a ve dne.
Některé úzkostnější děti potřebují, abychom je ujišťovali o tom, že v jejich pokojíčku není schovaný například vlk, nebo o tom, že je máme opravdu rádi. Proto další užitečnou věcí kterou můžete udělat ve dne, je upravit společně s dítětem jeho pokojíček nebo koutek na spaní tak, jak si to dítě přeje. Dítěti se v pokojíčku, do kterého si dítě vybere obrázky na stěnu, barvu povlečení a místo pro své plyšáky, bude více líbit a lépe se mu zde bude spát.
A konečně je nutné vědět, že obava dítěte z toho, že musí spát samo, je skutečná. Příliš mnoho rodičů si bohužel myslí, že sourozencům se spí lépe, když mají každý svůj pokoj.
U jedináčků stačí k tomu, aby se problém vyřešil, často jen to, že dovolíte kočce nebo pejskovi, aby spali u postele dítěte.

• Vyzbrojte se na noc trpělivostí
Bohužel neexistuje jiné řešení než dítě v noci odnést a opakovaně ho důsledně vracet do jeho postýlky. Na starost by si to měl vzít ten rodič, který to dokáže udělat nejméně příjemným způsobem, aby dítě nemělo motivaci své jednání opakovat. Může dítěti povědět například toto: „V noci se má spát.“ „Každý musí v noci spát ve své postýlce.“ „V noci patří tatínek k mamince a maminka k tatínkovi.“ Může říci samozřejmě také cokoli jiného, co má podobný smysl, ale měl by to říci jasně. Pokud bude dítě přesvědčené o tom, že svým jednáním nic nezíská (a přesvědčené bude tehdy, když budete jednat důsledně), nebude další pokusy opakovat. Pokud se necháte obměkčit na třetí pokus, je to ta nejhorší věc, kterou jste mohli udělat. Dítě se totiž naučí, že stačí na vás jen trochu naléhat. A pokud může dítě do vašeho pokoje přijít nepozorovaně a neslyšně, můžete zavřít dveře do svého pokoje na kliku nebo na kliku zavěsit rolničku. Zároveň můžete dítě pochválit za to, že se chová jako velký kluk nebo velká holčička a dokáže spát celou noc samo (i když upřímně řečeno, dospělí nespí sami…) a dát mu za to malou odměnu nebo mu dát najevo, jak jste na ně hrdí.

Některé děti trpí skutečnou nespavostí, která nemá zjevné příčiny, jednoduše proto, že nepotřebují tolik spát. Pokud je to také případ vašeho dítěte, problém vyřešíte tak, že dítě naučíte poklidně si hrát ve svém pokoji a počkat, až znovu usne, spíše než přijít za vámi do postele. Další rady najdete v kapitole věnované dětem, které se budí velmi časně ráno (str. XXX 117).
Pokud se vám nedaří vyřešit potíže se spánkem dítěte a máte pocit, že jste již bezúspěšně vyzkoušeli vše a že chování dítěte začíná poškozovat vaše zdraví a manželský život, nebojte se požádat o radu psychologa. Potíže se spánkem patří mezi nejčastější problémy, se kterými se dětští psychologové setkávají. Bude to jistě lepší řešení, než abyste vy nebo vaše dítě v noci nemohli spát.

Přecitlivělé dítě
O některých dětech můžeme říci, že s nimi jen tak něco nepohne. Pokud například při běhání upadnou, zvednou se a pokračují dál. Vypadá to tak, že na ně nějaké odřeniny nebo boule nemají žádný vliv. Bývají to obvykle děti velmi aktivní, které se do všeho vrhají střemhlav. Naopak jiné děti se rozpláčou, i když se zdá, že se jim nic nestalo, naříkají nad sebemenším puchýřkem a při sebemenším škrábnutí nebo jenom když zahlédnou lahvičku s dezinfekcí. Vytvářejí dojem, že velmi trpí a že jsou velmi citlivé na sebemenší bolest. Dítě se uklidní jen tehdy, když mu ránu obvážete, dáte mu bonbon nebo ho dlouho konejšíte. Návštěva u lékaře s takovým dítětem připomíná tak trochu bitvu. Dítě pláče už dlouho před tím, než k lékaři vejdete. Musíte použít veškerou svou lstivost nebo dítěti něco slíbit, aby se nechalo vyšetřit nebo si nechalo píchnout injekci. Pro některé děti znamená i podávání léků (a zvláště aplikace čípků) hotovou tragédii.

Jak se u dítěte vyvine přecitlivělost
V čem se tyto děti od jiných liší a proč jsou tolik přecitlivělé? Příčinou je určitý mechanismus, jak s dítětem jednáme, a jestliže se tento mechanismus opakuje, stane se z něj zvyk, který vyhovuje všem zúčastněným „hercům“. Ve skutečnosti dítě totiž dává svou bolest na odiv jen tehdy, když má diváky. Pochopit mechanismus, o kterém hovoříme, nám pomůže situace, kterou je možné dnes a denně pozorovat na ulici nebo v parku. Dítě utíká, upadne a trochu si odře koleno. Je maličko v šoku a tváří se zaraženě. Maminka se k němu vrhne, aby ho zvedla. Její obavu si dítě vysvětlí tak, že se mu jistě stalo něco vážného. Vyvolá to v něm strach a začne plakat. To mamince jen potvrdí, že si skutečně ublížilo. Maminka si začne jistě klást za vinu, že dítěti nezabránila v tom, aby běhalo, že ho měla lépe hlídat, obléci mu dlouhé kalhoty, aby si neodřelo kolena apod. V každém případě se vrhne ke skříňce s lékárničkou. K dítěti se chová něžně, konejší ho a chce mu zranění nějak vynahradit. Přestože se před chvílí bavila například se svou kamarádkou, nyní se věnuje zcela jen dítěti. A dítě poznává možnost léčky – naučí se, že věnovat pozornost drobné bolístce znamená získat více pozornosti a náklonnosti. To povede k tomu, že bude ještě citlivější než dřív.

Jak to probíhá ve skutečnosti
Dítě ve skutečnosti nevědomě manipuluje svým okolím. Nehraje skutečné „divadlo“, protože nejedná vědomě, ale řídí se nevědomými mechanismy, jejichž příčinou je stále citlivější na bolest (tělesná citlivost zůstává stále stejná, ale roste „psychologický pocit“ bolesti). Cílem dítěte je nechat se litovat a konejšit, aby mohlo být středem pozornosti svého okolí, a zvláště matky, protože v jejím případě se uplatňuje tento mechanismus vždycky nejlépe. Dítě má pocit, že ho budou mít ostatní raději a že bude zajímavější, pokud bude plakat nebo naříkat (stejný mechanismus se může vyvinout v případě nemoci). Je zřejmé, že dítěti jeho přecitlivělost přináší značné výhody, a proto je tak těžké z tohoto bludného kruhu vykročit.

Jak se zachovat
Na úvod jen připomínám, že následující text se vztahuje pouze na ty případy, kdy se jedná o drobná poranění a bolístky, abych nebyla nařčena z příliš velké tvrdosti.


• Tvařte se, že jste nic neviděli. Pokračujte v tom, co jste dělali, jako by se nic nestalo. Často to postačí k tomu, abyste předešli nežádoucí reakci dítěte.

• Dříve než zasáhnete a dáte najevo obavu, posuďte vážnost situace. Ne každá odřenina vyžaduje obvázání a ve skutečnosti se zahojí tím lépe, pokud bude takzvaně „dýchat“.

• Když se dítě ozve, můžete mu dát najevo, že s ním soucítíte („Já vím, trochu to štípe, je to nepříjemné.“), můžete mu dát na bolístku pusinku nebo mu ji pofoukat a říci kouzelné uzdravující slůvko a povzbudit dítě, aby pokračovalo ve své činnosti. Svět se točí dál!

• Můžete dítě také naučit, jak se ošetřit samo tak, že si s ním budete hrát na doktora. Dítě si může pustit studenou vodu na odřeninu, dát si kostku ledu na puchýř nebo si nalepit náplast. To bude pro ně natolik zajímavé, že na pláč zapomene.

• Pokud musíte dítěti poskytnout lékařskou péči, můžete se pokusit rozptýlit jeho pozornost nebo zapojit vtip. Někteří lékaři to umějí zvlášť dobře. Je zbytečné dítěti říkat několik dní předem, že dostane injekci, protože to jen podpoří jeho úzkost a křik. Naopak těsně před zákrokem je lepší, pokud dítěti nelžeme a řekneme mu, co bude lékař dělat a co ucítí. Dítě vám bude věřit jen tehdy, když k němu budete naprosto upřímní, a ne když mu budete tvrdit, že „to nebude vůbec bolet“.

Dítě, které stále něco bolí
Jedná se jen o variantu předchozího případu, ale pokud se jí nevěnujeme, může přetrvávat po celý život. Tyto děti neustále něco bolí. Jeden den ho bolí v krku, druhý den hlava, třetí bříško nebo kolínko. Neustále si na něco naříkají. Když se jejich naříkání stupňuje, rodiče s nimi nakonec jdou k lékaři, ale ten nikdy na nic nepřijde. Ukázkou je případ malého Pavlíka, který si dlouho stěžoval na bolest v kyčlích. Rodiče na to příliš nereagovali, proto Pavlík začal kulhat a stěžovat si na bolest pokaždé, když došlápl na nohu. Rodiče se obrátili na odborníky, absolvovali s Pavlíkem rentgenová vyšetření, objevilo se dokonce podezření na rakovinu kostí. Pavlík však byl naprosto zdravý… Až na to, že měl mladší sestřičku, která zůstávala doma a měla veškerou pozornost maminky jen pro sebe, zatímco Pavlík musel do mateřské školy. Příznaky nemoci zmizely, jakmile se o ně rodiče začali zajímat a pochopili, čím byly způsobeny.

Také bychom neměli mít permanentní strach, že se jedná o vážnou chorobu. „Co kdyby to tentokrát opravdu byl zánět slepého střeva?“ Chtěli bychom vás ujistit, že v takovém případě si bude dítě stěžovat zcela jinak a nepřestane, ani když mu desetkrát řeknete, že to nic není a nemá na to myslet.

Jak se zachovat
• Dítě, které neustále něco pobolívá, nám dává najevo, že potřebuje, aby ho někdo konejšil, a touží po tom, aby se mu maminka prostřednictvím ošetřování něžně věnovala. První věc, kterou je třeba udělat, je věnovat dítěti svůj čas, péči a něhu tehdy, když si na nic nestěžuje, aby nezískalo dojem, že se mu budou ostatní věnovat jen tehdy, když si na něco naříká.

• Pokud jste přišli na to, co je příčinou dětských nářků, vysvětlete dítěti situaci a poskytněte mu pocit bezpečí. Můžete dítěti například říci: „Já vím, že pokaždé, když dám našemu miminku napít, začne tě něco bolet. Rozumím tomu, že je někdy těžké být starší, můžeš trošku žárlit na to, jak se miminku věnuji. Já (nebo moje sestra, můj bratr – podle situace) jsem se cítila stejně. Můžeme mít proto spolu takové malé společné tajemství. Pokaždé když někdo řekne, že je naše miminko roztomilé, a tobě to bude líto a budeš trošku žárlit, mrkni na mě, abych si na to vzpomněla.“

• Zároveň dítěti ukažte, že existují ještě jiné, pro všechny mnohem příjemnější způsoby, jak na sebe upoutat pozornost. Dejte dítěti příklad, kdy se chovalo jako velký kluk nebo velká holčička, třeba když vám pomohlo s něčím v domácnosti. Ukažte dítěti, v čem vyniká. Když vám s hrdostí řekne: „Mami, podívej, co jsem udělal,“ udělejte si čas, abyste ho mohli pochválit.

• Nevěnujte tolik pozornosti tomu, když si dítě na něco naříká nebo když na sebe nevhodně upoutává pozornost, nebo takové chování zcela ignorujte. Pokud za vámi dítě přijde s tím, že ho něco bolí, poraďte mu, aby se na chvilku natáhlo do postýlky, a věnujte se dále své činnosti. Nevěnujte mu už další pozornost. Výjimkou jsou samozřejmě situace, kdy to je skutečně potřeba!

• Jděte dítěti sami příkladem! Některé děti, které stále něco pobolívá a stále si na něco stěžují, pouze napodobují dospělé ve svém okolí. Pokud neustále mluvíte o tom, co vás bolí, o lékařích a lécích, vaše dítě bude dělat s největší pravděpodobností totéž. Dávejte si pozor na to, co říkáte v přítomnosti dítěte, například i na to, jak odpovídáte na banální otázku: „Jak se vám daří?“

Kluci přece nepláčou!
A proč by nemohli? Vychovávat syna v této představě proto, aby z něj vyrostl „tvrdý chlap“, není právě nejlepší nápad. Nezabýváte se tím, proč si dítě stále na něco naříká, ale naučíte ho potlačovat v sobě pocity a emoce. Pokud tímto způsobem v dítěti potlačíte jeho pocity, může z něj vyrůst dospělý člověk, který bude mít problémy s komunikací s ostatními i se sebou samotným.

Zdroj: Vaše dítě ve věku od 3 do 6 let, Anne Bacus, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

BambiElimambi | 25.5.2017 22:08

Re: Re: Re: Re: Re: Uff

BambiElimambi | 25.5.2017 22:08

Re: Re: Re: Re: Re: Uff

Ana1133 | 24.5.2017 15:36

Re: Re: Re: Re: Uff

quicky | 23.5.2017 00:23

Re: Re: Re: Uff

veravvv | 22.5.2017 12:03

Re: Re: Uff

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění