Doma budeš!

Některé ženy se domnívají, že v manželství muž patří výhradně jim a nic dalšího by ho v žádném případě nemělo rozptylovat. Jak dlouho to ale muž vydrží, když mu žena chce řídit život, bere mu koníčky a zakazuje, aby se stýkal s kamarády?
Doma budeš!
21.1.2011 0:00 |

Mužský mozek funguje jinak než ženský a ovlivňuje jej několik různých důležitých hormonů. K těm nejdůležitějším patří testosteron, který je králem mužských hormonů. Co to znamená? Znamená to, že je dominantní, agresivní, všemocný, rozhodný a cílevědomý a vehementně buduje vše, co je mužské.

Mimo něj to je pak hormon dopamin, který je jakýmsi životabudičem, který se stará o vše příjemné, o zábavu a užívání si života. Jak říká dr. Louann Brizendine, neurobioložka ze San Franciska, právě tento hormon pudí muže vyhrávat a znova a znova sázet na jackpot, stejně jako hrát jakékoli jiné hry.

Ovšem pozor, slast, kterou tento hormon poskytuje, je návyková,“ dodává lékařka. Nejsou to však jediné hormony, které muži ve svém mozku mají, je jich mnohem víc, dokonce i oxytocin, estrogen a prolaktin. Všechny dohromady mohou určovat, jaké činnosti se bude ten váš chlap věnovat – zda bude právě teď ochranitelským tátou, agresivním bojovníkem, nebo požitkářským hráčem. Jednoduše řečeno, malí i velcí chlapci zbožňují akci a dobrodružství – stačí se podívat na dětské hřiště. Kluci budou vždy vyhledávat pohyb. Máte pocit, že váš muž se až moc zajímá o své koníčky a vám se věnuje méně? Neberte jim je – oni je potřebují! Stejně jako vy potřebujete své kamarádky, telefonování, nakupování a tisíce dalších „ženských“ věcí.


Muži a jejich koníčky

Kdo by nechtěl mít dokonalý vztah plný porozumění a lásky. Jsou partneři, kteří jeden bez druhého neudělají ani krok, mají společné záliby a společné známé. Ale jsou partneři, kteří mají každý jiné koníčky a nedokážou si představit, že by měli s tím druhým třeba rybařit nebo jezdit na kole. Ani jedna z těchto možností nemusí znamenat špatné partnerství, naopak. Mít různé zájmy nemusí nutně znamenat tragédii. V takovém případě je ale třeba respektovat zájmy toho druhého a snažit se učit jeden od druhého. „Mám ráda umění a chodím často do divadla, můj manžel to nemusí, ale zase rád jezdí na kole a na lyžích. Během našeho společného života jsme se naučili jeden druhého akceptovat, ale také občas udělat kompromis, to znamená, že čas od času jde manžel se mnou na výstavu a já s ním jezdím jednou za rok na dovolenou na kolo,“ vypráví pětatřicetiletá Magda ze středních Čech. Vidět toho druhého šťastného je přece úžasná věc, nebo ne?

Nevadí mi, když můj manžel nesdílí stejné zájmy spolu se mnou, ale stačí mi, když mě občas vyslechne a věnuje mi pozornost, když mu vykládám o něčem, co jsem zažila,“ říká Julie (32) z jižní Moravy. Jedna moje známá, dnes již šedesátiletá paní, celý život diktovala svému manželovi, co má či nemá dělat. Začal si lepit letadélka, a protože to „smrdělo“, musel s tím přestat. Kouřit směl jen venku nebo v garáži a jeho největší koníček, létání ve větroni, nakonec také ukončila, protože se bála o jeho život. Nejprve tam jezdila s ním a pan XY byl zpočátku šťastný, protože to považoval za výraz dobré vůle a jejího odsouhlasení tohoto koníčku. Ovšem brzy zjistil, že tam nejezdí proto, že ji to taky baví, ale protože ho chce mít pod kontrolou. Co kdyby se tam dal náhodou do řeči s nějakou mladou pilotkou?

A tak po několika letech (paní XX to vydržela poměrně dlouho) s koníčkem skončil. Zajímavé ale je, že manželství stále trvá a je překvapivě spokojené. Nechápu to, ale je to tak. Neumím si představit sama sebe, jak zakazuji partnerovi koníčky – že by mě poslechl. Mám totiž pocit, že důrazné vyžadování toho, aby byl partner neustále doma v naší blízkosti, je jednak nereálné, a jednak nefér. Muži i ženy přece potřebují být sami sebou a mít své vlastní zájmy. Ale i zde by mělo platit něco jako „všeho s mírou“. Ono jedna věc je akceptovat manželův zájem o pivovarnictví jednou týdně v pátek večer a něco jiného zájem každodenní. Stejně tak by se asi manželovi nelíbilo, kdybyste vysedávala každý večer u kamarádky na kafíčku a domů se vracela o půlnoci.

Muži: přerostlé děti

Klučičí hračky s chlapci rostou až do dospělosti – jen mají možná jinou podobu. Z malého červeného autíčka se stane velké červené auto, z malé pistolky se stane pistole, ze které chodí střílet na střelnici a podobně. Pro muže jsou prostě jejich „hračky“ a jejich koníčky důležité a některé ženy to nechápou a mají pocit, že jsou pak na druhé koleji. Jak říká psycholog PhDr. Petr Šmolka, o mužích se někdy, často nikoli neprávem, říká, že jsou to jen poněkud přerostlé děti.

„A chlap, který si hraje, zpravidla nezlobí. Horší je, že mnohdy neznají míru, a pak se jejich partnerky oprávněně cítí poněkud na vedlejší koleji. Zvláště ty, které si více či méně dobrovolně zvolily roli ochránkyně tepla rodinného krbu. Kdyby jej někdy nechaly vyhasnout a samy se věnovaly nějakým vlastním zálibám, pak by se nepochybně cítily lépe. Nejen staré psy je však těžké učit novým kouskům. I proto by podle možností neměly ženy rezignovat na své záliby ani na počátku manželství, případně v době mateřské dovolené,“
radí odborník. Ve své knize Muž a žena – návod k použití o tom píše zevrubněji, konkrétně o tom, jak se dá přežít mateřská. A to mimo jiné tak, že je důležité naučit se „přepínat“ programy (večeře při svíčkách, láhev vína, nový účes…), a také tím, že by neměly muže měnit, ale měly by měnit samy sebe! Dopřát si něco samy pro sebe přece není nic špatného, a dělat si radůstky už vůbec ne.

„Druhého manžela jsem si vzala po roční známosti jako chlapa, co nikdy nebyl ženatý ani neměl rodinu, zato měl hromadu koníčků. Z lásky k němu jsem začala jezdit na kole a na lyžích, a světe div se, ono mě to začalo bavit. Do kina a divadla jsem zase chodila ráda já, ale můj manžel ne. Nicméně, občas se mnou na nějaké představení zašel, a já byla ráda. Zpočátku manželství jsem se sice snažila omezit jeho aktivity, ale zjistila jsem, že je to marný boj. Ve finále jsem dospěla k určitým kompromisům, co se frekvence týče. Nevadí mi, že si jede na kolo, když já si zajdu do fitka, vadí mi jen to, že když jde o hlídání malého syna, většinou mám smůlu já a ten, kdo si jde užívat svého koníčku, je manžel. V tomto směru jsem zatím neúspěšná. Nicméně už ho neprudím neustálými dotazy, proč zase někam jde, proč mě nebere s sebou – nemělo by to smysl. Navíc jsem po těch devíti letech vztahu zjistila, že někdy je lepší sdílet svoji zálibu s kamarádkou a s manželem si pak povídat o tom, jak se to mně nebo jemu líbilo. Kompromisy jsou prostě v manželství zapotřebí, a brát chlapovi jeho koníčky, to je cesta do pekla nebo přímo k rozvodu,“ myslí si čtyřicetiletá Karla z Prahy.

Pravidla vztahu

Kladete si otázku, jak se dají všechny možné chlapské koníčky přežít? Jak se smířit s tím, že v sobotu jde ten váš prostě na ryby, další týden na kulečník s kamarády a v létě chce odjet na pár dnů s partou na vodu? Kde je ona hranice tolerantnosti? Podle psychologa Petra Šmolky by bylo dost náročné, aby spolu manželé trávili zhruba 60 hodin bdělého stavu týdně. Náročné zejména na vzájemnou toleranci.

„Část toho času mohou trávit spolu a ve vzájemné součinnosti (povídají si, něco společně provozují), část spolu a bez součinnosti (jeden si čte, druhý sleduje TV apod.) a část každý sám u svých hobby. Proporce se sice v čase mění, ale rozhodně není zdravé na kteroukoli z forem rezignovat, případně to vyžadovat od partnera. Nějak si nedovedu představit, jak by ženy nabízely či vnucovaly mužům své koníčky, třeba ty, které se rády věnují břišním tancům,“ říká. Pravda je, že existuje spousta žen, které naopak vítají, když jejich životní partneři alespoň někdy někam vypadnou, ale na druhou stranu je pravda i to, že pro ženu je rodina zpravidla centrálnější hodnotou než pro některé muže. „A pak je pochopitelné, když si přejí, aby jejich potřeba být spolu byla přiměřeně saturována,“ dodává Petr Šmolka. Koníčky jsou činnosti, které by lidem měly přinášet především funkční slast – to alespoň tvrdí dr. Šmolka.

„Pak je ovšem nesmyslné, abychom se nutili ke sdílení partnerových zálib. Nicméně nic proti, pokud je alespoň „ochutnáme“. Když jim přijdeme na chuť, budeme mít třeba něco, co nás spojuje, pokud nikoli, tak si hledejme a pěstujme raději každý své. V ideálním případě by ale bylo fajn, pokud by nás alespoň některé záliby spojovaly,“ říká psycholog. A jakou nejčastější chybu ženy ve vztahu k mužům a jejich koníčkům dělají? „Podle mého soudu především tu, že se samy vzdávají svých zálib, omezují kontakty s okolním světem a pak na manželovy mimorodinné aktivity, včetně koníčků, žárlí. Jen na okraj – muž, který nemá aktivní zájmy, případně ani přátele, patří mezi ty, jimž by se žena moudrá (a jsou prý i takové), měla ve vlastním zájmu vyhnout,“ radí Petr Šmolka.

A kolik času tedy můžete svému partnerovi „dovolit“? Je jasné, že na koníčky potřebuje muž (ale i žena) prostor (především časový). Ptáte-li se tedy, kolik je tak „akorát“, odpověď na to není docela jednoduchá. „Velice bych se bránil hledání nějakých norem, jinak bude ona norma vypadat u muže, který je běžně doma ve tři odpoledne, a jinak u tiráka, kterého zná rodina téměř jen z pomalu žloutnoucích fotografií. Rámcově bychom však měli být ve shodě, kolik času a prostředků lze neškodným koníčkům věnovat, aniž by to už bylo na úkor rodiny. Důležitá je i vzájemná vyváženost, případně ochota „koníčkáře“ nějak kompenzovat své výpadky – nejlépe tím, že pro rodinu vymyslí, připraví a s ní absolvuje takové společné aktivity, které budou ostatní členové rodiny považovat za atraktivní, zajímavé, přínosné a především příjemné,“ dodává Petr Šmolka.

Autor: Ivana Ašenbrenerová (Moje Psychologie)

Autor článku: Ivana Ašenbrenerová (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Lena | 26.7.2016 01:27

Doma budes

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění