Jak být sám sebou?

Oblékáte se, „aby si druzí neřekli“, v práci jste přesčas, protože šéfovi se to tak líbí, jedete na dovolenou do A sie, protože to je in, a až se vrátíte, asi si pořídíte děti, „ve vašem věku je to přece normální.“ Proč žijete život, který vám diktuje společnost? A můžete to změnit?
Jak být sám sebou?
3.7.2012 16:00 |

Žijeme ve společnosti, kde jsme nejen hodnoceni, ale také sami hodnotíme. Ačkoli hlásáme jinakost, když to zjednoduším, líbilo by se nám mít za partnera člověka, který se nemyje, neholí, neobléká, prostě jde proti proudu v každém směru? Nelíbilo. Chceme partnera takového, jakého chce většina: umytého, upraveného
a tak dále. Kam se nám tedy vytrácí oceňovaná jedinečnost, schopnost být sám sebou? Nikam, zůstává, jenom je potřeba ji správně pochopit.

Nemůžeme ignorovat fakt, že žijeme ve společnosti s jinými lidmi. Musíme dodržovat některá dohodnutá pravidla, abychom fungovali a přežili. Ovšem nepleťme si pojmy „být sám sebou“ a „snažit se být sám sebou“. „Snažit se být sám sebou je stejné jako snažit
se být dobrým manželem – je to identifikace s nějakým sebeobrazem nebo představou o tom, jaký bych měl být, ovšem není to přijetí toho, kým jsem. Člověk, který sám sebe přijímá, je sám sebou, je otevřený k sobě a je otevřený i k názorům druhých. Umí být individualita, ale umí zároveň fungovat ve společnosti bez toho, aby bral názory druhých jako útok,
“ říká Michal Mynář.

Pokud se jenom „snažíme“ a větší část energie zaměřujeme na to, jak se zalíbit ostatním, zbývá nám jen málo času podívat se dovnitř sebe, zjistit, co skutečně potřebujeme k životu, a tudíž opravdu „být sami sebou“. „Proto velká část lidí jednoduše neví, co chce a jaký smysl jejich život má. Někteří se dokonce bojí být sami sebou, protože mají hrůzu z toho, co by se o sobě dozvěděli, a proto neustále vyhledávají něčí společnost. Jenže čím méně toho o sobě víme, tím menší je naše sebedůvěra a sebeúcta. Jsme snáze zastrašitelní, manipulovatelní a život se nám prostě děje, místo abychom byli jeho tvůrci,“ říká Lenka Bortlíková.

A jak to změnit? Aktivním sebepoznáváním. Nejde o to, odnést
celou příští výplatu k psychologovi nebo kouči, začít můžete tím, že si
uděláte čas pro sebe. Necháte vypnutou televizi, nebudete mít na uších sluchátka a budete přemýšlet, jaký chcete, aby byl zbytek vašeho života, jak se chováte v určitých situacích a proč, jaké jsou vaše největší strachy a z čeho vycházejí, co vás zraňuje. A důležitá
věc, budete si to všechno psát. Protože teprve když vezmete do ruky papír a tužku, zjistíte, nejen jak vlastně žijete, ale především kolik toho o sobě nevíte.

Kdybych byl jiný, neuspěju

Mám jednoho známého, který říká, že kdyby si celý život nehrál na někoho jiného, nenasazoval si masku a několikrát denně se nepodřizoval, nikdy by to minimálně profesně nedotáhl tam, kam se dostal. „Protože takový život prostě je, jedna velká přetvářka,“ říká. Že není šťastný? „A kdo dneska je?“ ptává se mě alibisticky. Očima
svého okolí je možná úspěšný, ale jak dlouho? Co až svou práci z jakéhokose li důvodu ztratí? Co až z ní odejde? Zůstane po něm aspoň pár dnů, měsíců nebo let poté něco, na co bude moct být
hrdý? Ne? A k čemu pak celé tohle divadlo a pocit neštěstí s ním související?

Psychoterapeut Michal Mynář říká, že lidé, kteří se umí přizpůsobit, jsou pro společnost užiteční, ale ne skutečně cenní. „Profesně se možná prosazují lehce nadprůměrně, ale zřídka bývají vysloveně úspěšní. Cenní jsou ti, kteří dokážou rozvinout svůj potenciál a využít svůj jedinečný talent, lidé s vlastním charismatem a vizí. Steve Jobs, Jackson Pollock, Paulo Coelho, Václav Havel – shodneme se jistě, že to nejsou lidé, kteří by zapadali. Tyto lidi však neodlišuje talent, jak se domníváme, ale odvaha nabídnout světu svou jedinečnost,“ říká.

Může to vypadat jako hloupost a nezvládnutelný úkol – stát se druhým Stevem Jobsem nebo změnit svět. Podle Michala Mynáře je
to ale přesně naopak. „Nejsmutnější pohled, který znám, je na ‚dvojníky‘ slavných zpěváků – například Elvise Presleyho. Ale totéž se děje, pokud se snažíme být loajálním zaměstnancem,
dravým manažerem nebo úspěšným podnikatelem. Pokud se identifikujeme s nějakou rolí, musíme se prosadit mezi řadou dalších, stejně uniformních a zaměnitelných ‚herců‘, navíc ve světě, kde je velká tlačenice a obrovská konkurence. Pokud ale člověk vsadí na sebe a svůj jedinečný talent, na svou odlišnost, má to jednodušší. Energii, kterou věnoval boji s konkurencí, může věnovat něčemu užitečnému. Jen uniformita se potýká s nedostatkem, pro pestrost je – v české společnosti obzvlášť – prostoru dost,
“ uzavírá odborník.

Autor článku: Jana Benešovská
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění