Jak odmalička rozvíjet inteligenci dětí: 6 strategií, jak děti povzbudit k samostatnému myšlení

Bylo by naivní se domnívat, že si ze dne na den osvojíme techniku kladení otázek, která vznikala po celá tisíciletí. Ale můžeme využít alespoň její základní princip.
Jak odmalička rozvíjet inteligenci dětí: 6 strategií, jak děti povzbudit k samostatnému myšlení
16.10.2007 0:00 |

Až se budeme dětí ptát, necháme stranou své pedagogické snahy a odoláme touze je opravit a předložit jim jedinou správnou odpověď. Hodíme předsudky za hlavu a začneme s nimi objevovat nikoli možnost, ale možnosti, kterými by se dalo odpovědět. Nezbytným předpokladem opravdového dialogu s dětmi je skutečně jim naslouchat. To znamená, že musíme vzít na vědomí, že mohou zpochybnit i ty názory a přesvědčení, které my považujeme za nepochybné. Tímto způsobem přispějeme k opravdovému dialogu se svými dětmi a zároveň jim dáme vzor k následování -příště ony ochotně vyslechnou nás.

1. Neuvádět děti do rozpaků
Když nás dětské otázky nebo odpovědi překvapí nebo zaskočí, neměli bychom je kritizovat, protože bychom tak dialog uzavřeli. Je třeba je považovat spíše za příležitost k lepšímu poznání svých dětí.Neměli bychom je hubovat, měli bychom si odpustit „přednášky“ a snažit se spíše pochopit, proč se chovaly určitým způsobem a co je k tomu vedlo. Měli bychom je požádat, aby nám vysvětlily, z jakého důvodu něco řekly nebo proč došly k takovému závěru. Často ke svému údivu zjistíme, že k tomu měly dobrý důvod. Když si nevědí rady před přáteli nebo příbuznými nebo když jsme si jisti, že na otázku neumějí odpovědět, v žádném případě je neuvádějme do rozpaků. Ztratily by v nás důvěru a uzavřely by se do sebe.

2. Klást „otevřené“ otázky
Často nevědomky klademe řečnické otázky, jen dodáme otazník za oznamovací větu, protože říkáme jen to, co už víme, nebo o čem jsme už rozhodli.

„Copak si myslíš, že můžeš nacpat všechny hračky do tak malého pytlíčku?“
„Ty si snad myslíš, že vajíčka se vyrábějí v továrně?“

Tím dítěti bráníme, aby si kladlo opravdové otázky, probouzíme v něm pocit méněcennosti a neschopnosti. Je třeba zkusit místo toho položit otevřenou otázku, která zahájí nebo posune dialog dál.

„Mami, mně se nelíbí můj pokoj.“
„Co by se s ním podle tebe dalo udělat, aby byl útulnější?“
„Tati, já se nudím…„
„Představ si, že můžeš dělat všechno, ale úplně všechno, co tě napadne. Co bys dělal nejraději?“
„Úkol z matematiky byl děsně těžký.“
„Proč ti připadal těžký? Byl moc dlouhý? Nebyly ti jasné otázky? Nebo v něm byly příklady, které jsi ještě nikdy neřešil?“

Když dítěti nabídneme několik reálných alternativ, snadněji si udělá jasno.

3. Proměňovat jistoty v otázky
Děti mají v mnoha případech jen jistoty. Přijmou za svůj jeden prvek určité skutečnosti a udělají z něj „absolutní pravdu“.
„Smetanová zmrzlina je nejlepší na světě.“
„Všichni chlapi jsou hrozní!“
„My máme nejlepší fotbalisty v Evropě.“

Místo toho, abychom dítěti hned oponovali, proměňme jeho tvrzení v otázku: „Proč myslíš, že smetanová zmrzlina je nejlepší na světě?“ Dodáním otazníku k jeho výroku přimějeme dítě k uvažování, k hledání důvodu vlastního tvrzení a také v něm vyvoláme určitou pochybnost, zda jeho názor musí sdílet všichni.
„Naučit se technickým dovednostem je méně důležité než se naučit pružnosti a osvojit si schopnost dívat se na věci jiným pohledem, než na který jsme zvyklí z hlediska své kultury a zájmů nebo z lenosti či sobectví…“ připomíná profesor Feuerstein.

4. Navrhnout „hru na novináře“
Kdyby se táta znovu narodil, dělal by novináře. Táta ví, jak se ptát! Oni místo toho jen mluví a mluví…„
Martin, 8 let
Aby si anglicky hovořící novináři zapamatovali, co všechno je třeba ve správném líčení události uvést, používají pravidlo pěti W: Who (Kdo), When (Kdy), Where (Kde), What (Co), Why (Proč).
V českém překladu nezačínají otázky stejným písmenem, takže se obtížněji pamatují, ale přesto poskytují dobrý rámec každému vyprávění. Proto můžeme děti pobízet, aby si pokud možno ve stejném pořadí těchto pět otázek kladly také. Zahrajeme si proto na novináře. Navrhneme, že budeme řešit záhadu, například: „Kam zmizely bonbony?“ Nebo je necháme, aby nám s pomocí těchto pěti opěrných bodů vyprávěly nějaký svůj zážitek či příběh, který někde slyšely. Až dojdou k otázce Proč?, pomůžeme jim najít všechny možné odstíny motivace a odpovídající výrazy: „protože, a proto, a tak, v důsledku toho, následkem toho, při té příležitosti..“

5. Cvičit schopnost rozhodovat se
Aby člověk mohl dojít k nějakému rozhodnutí, musí zvážit situaci, porovnat řešení a rozhodnout se. Aby si děti tuto schopnost osvojily, můžeme je k tomu vést odmalička tak, že jim vždycky budeme předkládat dvě nebo tři možnosti. Máme k tomu nesčetně příležitostí – od barvy trička přes druh ovoce na svačinu až po místo u stolu, které si mají vybrat. Nabídnutím vědomého výběru se vyhneme konfrontaci názorů, navykneme děti uvažovat a umožníme jim určitou nezávislost. Odborníci na komunikaci to nazývají alternativou v přesně daných mezích.
Neptáme se tedy: „Co si dnes chceš obléct?“
Ale: „Dnes je zima, musíš se pořádně obléct. Rozhodni se sám, kterou z těch dvou mikin si vybereš.“
Když děti uvidí, že respektujeme jejich rozhodnutí, i když se liší od našich názorů, začnou se vnímat jako osoby schopné samostatných rozhodnutí a budou také ochotněji respektovat naše rozhodnutí.Proto je důležité, abychom svá rozhodnutí odůvodňovali. Tím dětem dáme příklad, aby činily totéž.
„Líbí se mi to červené tričko… protože je veselejší než to modré.“
„Vezmu si švestky… protože jsou měkčí než jablka.“
„Nejraději sedím tady… protože odsud vidím z okna.“

Uvažujme o jejich myšlenkách, citech, motivech, kterými odůvodňují svá rozhodnutí, a poskytujme jim větší či menší míru svobody podle toho, jakou vyspělost projeví. Například jim můžeme sepsat seznam televizních programů, na které se mohou dívat, a určit, po jakou dobu mohou denně sledovat televizi. V těchto rámcích je můžeme nechat, aby si volily čas i televizní kanál. Když dítě chybuje, neodsuzujme ho, ale snažme se spolu s ním si vyložit, co se stalo. Ukažme mu, jak často se z chyb můžeme poučit a zdokonalit se.

6. Podněcovat u dětí zájem o minulost
Jak jsme viděli, jistota dítěte se zakládá na jeho vzpomínkách, na vědomí, že nevzniklo z nicoty, že se může opřít o tradice, o spoustu zkušeností a moudrosti, které mu jsou předávány. Už jste někdy stáli v naprosto temném tunelu? V takové situaci člověk panikaří, neví, kterým směrem se dát, a ztrácí orientaci. Stejně se cítí dítě, které neví, odkud pochází a kam směřuje. Nemá se o co opřít, a proto si ani neumí stanovit cíle do budoucnosti.
Proto je potřeba probouzet v dětech zvídavost, aby chtěly slyšet víc o našem životě, o životě prarodičů, o našich zážitcích a překážkách, se kterými jsme se museli vyrovnat, o pocitech, jež jsme měli, o hodnotách, ve které věříme, a o tradicích, jež se v našem prostředí uplatňují. Můžeme si společně prohlížet stará alba s fotografiemi, povzbuzovat děti k otázkám o minulosti a o životě našich předků. Střežme si jako poklad své obyčeje, kulturní tradice a rodinné rituály. Představují nejlepší příležitosti ke kladení těch nejtěžších otázek, které zdaleka přesahují danou chvíli a nemají definitivní odpověď, ale vedou k hledání a schopnosti představovat si budoucnost. Dodáme tak dětem vědomí sounáležitosti, příslušnosti k tradici, která trvá desítky a možná stovky let.
Babička mi řekla: „Až budeš velký, určitě budeš chodit s nějakým hodným děvčetem.“ Ale kam s ní budu chodit?


Zdroj: Jak odmalička rozvíjet inteligenci dětí, autor Nessia Laniado, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění