Jak reagovat na skleslost u dětí

Člověk si připadá jako v divadle: Dítě sedí na polštáři uprostřed pokoje jako hromádka neštěstí.
Jak reagovat na skleslost u dětí
16.5.2008 0:00 |

Nedá se přehlédnout. Neskrývá svá duševní muka! Vydává hlasité a srdcervoucí vzdechy. Jeho výraz by vyhrál Oskara za herecký výkon, takže jako rodič nemůžete zůstat lhostejný, zeptáte se: „Co je ti???“ Odpověď je charakteristická: „Nic.“ A to je teprve první jednání!

Předstíraný smutek má jeden cíl: má vás přimět, abyste svým úsilím dokázali, že vám na dítěti záleží. Dokázat to lze tak, že jste u něj a hádáte: „Nechutnalo ti snad něco?“, „Někdo ti někdo řekl?“Někdo ve školce?“,“Není ti dobře“. Ale ne, aaaach“.
Případně je vám umožněno, abyste dítěti poskytli nějakou zvláštní péči, ale ani pak se necítí dobře -je na čas uchlácholeno, avšak živí v sobě hluboké existenciální utrpení až do příštího výstupu! Vy si kladete otázku, zda jste jako otec či matka zcela neselhali.

Už dost! Předstíraný smutek funguje jen tehdy, pokud rodiče začnou samí sebe obviňovat, a dítě se toho naučí využívat Možná si vyčítáte, že jste mu jednou v noci, když bylo ještě miminko, v polospánku omylem vyměnili čisté plíny za špinavé, nebo jste ho při stříhání nehtů píchli nůžtičkami -a chudák dítě z toho má dodnes posttraumatický stres. Ať už si vyčítáte cokoli, pokud je to minulostí, zapomeňte na to. Vaše pocity viny dítěti nepomohou.

Pokud věnujeme pozornost a lásku dítěti, které „smutní“, naučí se jednoduchou rovnici: láska přichází, jsme-li nešťastni. Chceš-li, aby si tě někdo hleděl, stačí se zhroutit a vypadat nešťastně -a lidé si tě budou ochotně všímat. Problém však tkví v tom, že rodina není svět. Uvzdychaní lidé nemívají šťastný život.
Setkávám se s mnoha dětmi a dospělými, kteří předstírají smutek. (Jako terapeut se musím stát rodičem mnoha dětem všech věkových kategorií.) Svého času jsem vyvíjel nesmírné úsilí, abych tyto lidi získal na svou stranu, abych je potěšil, abych je přiměl k řeči. Hrál jsem roli „hodného“ táty, i když ve skutečnosti jsem byl stále unavenější a rozzlobenější. Dnes používám mnohem účinnější metodu. Když dítě vedle mě „smutní“, řeknu mu, že mi na něm záleží a že bych mu chtěl pomoci. Požádám ho, aby si rozmyslelo, co skutečně chce, a oznámím mu, že budu v kuchyni. Pak jdu pryč. Obvykle za mnou přijde a je už mnohem konkrétnější -a já mu rád pomohu. Vzdychání člověka nebaví, když ho nikdo neslyší.

Vypracoval jsem pět zásad pro potírání předstíraného smutku:
1. Každý -ať dítě, či dospělý -ví, co opravdu chce. Pouze o tom potřebuje přemýšlet, dokud si to neujasní.
2. Děti se mohou naučit požádat o to, co chtějí, přímo -slovy.
3. Lidé potřebují velmi málo: potravu, střechu nad hlavou, vzduch, lásku, pohyb.
4. Zbytek jsou přání. Člověk ovšem nemůže dostat všechno, co si přeje.
5. Zda se cítíte šťastní nebo nešťastní, o to se svět ani za mák nestará.
Raději tedy buďte šťastní.


Zdroj: Proč jsou šťastné děti šťastné, Steve Biddulph, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění