Jak žít se sedmilhářem?

„Lhát jsem uměl dřív, než jsem se naučil postavit. V naší rodině to bylo ovšem tak samozřejmé, že si toho nikdo nevšiml,“ prohlásil kdysi Mark Twain. Může však fungovat partnerský vztah, ve kterém je jeden naprosto přesvědčen o pravdivosti svých lží?
Jak žít se sedmilhářem?
15.9.2010 0:00 |

Ve vaší rodině je to jinak. Žijete s lhářem (lhářkou) a víte o tom. Problém je v tom, že váš protějšek si svých lží není většinou vědom nebo si jich je vědom jen částečně. Žije ve svých lžích a smyšlených historkách, jako by byly opravdové. Neodděluje je od skutečného světa, protože dokáže nejen vás, ale hlavně sám sebe přesvědčit, že mluví pravdu. Když ho přistihnete při nesrovnalosti, další důmyslnou kličkou z ní dovede vykroužit.



Případně se rozzlobí, že mu nevěříte. Stejně to dopadne, když začne ve velkém stylu plánovat, do čeho všeho se pustí, co všechno stihne. Jakmile jeho nereálné plány zpochybníte, bude vám to mít za zlé. „Víš, kolikrát už jsi tohle tvrdil?“ namítnete, protože toho občas máte plné zuby. „Kolik takových slibů už jsi dal? A výsledek? Nikdy z toho nic nebylo.“ Váš protějšek dotčeně namítne: „Jak to můžeš srovnávat? Tentokrát je to něco jiného.“

Podoby lží

Občas lžeme všichni. Někteří dokonce prý až dvěstěkrát za den. Většinou si však své lži uvědomujeme. Víme, že lžeme, a také, proč lžeme. Lži mohou mít různou podobu podle toho, za jakých okolností a jakým způsobem je používáme. Může jít o drobné lži, pomocí nichž se vymlouváme, když chceme zrušit domluvenou schůzku s kamarády, návštěvu rodičů a podobně. Drobné lži používáme i v rámci zdvořilostní konverzace – třeba když pochválíme kolegyni účes, protože víme, že ji to potěší, ačkoli se nám zas tolik nelíbí. Nebo když pochválíme večeři, na kterou nás pozvali přátelé, přestože byla divná. Účelem takovýchto drobných lží je udržet si vztahy s ostatními v přátelské a nekonfliktní rovině, ovšem předpokladem je, že si je necháme pro sebe a nepomluvíme přátele u dalších společných známých.

Pak existují takzvané lži milosrdné, lži obranné, které používáme v případech, kdy by mohlo mít odhalení pravdy pro někoho až katastrofální následky, nebo lži vypočítavé, jejichž pomocí se snažíme druhého obalamutit či podvést, abychom dosáhli svého. O těch už se nedá říct, že jsou drobné, ovšem i tady záleží na tom, čeho vlastně chceme dosáhnout, zda pouze nějaké drobné výhody, nebo zda někoho chceme například okrást. Lidé, kteří věří svým lžím, v naprosté většině případů nemají žádné zlé ani zákeřné úmysly. Ve skutečnosti se o lžích v pravém smyslu ani nedá mluvit, protože oni je za lži nepovažují. Jsou schopni se do nich tak vžít, že neklamou pouze druhé, ale také sami sebe. Pro jejich partnery však vůbec není lehké s takovými lidmi žít.

Velké oči

Stejně jako lež i sebeklam má různé podoby. Jedna podoba sebeklamu by se dala nazvat „velké oči“. Všichni máme občas velké oči a nakládáme si víc, než se nám daří poklidným tempem zvládnout, nebo si děláme velké plány, z nichž pak ale musíme slevovat. Někteří však mají oči ještě větší než ostatní a nezavírají je snad ani v noci. K nim patří i manžel pětatřicetileté scenáristky Michaely Tomáš. Když se spolu před dvanácti lety seznámili, fascinovalo ji na něm, kolik má všelijakých plánů a jak je pro ně zapálený. Po dvanácti letech nad nimi jen mává rukou. „Kdybych měla vypočítat, co všechno manžel plánoval a co všechno mně a dalším lidem nasliboval, nestačil by mi na to ani jeden celý týden,“ říká Michaela.

Jsou to opravdu desítky a desítky, možná stovky plánů, z nichž se zrealizoval jenom zlomek. Můj manžel ale pořád věří tomu, že jednou si na ně najde čas a všechny dotáhne do konce. A mezitím spřádá plány další… Když jsme spolu začali chodit, jeho nadšení, optimismus a chuť do života mě nakazily. Všechno se mu zdálo lehké a mně s ním také, dokud jsem nezjistila, že on dokáže o věcech jenom lehce mluvit, ale to je také všechno. Můj obdiv k němu se postupně rozplýval a rozplýval. Po svatbě přišlo vystřízlivění a rozčarování a mně nezbylo než k němu svůj vztah přehodnotit, pokud jsem s ním chtěla dál žít. Už jsem věděla, že jeho plány patří do říše snů, takže jsem se přestala těšit na naše společné projekty, abych zas a znova nebyla zklamaná. Jakžtakž jsem se s tím naučila žít. Když začne mluvit, usmívám se a v duchu si říkám:,No jo, jasně, to známe, tak se vypovídej a zase půjdeme něco dělat.‘ Občas se ale neudržím a vybouchnu, protože mě štve, jak si lže do kapsy, pořád lítá někde v oblacích a já to pak musím žehlit na zemi, když kamarádům zase něco naslibuje. Mrzí mě, že už mu nikdo nevěří a že se přátelé smějí, když spustí, ale co jiného mají dělat? Alespoň že se k němu neotočili zády.“ Michaela dodává, že se jí osvědčilo manžela od plánů neodrazovat. Jen tak to spolu prý mohou vydržet. „Dřív jsem ho brzdila s tím, aby si dobře rozmyslel, jestli všechny své aktuální plány dokáže zvládnout, ale vedlo to jenom k hádkám. Osočil mě z toho, že mu nedůvěřuju a házím mu klacky pod nohy. Teď ho nechávám vymluvit. Je to tak mnohem lepší.“

Jako baron Prášil


Podobnou taktiku má i sedmatřicetiletá Jana. Její partner sice nemá tak velké oči jako Tomáš, ale patří mezi takzvané mýtomany, barony Prášily, bajkáře a pohádkáře. „Partner je skvělý vypravěč. Když se rozmluví, sype z rukávu jednu historku za druhou. Všechny mají jedno společné: ani jedna se nestala přesně tak, jak je popisuje. Někdy si upraví jenom nějaký detail, jindy si ji vymyslí takřka celou. Poslouchají se dobře, to ano. Tuhle například vyrukoval s detailně propracovaným příběhem, jak našel na ulici v tašce půl milionu a odnesl ho na policejní stanici. Kamarádi ho plácali po ramenou, jak je čestný, což mu náramně lichotilo. Pak se mi přes známou, jejíž matka tam pracuje na vrátnici, doneslo, že manžel sice přinesl na stanici nalezenou peněženku, ale bylo v ní pár drobných a platební karta. Nevěděla jsem, jestli mám zuřit, že mě tahal za nos a udělal ze mě před známou hlupáka, nebo se smát, jak jsem se zase nechala napálit. Nakonec jsem to nechala být. Jak máte pohádkáře přesvědčit, že lže, když mezitím on sám sebe přesvědčil, že je hrdina? Jeho příběhy jsou naštěstí takové, že nikomu neubližují. Naučila jsem se je brát jako smyšlenky, jako kdyby mi předčítal nějakou povídku, která je taky vymyšlená. Pravda, není to vždycky snadné. Někdy mám chuť ho okřiknout, ať pořád nekecá a drží se při zemi. Eufemisticky jeho vymýšlení označuju jako přehánění. Jsem zvyklá z rodiny, protože moje matka tím trpí také. Když zavolá a dramatickým hlasem začne vykládat, co se stalo hrozného, je mi jasné, že půjde o nějakou banalitu. Když pak o nějaké z jejích příhod mluvíme se sestrami, říkáme si:,Tak asi to pro ni nebylo příjemné, ale nezapomeň, že mamka strašně přehání.‘ Ona všechno nafukuje ze stejného důvodu jako manžel. Chce zaujmout naši pozornost.

Co s bájnou lhavostí?

Lidé vymýšlející si fantastické příběhy mohou trpět takzvanou bájivou nebo bájnou lhavostí. Odborně se označuje jako Pseudologica phantastica a někdy se jí také říká mýtomanie. Bájnou lhavost popsal poprvé v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrock. Dnes se definuje jako obsedantně-kompulzivní sklon vymýšlet a sdělovat nepravdivé, neskutečné události zaměřené k upoutávání pozornosti. Nejčastěji se vyskytuje u hysterií či jiných duševních chorob. Bájiví lháři však nemusejí být nutně ani hysteričtí, ani jinak duševně nemocní. Mohou mezi ně patřit i lidé s nadměrnou představivostí a mimořádnými fabulačními schopnostmi. V obou případech jde o lhaní bez snahy někoho poškodit.

Hlavním cílem bájivých lhářů je upoutat pozornost, popřípadě si vysloužit respekt, uznání a obdiv ostatních. Ve svých příbězích hrají pohádkáři hlavní roli. Většinou v nich zažívají nějaké dobrodružství, dostávají se v nich do zvláštních situací,  které musejí řešit a z nichž vycházejí velmi často jako vítězové. Pokud se jim ani tak od ostatních nedostává patřičného obdivu, pokoušejí se vyvolat soucit. Bájná lhavost může mít různé stupně – přeháněním a přikrášlováním konkrétní situace počínaje přes občasné vyprávění poutavých historek až po velmi časté vymýšlení spletitých příběhů. Typickým pohádkářem je literární postava barona Prášila, proto se o bájné lhavosti také někdy mluví jako o syndromu barona Prášila.

Jak na ně?

Život s baronem Prášilem nebo s tím, kdo je plný všemožných fantazmagorických plánů a nápadů, může být do určité míry zajímavý. Nikdy se s takovým  člověkem nebudete nudit. Na druhé straně nikdy nebudete tak docela vědět, na čem s ním jste. Pořád budete muset být ve střehu. Pořád budete přemýšlet, jestli to či ono není další z jeho ranku výmyslů. Velké problémy mohou nastat, když pohádkáři do svých příběhů zahrnují děti a dělají zmatek v hlavě i jim nebo když jejich příběhy, plány a sliby začnou dělat neplechu mezi širší rodinou, přáteli a v pracovních vztazích. Jakmile tyto výmysly překročí hranici, kdy nikomu neubližují, a začnou působit vztahové či finanční potíže, pak už nestačí se nad nimi jenom pousmát, mávnout rukou a pustit je jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Je třeba je začít řešit, a to nejlépe s odborníkem. S pohádkáři a lidmi trpícími sebeklamem se jedná těžko, takže je dobré řešení neodkládat. Ovšem pokud žijete s někým, jehož fantazie ho nutí tu a tam vykládat bizarní historky a spřádat absurdní plány, ale nikterak to jeho, vás ani rodinu neohrožuje, vyplatí se taktika Michaely a Jany. Naučte se to brát tak, jako kdyby vám předčítal nějakou povídku. Buďte rádi, že jen mluví, ale že své velikášské plány nerealizuje. Až začne, bude to mnohem horší.

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.


Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
Datum: 16. září 2010

Autor článku: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění