Jaká je česká žena?

Myslím tím žena dospělá a normální. S normální velikostí oblečení a s normálním vnímáním světa…
Jaká je česká žena?
20.10.2016 17:00 |

Nenápadnou zprávou o tom, jak to s námi je, jsou některé české reklamy cílené na většinového diváka - zoufalec lascivně pokukující po nezletilých studentkách pod pantoflem tlusté manželky. Hysterická domina s jogurtem vedle muže gaučáka. Žena-myš, obírající muže-chytrolína o ušetřené bankovky…

ČESKÁ ŽENA SOUČASNÝM ČESKÝM OBRAZEM

Žena tu není ani omylem hezká a muž je (nejen v jejích očích) rovnou pitomec.

České filmy nám taky příliš nelichotí. V podle mě jinak zajímavém filmu Díra u Hanušovic je žena obrazem čirého zoufalství vyvěrajícího rovnou z českého pekla, v dalších většinou hledá lásku a přitom až nápadně netuší - v libovolném věku -, oč jí vlastně běží. České seriály zase přinášejí zjednodušené vztahové koncepty, podle kterých by nešlo žít snad ani po lobotomii. Jsme to opravdu my? Kdyby ne, jistě by reklamní agentury se svými výzkumy šly jiným směrem a scenáristé a filmaři by hledali něco víc odpovídajícího realitě.

Ani ze světa nám poslední dobou dvakrát nepomáhají. Von Trierova neukojitelná Nymfomanka jako zobrazení jiného živočišného druhu nebo šedivě vykreslená naivní objevitelka zcestnosti dělají z žen buď zvířata, nebo nány.

KAM ZMIZELY NORMÁLNÍ ŽENY?

Ale zpět domů. Zdá se, jako by u nás žily poslední léta jen dva druhy žen. Blonďatá dvacítka a tlustá nepoužitelná „počtyřicítka“.

Blonďatá dvacítka jde dvěma směry: buď se dobře vdá za bohatého pupkatého padesátníka, nebo se „nesmyslně“ vzdělává a nenápadně spadne do kategorie „moc náročná“ a je odsouzena k věčné samotě.

Druhá varianta zobrazení současné české ženy je stárnoucí tlustoprdka, která je buď rovnou vyměněna za blonďatou dvacítku a okamžitě upadne v zapomnění, nebo platí za nespokojenou brécu, která snad ani nestojí za zmínku. Ještě je varianta hodně přešité mindy, která tvrdí, že nestárne proto, že to má v genech. Ta taky nenadchne.

Normální „počtyřicítky“ zmizely.

CHYBĚJÍ ŽENY INSPIRATIVNÍ

Nehodí se dokonce, až na výjimky, ani na titulní stránky časopisů - kdo se má retušovat s jejich vráskami a která ze čtenářek by se pak s nimi chtěla identifikovat?! Řeknu to na rovinu: Chybějí mi ženy, které bych dobrovolně vnímala jako inspiraci. Strašná zpráva je ta, že mezi námi jsou. Jen jsou, snad jen pro tuhle nemocnou chvíli, mediálně nezajímavé. A tak se ptám: Nešlo by to s nimi zase zkusit?

Proč? Protože jsou povětšinou moc hezké, s normální velikostí chtění, vytříbeným vkusem, se smyslem pro humor a životní zkušeností. Lépe se s nimi dělají rozhovory a neoblažují nás „zaručenými recepty na krásu a život“.

BEJVÁVALO DOBŘE

Můj táta si vzal moji mámu, když jí bylo téměř třicet. Protože byla krásná. K padesátinám jí koupil dlouhé šaty a ona v nich chodila na chalupě (kam tehdy jinam -v civilu uklízela) a všichni tátovi kamarádi tenkrát koukali a další víkend měly všechny moje tety také dlouhé šaty… Dobře jsem vnímala to jiskření, které tehdy venkovským stavením probíhalo. Byla to doba socialistických nesmyslů, ale krása žen byla přítomná. Dokonce i v oblečcích spíchnutých podle Burdy.

VYPADÁŠ DOBŘE, NA SVŮJ VĚK

Pro nás, dnešní ženy zmizelé, existuje jedna neuvěřitelná lichotka: Vypadáš dobře, na svůj věk. Anebo rovnou: Na svůj věk nevypadáš! Většinou zazní z úst muže, který vypadal mizerně už v mateřské školce. Ale já a moje kamarádky chceme vypadat na svůj věk. A samozřejmě že dobře. Chce se mi zakřičet: Vraťte nám ženu! Všem, ženám i mužům.

Mám zkušenost se životem na jihu Evropy. Ve Španělsku je žena nad čtyřicet buď respektovaná matka z puebla, nebo krasavice de ciudad. Ve Francii žena zraje a krásní. Ženám osudovým nebývá dvacet!

Dospělou ženu u nás zaháníme společensky, ale co je horší, zaháníme ji v nás. Vlivem mediálních kampaní se snažíme o nemožné - zastavit čas. Za sebe říkám: Už nehraju! Vypadám na 46, protože je mi 46, a nevím, proč bych měla vypadat jinak. Mám velikost někde mezi 38 a 40. To proto, že to tak chci, a protože mi sluší. Hezké nohy a faldy na bocích, kterých když se zbavím, získám nádavkem ztrhaný obličej. Mám dospělého syna, a když na to přijde, můžu být babička.

Chystám se, že až mi nějaký lichotník nad kočárkem řekne „maminko“, praštím ho. Nechci žít ve zpřeházeném čase. Jdu do přechodu a miluju život víc a líp než kdy dřív. A až se zase posvítí na území nikoho, mám dobrou zprávu: Je nás tu dost a bude to jízda!


Postavili jsme proti sobě dvě herečky, Meryl Streep, okouzlující i po šedesátce, a Pavlu Tomicovou, karikující v reklamě „typickou českou ženu“. Opravdu jsme my, Češky, tak hrozné? (A pozor, jsme si vědomy toho, že tato reklama je umělecká nadsázka.) Postavili jsme proti sobě dvě herečky, Meryl Streep, okouzlující i po šedesátce, a Pavlu Tomicovou, karikující v reklamě „typickou českou ženu“. Opravdu jsme my, Češky, tak hrozné? (A pozor, jsme si vědomy toho, že tato reklama je umělecká nadsázka.)


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Šárka Horáková Maixnerová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění