Jan Saudek, Pavla Hodková: Kdyby neexistuje, 1. část

Rozhovor s fotografem Janem Saudkem a jeho partnerkou Pavlou Hodkovou. O alkoholu, o zdravé výživě, o dětech, o lásce, žárlivosti,  nevěře a  o dalších obecných a přirozených věcech života…
Jan Saudek, Pavla Hodková: Kdyby neexistuje, 1. část
27.3.2009 0:00 |

Když jsme požádali Jana Saudka a jeho partnerku o rozhovor, předpokládali jsme, že, pokud již budou tak laskaví a svolí, věnují nám tak patnáct až třicet minut svého drahocenného času a výsledkem budou dva kratší rozhovory - jeden s Janem, převážně na téma jeho nové knihy a druhý s Pavlou, převážně na téma mateřství. Ze zamýšleného řízeného rozhovoru, se však - přímo v prostředí a přítmí Mistrovy osobitě zařízené pracovny, kterou prosakuje atmosféra známá z jeho fotografií a obrazů - vyklubala více než hodinová rozprava o „obecných věcech lidství“, místy doprovázená kouzelnou polemikou obou partnerů. My jsme ji nechali jen volně plynout…


Mistře, slyším, že si s partnerkou vykáte a ačkoli je to o Vás všeobecně známé, nedá mi to se nezeptat: pořád ještě?

Jan: Ano, opravdu si vykáme, to není nepřirozené nebo nějak vykonstruované. I s bývalou přítelkyní jsem si vykal.


Je to tedy tak nějak pro zábavu?

Jan: O zábavu mám postaráno jinak, poněvadž mi teď přicházejí soudy a žaloby jedna za druhou a právě ze strany bývalé přítelkyně. Zrovna nedávno jsem jeden soud prohrál. (k Pavle) Ale až Vy, dospějete, miláčku, do stavu krystalicky čisté zášti, tak to já už tady naštěstí nebudu.
Pavla: Včera mi akorát psala Vaše dcera, Mařenka, že když je ta smlouva, kterou oni se ohánějí psaná na padesát let, tak to je akorát do smrti Sáry…
Jan: To se možná nedožije. Té je čtyřicet? No, to je do devadesáti, to se nedožije tak krásného věku
Pavla: Přes čtyřicet…. čtyřicet dva. Ale třeba tam má časovou rezervu.
Jan: Je to komické. Kdyby to nebylo tak komické, bylo by to tragické. A naopak. Kdyby to nebylo tak tragické bylo by to komické. Teď mi napsala nakladatelka, že má depresi z toho mého neúspěchu u soudu. No ale to se mne vůbec nedotklo. Já nemám deprese. Spíš se mně dotklo, když mi nájemná dáma řekla, že mi narostlo břicho, než tohle. Prohrát soud, to je zanedbatelný.





Budete se odvolávat?

Jan: Ne, těch žalob je několik, to by bylo do nekonečna.


Vraťme se k tomu vykání: pro Vás je to tedy takové zpestření?…
Jan:
Ne, já vykám všem s výjimkou jedné dcerušky – já vykám i dcerušce, víte, té první. Ale beru to spíš jako projev úcty. U mé první ženušky jsem se jednou dopustil takového pafó že jsem se na ni nějak sápal a řekl jsem „madam, otočte se“. A ona se rozplakala. Protože jsme si tykali… a bylo jí okamžitě jasné, že mám, za to, že jsem s někým jiným..
Pavla: Takže od té doby vykáte?!(smích)


Mě pořád přijde velmi pěkné tohle vykání, byť to může působit zvláštně…
Jan:
Vykání je hezká věc. Já mám dámu velice rád, rozhodně ji mám raději než jejího synáčka. Ten je pro mě – jak je to anglicky …. česky je to nějaká osina v zadku…


Chlap když udělá ženský dítě, tak má nést zodpovědnost.


Vzhledem k tomu pro jaký magazín to píšeme… možná použijeme spíš termín „hyperaktivní dítě“ (smích) … Nepřipadá Vám, vzhledem k věku, mít takhle malé dítě trochu nezodpovědné?
Jan:
Je to nezodpovědné. Ale tady dáma si tak velice přála mít dítě. Tak ho má. Ten chlap je stejně jenom trubec. Matěj je teda krásně rozmazlenej. Ale jsem šťasten, že je zdráv, protože vzhledem k mému věku by se mohlo narodit dítě poškozené. Ale jestliže je normální, tak ať je rozmazlenej.




Vy ovšem máte ještě jedno malé dítě mimo těch, které máte s partnerkou…

Jan: Já jsem dostal před časem takový elektronický dopis – psala mi jedna dívka, moje dlouholetá přítelkyně. Že by si přála dítě, že je nejvyšší čas, táhne jí na šestatřicátý rok atd. A já jsem jí k tomu dítěti na dva pokusy, což je samo o sobě obdivuhodné, pomohl. Ona prohlásila v tom e-mailu, že nebude nikdy nic chtít, že už o ní nikdy v životě neuslyším, že chce jenom genetickou informaci. Samozřejmě, sešli jsme se nakonec všichni v soudní síni v Příbrami. Alimenty žádala právnička „pouhých“ pětadvacet tisíc, nakonec to po dohodě snížili na dvanáct. To jsem z toho vylezl velmi levně.


Vnímáte to jako chybu?
Jan:
Život člověka je nadevšechno. Ona je šťastná. Stará se o to dítě až s bolestivou péčí, neobyčejně, je to celý její život. Takže je to dobrá věc.


Takže jste se jen tak lehce přenesl přes tu její zradu?
Jan:
Ženská je tak uzpůsobená. Pro ženu je péče o potomstvo stěžejní. A ona ani nemůže jinak. Ten chlap, to je jen dárce genetické informace. Chlap když udělá ženský dítě, tak má nést zodpovědnost. Do konce svých dnů.


Pavlo, jaký je Jan Saudek jako otec?
Jan
: To Vám můžu říct i já. Jsem mizerný otec.
Pavla: Myslím si, že Jan je dobrý otec. Jenom, s ohledem například na věk, to není otec na dvacet čtyři hodin denně. Ale za to je to intenzivnější.

Je lepší být spokojený s tím co je.

Vy jste nedávno pustil do světa svou už v pořadí čtvrtou knihu Tramvaj noci, mohl byste ji, jakožto autor, trochu blíže představit čtenářům?
Jan:
Je to taková sbírka krátkých črtů ze života. Nečekám, že by to mělo kdovíjaký úspěch, ale jako všechno, co dělám, to je přijímáno na jedné straně s velkým nadšením, na druhé straně s velkým odsouzením. Naštěstí nevyšla nikde žádná kritika, nikde si mně „nepodali“. Ale minule, když jsem vydal tu knihu, která pak měla čtyři vydání a ještě se uvažuje o dalším, tak mi v Mladé Frontě pan Chuchma vyčetl i červenou košili a malý vzrůst. Ale co to má co dělat se psaním…
Samozřejmě není to veledílo.


Opravdu jsou lidé, kteří vám vyčítají takovéto věci?
Jsou lidé, kteří mi vyčítají všechno.


Co Vás vedlo k napsání té knížky, jaký byl ten podnět?
Jan:
Udělat výpověď. Napsat o tom, co jsem v té době prožil, jak to vidím, o surovosti mládí, o téhle době. Já jsem tu knížku ukončil sebevraždou, protože knížka má končit koncem.





Ona ta knížka vlastně koncem i začíná. Není to trochu morbidní, ten začátek?
Jan: Je, ale tohle se skutečně stalo. To se stalo jednomu mému příteli, že zabil ženu nožem. V zoufalství, v nepochopení. Já jsem popsal jen to, co on mi vyprávěl, když se vrátil z vězení. A vztáhnul jsem to na sebe, protože se obávám, že za určitých okolností by to byl člověk schopen udělat.


Tomu se dost těžce věří, že Vy byste byl něčeho takového schopen. My už jsme se setkali na křtu Vaší knížky a celkem mě příjemně překvapilo že Vy působíte jako taková veselá až čtverácká bytost.
Jan:
Jo… já jsem veselá kopa… tragik A jen pár dívenek poznalo, že jsem tragická postava. Ti ostatní vidí povrch. Já zastávám myšlenku, že život je velmi krásný. Musíte to tak vidět. Bydlím v paneláku, přestal jezdit výtah. Já bydlím v osmém patře, radostně vybíhám nahoru, lidi většinou nadávají.. Než proklínat a nadávat na nepřízeň osudu, je lepší být spokojený s tím co je. Třeba s tím, že uběhnu těch deset kilometrů…


Klíčky účinkují úplně stejně jako obžerství


Uběhnete deset kilometrů?!
Jan:
Uběhnu, samozřejmě. I když někdy je to spíš jen rychlý krok.


A stále ještě také cvičíte?

Jan: Jak takž. Ono pak už se nedá nic dělat – třeba včera si ta dáma, která tady u mne pracovala všimla, že mi narostlo břicho.(Mimoděk k partnerce: „A Vám taky, miláčku.“) Že mně viděla v televizi a že tam to bylo vidět, že mám břicho. A já mám dojem, že je to alkoholem.
Pavla: Ano, to Vám říkám celou dobu.Vždyť alkohol je velmi kalorický, že? Já bych Vám poradila abyste na čtvrt roku přestal pít, a viděl byste jak by to šlo dolů. Ale to vy nedokážete.
Jan: Muži jsou na tohle šíleně ješitní. Ono to není tragický, ale na tak malý figuře - vypadám jak brambor na špejli. Já v lihovinách hledám zapomnění. Denně. Já jsem pak velmi šťasten. Sladce spím a bohatě ráno snídám.


Takže Vy se věnujete alkoholu denně?

Jan: Bohužel. Je to rozvinutý alkoholismus a protože piju jen to nejdražší, tak jsem tuhle novinářům říkal, že to stojí asi dvacet tisíc měsíčně. Akorát se ukázalo, že je to mnohem dražší, protože já piju whisky, které jsou všechny kolem dvou tisíc korun. Mě vydrží na třikrát, ale Pavla už tvrdí, že na dvakrát.
Pavla: Dvaapůlkrát.


A chutná Vám to vůbec?
Jan:
Já se bez alkoholu nepobavím. Tam je nádherný ten první pocit toho vznášení. Pak už si nic nepamatuju. Já si třeba vůbec nepamatuju jak jsem přišel domů a jak dáma odešla.
Pavla: Pocit vznášení já mívám obvykle na konci a nebývá to tak příjemné.
Jan: No, počkejte … ale Vy víte, že mně není špatně, miláčku?
Pavla: Vím… Což je úžasný.


Mě spíš fascinuje, že při tomhle tom režimu jste pořád tak vitální…

Jan: Staří dědci, se kterými chodím cvičit, kteří mě ještě nikdy opilého neviděli, protože já chodím pít většinou večer a pokud možno v dámské společnosti, tvrdí, že jsem se v životě nenapil.
Pavla: A že jíte klíčky.


A jíte klíčky? Co vy a zdravá výživa?
Jan:
Já jím nejnezdravější jídla. Pokud pršut, i s tím tukem, je zdravý, tak jím taky něco zdravého. Ale většinou piju silné kávy několikrát denně, jím majonézy, pálivé papriky, tučné sýry… ta strava je skutečně velmi nevhodná.


Takže současné trendy jako zdravá výživa, biopotraviny a podobně Vás neoslovují…
Jan:
Vrátím se opět k mé bývalé přítelkyni. Já jsem s ní tenkrát žil v takovém domě, který měl dvě koupelny, tedy dva klozety. A ona jedla výhradně bílé jogurty, klíčky, zeleninu… a nikdy se nenapila alkoholu. A já jsem samozřejmě snídal ty pálivé párečky, vejce na slanině… ale vždycky jsme útok na tu toaletu dělali společně. Ona běžela nahoru a já jsem zůstal dole. Čili ty klíčky účinkují úplně stejně jako u mě to obžerství… Takže ono to ve finále vyjde nastejno.


K tomu Vašemu životnímu stylu: Vy si tedy proste dopřáváte, na co máte zrovna chuť, co Vám zachce…
Jan:
Já žiju velmi rozmazleně. Ale snažím se, aby to nikdy nebylo na účet někoho. Aby to nemusela financovat třeba přítelkyně a já jsem se tady válel na zádech.



Proč fotí Mistr převážně nahé ženy? –  Jak lze specifikovat lásku? – Jaký je vztah Jana Saudka a Pavly Hodkové po třech letech partnerského soužití? –  Co si partneři myslí o žárlivosti a nevěře? … a další …
se dočtete v pokračování našeho rozhovoru, které naleznete na webu Ženy.cz 

 

Autoři: Pavel Vrba, Monika Kváčková
Foto: Jana Michlová

27. 3. 2009


Související články:
Tramvaj noci: Křest nové knihy Jana Saudka
Jan Saudek, Pavla Hodková: Kdyby neexistuje, 2. část

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění